Kavkazský „vítěz“ války na Ukrajině. Putinovi pomáhá a Evropa ho potřebuje

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zahájením invaze na Ukrajinu odstartoval ruský režim i proměnu geopolitického uspořádání světa. Rusku, které Západ následně odřízl a zpočátku si vedlo na bojišti neúspěšně, začala pomalu oslabovat i jeho dlouho budovaná sféra vlivu v postsovětském prostoru. Po více než dvou letech války se dá konstatovat, že pokud někdo z probíhajícího konfliktu těží, je to středoasijský Ázerbájdžán – do unikátní pozice se dostal hlavně díky přírodním zdrojům a strategické poloze.

Podobně jako další kavkazské státy je i Ázerbájdžán jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. A zatímco před válkou vztahy mezi Baku a Moskvou lemovalo napětí, nyní jde o pragmatické spojence.

Podobný typ vztahu si ovšem kavkazská země chytře udržuje i se Západem. A z obou svazků, které jí jen doplňují už dlouhodobé stabilní spojence Turecko a Izrael, teď čerpá lukrativní výhody.

Válka na Ukrajině učinila Ázerbájdžán důležitějším pro všechny aktéry konfliktu už jen vzhledem k poloze u Kaspického moře, a tedy na tranzitních trasách pro převoz energetických surovin.

Zatímco tedy na domácí scéně se stupňuje protizápadní rétorika, v ekonomické sféře z praktických důvodů posiluje vztahy s Evropou, která se kvůli válce na Ukrajině a sankcím snaží najít nové zdroje energie, aby zaplnila mezeru po odstřižených ruských dodávkách.

V červenci loňského roku tak podepsalo Baku s Evropskou unií dohodu o zdvojnásobení vývozu zemního plynu, poznamenala agentura Bloomberg. Baku tak zůstává na Kavkaze jedním z klíčových ekonomických partnerů jak pro EU, tak i Česko. Jen za posledních několik let, a zejména pak po začátku války, se stal Ázerbájdžán druhým nejdůležitějším dodavatelem ropy do ČR.

Ve stejnou chvíli nicméně probíhá hluboká ekonomická spolupráce i na ose Ázerbájdžán–Rusko. Právě režim Vladimira Putina totiž potřebuje využívat polohu kavkazské země ještě naléhavěji, aby mohl obcházet západní sankce.

Navíc je pro Kreml důležitým hráčem i vzhledem k oslabování jeho vlivu v postsovětském prostoru. „Ázerbájdžán je pro Rusko nyní zajímavým partnerem také z hlediska zachování určitého vlivu v oblasti jižního Kavkazu poté, co se Arménie snaží ten tradičně spojenecký svazek s Ruskem minimálně omezit a obrátit se více k Evropě,“ vysvětluje expert na Střední Asii Slavomír Horák působící na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Ázerbájdžánskou diplomatickou rozkročenost dobře ilustruje i její postoj k válce na Ukrajině. V únoru se na jednu stranu prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev na Mnichovské bezpečnostní konferenci setkal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a vyjádřil mu podporu v otázkách územní celistvosti a suverenity Ukrajiny.

Mezitím ale pravidelně jezdí do Moskvy, kde si potřásá rukou s mužem, který agresivní a brutální válku rozpoutal. Alijev se rovněž rozhodl nehlasovat ani o jedné ze tří rezolucí Valného shromáždění OSN odsuzujících ruské akce na Ukrajině, čímž se fakticky drží při zemi v oblasti zahraniční politiky.

Jak již bylo zmíněno, Baku má rovněž tradiční silné spojence v Turecku a v Izraeli. Právě s druhou jmenovanou zemí jde zejména o spolupráci postavenou na zbrojení, které například dopomohlo Ázerbájdžánu k obsazení sporného Náhorního Karabachu.

V dlouhotrvajícím konfliktu o enklávu Baku nicméně předvedlo, že za použití vojenského a diplomatického úsilí je možné vyřešit územní konflikt navzdory Moskvě a zároveň vystrnadit ruskou armádu.

Obvykle platilo, že jakmile Rusko rozmístí své „mírové jednotky“, zůstanou na místě po dlouhou dobu – podobně jako v gruzínských regionech Abcházie a Jižní Osetie nebo v moldavském proruském separatistickém regionu Podněstří.

Náhorní Karabach se však tomuto trendu vymyká. I když si Rusko přálo, aby tam jeho síly byly rozmístěny mnoho let, nakonec musely během poměrně krátké doby oblast opustit.

„Stažení představuje definitivní selhání ruského modelu řešení otázky Náhorního Karabachu, který předpokládal, že mírové síly zůstanou v této oblasti víceméně natrvalo,“ okomentoval stažení ruských vojsk novinář Kirill Krivosheev.

Moskva zaneprázdněná svou dobyvačnou válkou na Ukrajině totiž nebyla schopná efektivně prosazovat dohodu o příměří, kterou sama v roce 2020 mezi kavkazskými zeměmi zprostředkovala.

To se ukázalo během minulého září, kdy Ázerbájdžán enklávu při bleskové operaci získal zpět pod svou kontrolu. Separatistické úřady rozpustil a z oblasti prchla většina obyvatelstva arménského původu. Navzdory žádostem Jerevanu, aby přítomné ruské síly zasáhly, se nic nestalo.

Později se pak Arménie a Ázerbájdžán dohodly na předání kontroly nad čtyřmi pohraničními vesnicemi Baku a vytyčení prvních hraničních linií. Tyto dohody nicméně proběhly bez jakéhokoli zprostředkování zvenčí včetně Ruska, které až doposud hrálo jednu z hlavních mediačních rolí. Překvapivě ovšem ruští představitelé ani ruská propaganda neobvinili Baku z vytlačování Ruska z jižního Kavkazu, jak upozorňuje stanice RFE/RL.

V té době se naopak Alijev procházel v ulicích Moskvy, kam přijel navštívit ruského diktátora Putina. Ani Karabach nebo válka na Ukrajině nicméně nebyly během veřejných vystoupení obou mužů vůbec zmíněné, kromě neurčité narážky Alijeva na „regionální bezpečnost“. Místo toho Alijev a Putin diskutovali o železnici a dalších ekonomických vazbách.

Taktéž ze strany Evropské unie přišla k vojenským akcím Ázerbájdžánu i represím proti opozičním hlasům v zemi pouze vlažná reakce. Jedna část se sice zasazovala o nastolení míru a vyřešení konfliktu s Arménií, druhá ale vedla s Baku rozhovory o energetických a dopravních projektech.

Úspěchy na mezinárodním poli, a zejména znovuzískání Náhorního Karabachu, přinesly vládě Ilhama Alijeva mimo jiné stabilitu. Svou pozici prezident utvrdil v nedávných volbách, kde podle volební komise získal více než 92 procent hlasů.

O férovosti voleb nicméně pochybovala například Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). V zemi totiž dlouhodobě chybí kritické hlasy i politické alternativy, a to v důsledku pokračujících represí i nedostatku demokracie.

„Alijev a jeho rodina mají konstantní podporu, ať už reálnou, nebo vynucenou. Zejména jde ale o podporu reálnou. Přestože je ázerbájdžánský politický systém víceméně autoritářský, tak dokonce i ti, kdo jsou proti němu, přiznávají Alijevovi klíčový podíl na návratu Náhorního Karabachu,“ poznamenal Horák.

Kavkazské zemi nicméně politik vládne už dvě dekády poté, co moc převzal po svém otci Hejdaru Alijevovi. Ten se k ní dostal již v roce 1993, tedy dva roky poté, co Ázerbájdžán získal nezávislost na bývalém Sovětském svazu.

V posledních měsících také zesílil tlak na nezávislá média a ázerbájdžánské úřady zatkly několik novinářů. Baku si tak vysloužilo kritiku ze strany organizace na ochranu lidských práv Amnesty International, která obviňuje úřady z potlačování svobody projevu a z útoků na hlasy kritické vůči prezidentovi.