Ve světě se teď dějí stejné věci jako před největšími válkami, říká expert

„Máme jako společnost prostředky k tomu, aby ty nejhorší scénáře nenastaly. Zároveň funguje odstrašení, což naši předkové neměli,“ říká Tomáš Řepa, expert působící na Katedře teorie vojenství Univerzity obrany, k současné bezpečnostní situaci ve světě, která podle něj děním připomíná stav před celou řadou z nejrozsáhlejších válečných konfliktů historie.

Uběhly dva roky od začátku ruské invaze. Po celou dobu se intenzivně bojuje a nemůže být řeč o nějakém vyhasínání a opětovném rozhoření konfliktu. Jak moc je očima historie samotná délka konfliktu důležitá a proč?

Délka trvání má vždy zásadní dopady, máme příklady mnoha válek v historii, kdy nakonec vyčerpání donutilo znesvářené strany jednat, nebo na čas boje přerušit. V moderních konfliktech, kdy se mobilizuje celá společnost, je tempo vyčerpání zdrojů a lidských sil ještě rychlejší. Válka se tak dotkne alespoň nepřímo každého jedince. Poválečná konsolidace je také ztížena tím, jak moc se válka podepsala na chodu společnosti a jaké křivdy za sebou zanechala v mezilidských vztazích.

A když bychom měli být konkrétní?

Když se podíváme na Balkán a země, které byly původně součástí Jugoslávie, tak ještě značná část starší a střední generace k sobě chová živelnou nenávist. Za jejich životů už ty příkopy nepůjde zasypat. Až další generace to mohou napravit. Následky intenzivních konfliktů s genocidními prvky, jako byly války při rozpadu Jugoslávie, stejně jako nynější válka na Ukrajině, jsou tak ohromné, že změní celý region. Samotná délka trvání konfliktu je dle mého názoru jeden z hlavních faktorů.

Zuří na Ukrajině na poměry moderních válek už „dlouhá válka“? I kdybychom ji počítali jen od února 2022, kdy Rusko zahájilo rozsáhlou invazi?

Někde jsem narazil na statistiku, že ve 20. století je průměrná délka trvání konfliktů přibližně dva roky. V předchozích staletích to bylo déle. Dostáváme se tedy ve srovnání s 20. stoletím ke konfliktu, který už bude mít nadprůměrnou délku trvání. A s ohledem na to, jaký má válka na Ukrajině průběh, se nedá očekávat, že by jen tak skončila. Něčeho jako „dlouhá“ válka tedy nejspíše skutečně brzy dosáhneme. A skutečně je, myslím, fér napsat, že válka na Ukrajině trvá už minimálně od roku 2014, byť její intenzita byla do února 2022 nesrovnatelně nižší. I proto můžeme mluvit o válce dlouhého trvání, která se navíc změnila i v geopolitický střet.

Když ještě zůstanu u těch dvou let – dokážete říct, jestli se během takové doby třeba většinou ukáže, kdo má navrch, nebo jestli se stává, že i po dvou letech přijde náhlý zlom?

Během dvou let se jistě ukáže, kdo má zásadně navrch a soupeře převálcuje, nebo je to více vyrovnaný souboj, kde jsou fáze se střídavými úspěchy té, či oné strany. Ani to však neznamená, že nemůže nakonec dojít ke kolapsu. Pokud je to válka totální se sebezničujícím nasazením, kde kompromis vlastně není možný – buď porážka, nebo vítězství, zlom stejně nastane.

Co nějaký příměr z historie?

Během války růží v letech 1455 až 1485 se v Anglii válka přelévala střídavě ve prospěch rodů Yorků, či Lancasterů a jejich přívrženců. Po finální bitvě u Bosworthu, kde zahynul král Richard III. z rodu Yorků, se však vytvořila nová mocenská situace. Novým královským rodem se stali Tudorovci. Napoleonské války byly zase spjaty s daleko větší pohyblivostí armád, vše nakonec směřovalo k rozhodující bitvě celého tažení a tam se projevily nastřádané chyby a schopnost vnutit protivníkovi svou vůli, donutit jej k chybám. Krásným příkladem může být Napoleonův triumf u Slavkova a tažení třetí koalice. Rozhodnuto bylo většinou po několika měsících.

A pokud půjdeme do méně vzdálené minulosti?

Zásadní války 20. a 21. století mají velkou proměnnou v tom, zda dominují spíše zbraně pro ofenzivní, nebo naopak defenzivní činnost. To je přitom ten největší rozdíl mezi první a druhou světovou válkou. Myslím si, že současná válka na Ukrajině je někde přesně mezi nimi. Tu dynamickou fázi, kdy jedna či druhá strana dokázala postoupit o mnoho kilometrů za pár dní, máme teď na dlouho, nebo i trvale, za sebou.

Napadne vás něco z historie, co se aktuální války na Ukrajině týká, ale dosud se o tom vůbec nemluví?

Určitě z pohledu východoevropských dějin poněkud smutně to, že tragédie, která se na Ukrajině nyní odehrává, není v dějinách regionu nijak výjimečná. A vůbec bych nepodceňoval ukrajinskou houževnatost. Už několikrát ve svých dějinách prokázali, že i když jsou v situaci, která se jeví bezvýchodnou, tak se nevzdají a bojují dál. Po druhé světové válce bojovali ještě mnoho let na západní Ukrajině povstalci proti sovětské nadvládě a okupační moci, i když proti nim byl soustředěn mohutný bezpečnostní a represivní aparát celé země. Přes veškerý nepoměr sil trvala konsolidace ještě velmi dlouho.

I boj mnohých jiných národů, jako byli Skotové, Irové, Baskové či Kurdové nakonec vedl k tomu, že získali svoji vlastní identitu. Možná nevěděli, kým přesně jsou, ale dnes už ví, kým určitě být nechtějí. O tom se nyní moc nemluví, pořád se doslýcháme jen statistiky, momentální události, kdo má k vítězství blíž či dál, ale musíme se dívat i na to, co přijde po válce.

A to bude podle vás co?

Předně Rusko o Ukrajinu definitivně přišlo, ať válka dopadne jakkoliv. Nesmysly o bratrských národech a slovanské vzájemnosti už nikdo nebude brát vážně. Rusové přišli, a ještě přijdou o hodně. Definitivně však stvořili národ, jehož jednotící linií bude protiruský postoj. To je daleko závažnější pro ruskou budoucnost, než by se mohlo zdát.

Když odhlédneme od Ukrajiny a podíváme se na geopolitickou situaci ve světě. Máme tady ještě napětí mezi USA a Čínou, turbulentní vývoj na Blízkém východě, napětí mezi Jižní a Severní Koreou… Připomíná vám tohle něco?

Vytváření bloků před velkými konflikty minulosti – třicetiletou, sedmiletou, první či druhou světovou válkou.

Nechci však být na závěr pesimistou. Máme jako společnost prostředky k tomu, aby ty nejhorší scénáře nenastaly. Zároveň funguje odstrašení, což naši předkové neměli. Hrozba použití zbraní hromadného ničení je tak velká, že ten, kdo by chtěl nějakou válku podobného typu zahájit, musí počítat s vlastním zničením. To si i jakkoliv od reality odtržená vládnoucí elita zatím vždy dokázala uvědomit, proto sledujeme spíše lokální krize, kde se neriskuje tolik.

Válka – fenomén starý jako lidstvo samo – je stále mezi námi, jen jsme tomu jako společnost poněkud odvykli a zpohodlněli jsme. Další události ukážou, zda obstojíme. Máme přitom na co navazovat, na odkaz našich předků, kteří nám zanechali takovou míru osobních svobod, že by se to mnohým do té doby ani nesnilo. Zda si je uhájíme, je jen na nás.