Článek
V prosinci 2013 byla na Slovensku založena Aliance za rodinu, která v dubnu následujícího roku oznámila, že se vyráží sbírat podpisy pro referendum o ochraně rodiny.
O deset let později lze říci, že rodina muže a ženy je chráněna všemi možnými způsoby, a máme ji dokonce i v ústavě. Situace LGBT+ lidí se však zhoršila. A změnila se i společenská atmosféra.
Dnes, kdy se v českém parlamentu projednává manželství osob stejného pohlaví a existuje i protinávrh na ústavní zakotvení ochrany manželství jako svazku muže a ženy, byste měli vědět, jak to dopadlo na Slovensku.
Referendum o ochraně rodiny bylo totiž ve skutečnosti počátkem křesťansko-konzervativního odboje proti moderní době jako takové. Dalo by se říci, že po něm už nic není jako dřív a situace je spíše horší. Pro všechny. Společnost je rozhádanější, politika agresivnější a nepřátelé jsou všude. Občas to nabývá až podoby psychózy.
Kultura smrti a masoví vrazi
Než se na scéně objevila Aliance za rodinu, byla práva LGBT+ lidí na Slovensku okrajovým tématem, které občas některé strany vytáhly, trochu o něm povyprávěly, a pak neudělaly nic. Mluvila o nich pravicově-liberální strana Sloboda a Solidarita (pro kterou nyní vede kampaň Marek Prchal), a dokonce i Směr Roberta Fica v době, kdy se ještě tvářil, že chce tvořit evropskou sociální demokracii.
Pak ale přišla Aliance za rodinu a její hlavní tváří byl právník Anton Chromík, o kterém do té doby nikdo moc neslyšel. V dubnu 2014 vyhlásila sběr podpisů pro referendum, nasbírala je poměrně rychle a termín byl stanoven na 7. února 2015. Otázky byly tři a týkaly se manželství, adopce a povinné sexuální výchovy.
Důležitější než samotné referendum však byla kampaň, která mu předcházela. Podporu referendu vyjádřila Konference biskupů Slovenska, která hovořila o kultuře smrti. Anton Chromík spojil práva homosexuálů s masovým vražděním a totéž řekl oblíbený kněz Marián Kuffa: „Nejsou to obyčejní vrazi, ale já říkám, že jsou to masoví vrazi.“
Jeho bratr, poslanec Štefan Kuffa, zase prohlásil, že jde o nemocné lidi, kteří by neměli chodit po ulicích.
Pokud jde o samotné referendum, skončilo neúspěchem: předem bylo jasné, že nedosáhne potřebné nadpoloviční účasti, a nakonec se ho zúčastnilo jen 21 procent lidí. Hlavní organizátor Anton Chromík řekl, že to bylo „úžasné dobrodružství“ a „kontemplace nad krásou“. Jenže to nebyl konec, byl to teprve začátek.
Jak se omluvit za to, že prší
Uplynulo téměř deset let a od kontemplace nad krásou u nás na Slovensku stále couváme do minulosti.
V některých částech země se například konaly masové pochody proti přijetí Istanbulské úmluvy o boji proti násilí na ženách. Kromě pohlaví se v ní hovoří také o rodu, nebo, jak politici rádi říkají, aby to znělo ještě hrozivěji, o genderu. A my gender nechceme. Úmluvu jsme nepřijali.
V parlamentu jsou poslanci, kteří tvrdí, že ejakulace mimo vagínu je hřích, a přesně jako islámští radikálové vykřikují, že by se ženy měly více zahalovat. Poslankyně Anna Záborská z ultrakonzervativní Křesťanské unie má jediný program - zpřísnění potratů. Opakovaně jej předkládá navzdory tomu, že potratů je historicky nejméně a podle průzkumů s nimi jasná většina Slováků nechce nic dělat.
Po loňském teroristickém útoku v Bratislavě by člověk čekal soucit a empatii, ale ve skutečnosti následovala jen eskalace útoků na LGBT+ lidi; prý by si neměli vyskakovat.
Premiér Eduard Heger se zúčastnil smutečního pochodu a někdo mu během něj vložil do ruky duhovou vlajku. Čelil kritice z konzervativní strany, že si ji vzal, držel a nezahodil ji. Od té doby je označován za liberála; a protože sám pochází z konzervativního prostředí, je to hrdelní zločin. Liberálové jsou mimochodem další smrtelnou hrozbou.
Někdy je to vyloženě absurdní, tak absurdní, až je to neuvěřitelné: jistá mateřská škola měla představení na téma Putování kapky vody a jeho součástí bylo, že po dešti se na obloze objeví duha. Rodiče, kteří za duhou na fotce viděli LGBT+, protestovali, a přidal se k nim internetový dav. „Veřejně se OMLOUVÁME za tento symbol,“ reagovala školka, a to včetně velkých písmen.
Celá záležitost se proměnila převážně v emoce. Do jednoho obrovského balíku iracionálního strachu dnes patří duhová vlajka, LGBT+, adopce, potraty, liberálové, Brusel, Soros, Ukrajina, Amerika. Není třeba bojovat proti korupci, vždyť toto je skutečný nepřítel. Jen málo z toho je ukotvené v realitě a ještě méně toho dává smysl.
Nepokazte to jako my
Na Slovensku už dávno známe všechny argumenty, jak to celé není přirozené ani normální, jak rodina je od slova rodit (a v Německu?). To vše u nás zaznívá už léta. Výsledků je hned několik.
Slovensko je ve všech evropských průzkumech tolerance na posledních místech, a situace je dokonce ještě horší než před dvaceti lety.
Cokoli, co se jakkoli týká nebo by se mohlo týkat LGBT+, je vnímáno jako útok na naši kulturu, tradice a život. Zhoršila se jak společenská situace LGBT+, tak celková nálada.
Politici celkem běžně útočí na LGBT+, a dělají to odporným způsobem. V parlamentu máme fašisty, i když se nyní vydávají za obyčejné konzervativce, odhodili uniformy a pózují se svými dětmi a domácími mazlíčky ve slušivých košilích. Snaha o rekatolizaci, která začala referendem, byla úspěšná a posunula se směrem k potratům.
Právě politici tohoto tématu mimořádně obratně využili a postarali se o to, aby se na Slovensku místo existujících problémů řešily neexistující. LGBT+ lidé v jejich podání zůstávají i nadále hrozbou, proti které je třeba preventivně bojovat, aby si nedovolovali. Myslím, že nikdo na tom není lépe než před deseti lety.
No a co z toho vyplývá pro současné dění v České republice? Myslím, že tři věci:
1) Otázku práv LGBT+ osob považuji za kulturní zlom, kterým probíhá hranice mezi Západem a Východem. Myslím, že víte, na které straně chcete být.
2) Sledujte, kdo předkládá zákony na podporu LGBT+ a také na podporu tradiční rodiny. A sledujte, proč je předkládá: o co mu jde?
3) Vysvětlujte a komunikujte. Nedovolte, aby se této agendy zmocnila druhá strana, nedovolte, aby prostor ovládly konspirace a strach. Pokud se to stane, dopadne to jako na Slovensku.
