Varovali před převratem, nikdo je neposlouchal. Teď školí bojovníky

Bombarduje kláštery, mučí bezbranné odpůrce, zapaluje domy, unáší děti. Junta v Myanmaru (dříve Barmě) násilně potlačuje odpor, přestože tím vyvolává ekonomickou i lidskou zkázu.

Odpůrci vojenské vlády i po takřka čtyřech letech od puče z 1. února 2021 věří ve změnu. „Na bojišti jsme dosáhli morální převahy a máme silného ducha. Ačkoli máme slabší výzbroj, naše síla spočívá v jednotě a zkušenostech mladé generace,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy myanmarský aktivista Ko Ye.

Ze země musel kvůli obavám z pronásledování tajnými službami utéct - přes džungli do Thajska. Opozici ale pomáhá i z exilu, stejně jako další aktivistka Shiri Haung trénují a školí revolucionáře. Během návštěvy Prahy poskytli oba Seznam Zprávám rozhovor.

Vím, že jste oba nyní v exilu, ale převrat v roce 2021 jste zažili. Tušili jste, že situace v Myanmaru může dojít až k vojenskému puči?

Ko Ye: Že se něco bude dít, jsme tušili z různých internetových kruhů. Dokonce se vědělo, že by se tak mohlo stát po schůzce mezi armádou a Národní ligou pro demokracii. O tom, že se schyluje k převratu, jsme se snažili přesvědčit i lidi na ambasádách. Ale absolutně nám nevěřili. Ani my tomu nechtěli opravdu uvěřit, ale pro jistotu jsme se na tuto možnost připravovali. A pak se to skutečně stalo.

Jak se dá připravit na vojenský puč?

Shiri Haung: Řešili jsme například zabezpečení účtů. Také jsme vybrali všechny peníze, zajistili alternativní úložiště důležitých dokumentů, zabezpečovali jsme domy a začali přemýšlet nad místem, kam bychom se v případě nebezpečí mohli uchýlit.

Já i tady kolega jsme už před převratem dělali práci, která byla v očích vlády citlivá až kontroverzní, takže jsme byli pod dohledem - sledovaly nás vojenské zpravodajské služby a další speciální jednotky. Po převratu bylo jasné, že musíme na bezpečnější místa. Já ale ještě nějakou dobu zůstala u sebe doma a účastnila se protestů. Pokoušela jsem se je i organizovat, dokud nebyly brutálně potlačeny.

Ko Ye: Já se s rodinou uchýlil na bezpečnější místo, ale všichni jsme protesty podporovali - jak organizaci nenásilných demonstrací, tak samotné protestující, kterým jsme poskytovali například základní ochranné vybavení.

Shiri Haung: Spolupracovali jsme s protestními skupinami i dalšími organizacemi. Také jsme pomáhali lidem, kteří se museli kvůli bezpečnosti naléhavě přemístit, a zajišťovali jsme dopravu k hranicím nebo do zahraničí.

Pokud si dobře vzpomínám, už chvíli po převratu se v médiích psalo, že junta vypíná internet. Jak jste to všechno zvládali organizovat?

Shiri Haung: Ano, zůstat ve spojení bylo velmi obtížné, protože setkávat ve velkém jsme se nemohli. Vláda vypínala internet, takže jsme museli nakupovat thajské SIM karty a sdílet je mezi účastníky protestů. Přesto jsme dokázali díky koordinaci občanské společnosti poskytnout podporu téměř po celé zemi.

Já ještě v roce 2021 žila v Myanmaru, aniž bych svými aktivitami budila větší pozornost. Od roku 2022 jsem podnikala cesty do Thajska. Na turistické vízum jsem několikrát přejížděla přes hranice tam a zpět, dokud si mě nevšimly imigrační úřady. Začaly mě podezírat, že v Thajsku nejsem turista. Začala jsem se bát, že mě deportují zpět do Myanmaru, což by pro mě znamenalo velké nebezpečí. Tehdy to dobře dopadlo, ale rozhodla jsem se nepokoušet štěstí a přesunout se do Thajska natrvalo a pomáhat lidem z Myanmaru odtamtud.

Pane Ye, vy jste mi ještě před rozhovorem naznačil, že jste utekl s celou rodinou přes džungli do Thajska. Taková cesta asi neprobíhá na turistická víza…

Ko Ye: Asi čtvrt roku po převratu jsme s mou rodinou dospěli k závěru, že už nemůžeme zůstat v Myanmaru. Od února do června jsme se skrývali na různých místech, ale situace byla stále nebezpečnější. Báli jsme se, že by vojenské jednotky, které prováděly kontroly domácností a navštěvovaly podezřelé oblasti, mohly ublížit lidem, kteří nás ukrývali.

Hranici s Thajskem jsme překročili nelegálně a požádali o azyl ve Švédsku, kde od té doby žijeme. Jakmile jsem získal potřebné dokumenty, okamžitě jsem koupil letenky a začal jsem létat mezi Švédskem a Thajskem, abych mohl pokračovat v práci v pohraničních oblastech.

A je v těch oblastech u hranic bezpečno?

Ko Ye: Nejdřív jsem skoro dva roky působil v pohraničním městě Mae Sot. Situace tam byla komplikovaná, město bylo plné členů vojenské rozvědky a také lidí, kteří spolupracovali s armádou a donášeli. Pro mě už nebylo bezpečné tam dál působit, a tak jsme se přesunuli do Čiang Mai. Tam jsme si vytvořili zázemí a nadále pracujeme i na dálku přes telefon nebo organizujeme aktivity přímo v okolí Čiang Mai a Bangkoku.

Shiri Haung: Lidé uvnitř Myanmaru, kterým se podaří dostat přes hranice do Thajska, se pak v zemi často pohybují bez potřebných dokumentů. Snažíme se těmto lidem v pohraničí pomáhat – organizujeme pro ně například školení nebo setkání.

Co si mám pod takovým školením představit?

Shiri Haung: Podporujeme je v různých formách, například organizujeme školení zaměřená na správu, řízení a nenásilné metody řešení konfliktů. Pomáháme jim také s dovednostmi, jako je policejní práce, soudní správa a politický dialog. Spolupracujeme s různými skupinami zapojenými do etnických revolučních procesů a s občanskou společností.

Ko Ye: Navíc poskytujeme technickou a operativní podporu, pomáháme s výzkumem a dokumentací, které tyto skupiny potřebují pro svou činnost. Spolupráce pokračuje i s dalšími organizacemi v regionu, například v Nepálu, kde probíhají školení a výměna zkušeností.

Můžete popsat současnou politickou situaci v Myanmaru? Jaká je pozice vojenské junty?

Ko Ye: Jak víte, vše začalo mírovými protesty. Neměli jsme žádný úmysl bojovat nebo se uchýlit k ozbrojenému odporu. Ale vojenská junta reagovala brutálně – střílela do lidí, popravovala je a zastrašovala násilím. Neměli jsme jinou možnost než se bránit.

Začínali jsme prakticky bez jakékoli podpory pro ozbrojený odpor. Domácí podmínky nás však přinutily se semknout a zapojit se do boje. Díky desetiletím etnických revolucí v zemi získali mladí lidé podporu zkušených bojovníků. Zároveň ale vojenská junta páchala válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Vypadalo to jako nemožný úkol – vojenské síly byly velmi silné.

Po více než třech letech boje jsme však dosáhli významných úspěchů. Revoluční síly nyní kontrolují většinu pohraničních oblastí – podél hranic s Čínou, Indií, Bangladéšem a Thajskem. To se v historii nikdy nestalo. Navíc ovládáme přes 18 městských oblastí.

Na bojišti jsme dosáhli morální převahy a máme silného ducha. Ačkoli máme slabší výzbroj, naše síla spočívá v jednotě a zkušenostech mladé generace. Tito vzdělaní lidé po třech letech získali dostatek tréninku, aby mohli efektivně vést odpor.

Jakých výhod využívá junta?

Ko Ye: I když máme úspěchy na zemi, vojenská junta má strategickou výhodu – leteckou sílu. Během posledních tří let provedla více než 3600 leteckých útoků, z toho jen za poslední tři měsíce přes 1000. Takové jsou statistiky. Používají letecké údery, vrtulníky, vojenská letadla k zásobování zbraněmi, municí a k posilování svých jednotek.

Navzdory každodenním tragédiím, při kterých tisíce lidí ztrácejí domovy kvůli bombardování a násilí, se lidé nevzdávají. Domy některých rodin byly vypáleny ne jednou, ale několikrát. Přesto si nestěžují – jen nás prosí, abychom zvítězili. Chtějí, aby byla junta poražena ještě v naší generaci, aby ta další nemusela čelit stejnému utrpení.

Právě život těch obyčejných lidí by mě zajímal. Jak se žije takové průměrné rodině? Co každý den v takové situaci řeší?

Shiri Haung: Situace v Myanmaru je teď naprosto šílená. Kvůli ekonomické krizi a inflaci se situace zhoršila. Kurz měny je naprosto tragický. Přitom příjmy lidí zůstávají stejné. Kvůli tomu je každodenní život pro běžné lidi nesmírně obtížný. Zhruba půl milionu mladých lidí už z Myanmaru uteklo, aby našlo bezpečí v zahraničí. Rodiny, které mají alespoň nějaké finanční prostředky, posílají své děti pryč. Ale většina mladých v zemi nemá žádnou možnost nebo prostředky k útěku.

Vojenská junta zatýká lidi a nutí je podepsat, že se připojí k armádě a podstoupí vojenský výcvik. Takoví mladí vojáci z donucení pak často dezertují. Nechtějí bojovat. Junta je ale pod hrozbou násilí na jejich rodinách nutí.

Toto se děje dnes a denně úplně obyčejným lidem. Teď je v Myanmaru prakticky každý ve válce. Lidé musí opouštět své domovy a utíkat. Ti, kteří zůstávají ve městech jako Rangún, žijí pod neustálým tlakem a strachem. Ve venkovských oblastech je situace ještě horší. Když vojáci vypálí nějakou vesnici, obyvatelé se uchylují do klášterů nebo kostelů v okolí. A když se situace uklidní, vracejí se zpátky a znovu budují své domovy.

Situace je velmi těžká, ale lidé se nechtějí vzdát. I když jsou vesnice a domy vypalovány, půda je zničena, lidé se stále snaží přežít. I ti, kteří nejsou přímo zapojeni do bojů, se snaží pomáhat revoluci, pracují a pomáhají ostatním.

Vojenská junta blokuje dopravu, znemožňuje přístup k internetu a kontroluje tok informací. Někteří si mezi sebou půjčují SIM karty, aby si mohli navzájem volat a koordinovat akce. Něco takového se opravdu těžko popisuje, celková situace je velmi špatná.

Ko Ye: Je to jako být v rukou mafie nebo gangsterů. A přesto, navzdory každodenním útokům, bombardování a vypalování domů, se lidé odmítají vzdát. Stále věří, že jednou nastane změna a že musí bojovat nejen za svou budoucnost, ale také za další generace.