Vánoce mezi srílanskými sirotky: Šílenost, říká Čech, který ostrovu pomáhá

Ve středu ekonomické krize, kterou si Srí Lanka dlouhé měsíce prochází, jsou děti. Podle organizace UNICEF Srí Lanka na ni ti nejmenší doplácí nejen nedostatečným vzděláním. Rodinám chybí peníze na zajištění pravidelného přísunu potravin, bídná situace v rodinách navíc může vést k rozšíření dětské práce.

A to na ostrově, kde turista ani nepocítí, že jen kousek od míst, kde si užívá exotickou dovolenou, místní děti omdlévají hlady.

„Vždy si po návratu ze Srí Lanky uvědomím, jak dobře se v Česku máme. Srí Lanka mi dala uvědomění a lidsky mě ohromně posunula,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy tenisový mentální kouč, mentor mladých sportovců i profesionálů, Michal Cipro.

Rozhodl se Srí Lance oplatit vše dobré, co mu kdy dala. Už několik let tak bez záštity známých jmen či velkých institucí vybírá peníze a na Štědrý den osobně chudým srílanským dětem předává to, co potřebují nejvíce.

Proč jste se rozhodl pomáhat? A proč jste si vybral právě Srí Lanku?

Moje první cesta na Srí Lanku, zhruba okolo roku 2013, byla čistě náhodná. S kamarádem jsme rozmýšleli, kam si vyjedeme odpočinout. Kamarád byl pro nějakou party destinaci jako Dominikánská republika, pak na mě ale na internetu vyskočila nabídka surfování na Srí Lance. A tak jsme jeli. První tři dny můj kamarád vnímal ostrov trochu negativně, protože je tam příliš klid. Pak to ale pochopil a začalo se nám tam líbit.

Časem jsme se začali dostávat na místa, kam turisté nejezdí, třeba nás pustili do meditačního chrámu mezi mnichy, kam nechodí ani místní.

Srí Lanka mi dala uvědomění a lidsky mě ohromně posunula. A já zase cítím, že jí můžu pomoct jinou cestou. Na Srí Lanku jezdím pravidelně osm let, pauzu jsem měl jen během covidu. Na ostrově jsem se naučil srovnávat si hodnoty.

Letos jsem byl na Srí Lance kratší dobu, na dva a půl týdne. Jezdíme pravidelně na samotný jih ostrova k Mataře, kde bydlíme u místních, pronajímáme si patro jejich domu. Jsou to docela sparťanské podmínky, v podstatě nemáme nic než postel a jeden větrák. Když pak po návratu do Prahy porovnáváte život tam a v Česku, uvědomujete si, jak dobře se tady vlastně máme, a pro mě je důležité si toto uvědomovat.

Asi taky záleží, v jaké části ostrova se člověk pohybuje a s jakou sociální vrstvou se stýká…

Jasně, na Srí Lance je hodně patrný rozdíl mezi jednotlivými vrstvami, mnohem znatelnější než tady u nás v Evropě. Proto mě vždy fascinuje, když se na Srí Lance jedete projet na motorce a najednou vás předjíždí pětkový bavorák, který tam působí jako pěst na oko. Ale tohle se nestává denně.

Rozdíly mezi vrstvami jsou šílené – lidé, kteří nemají ani na kolo, a tak chodí pěšky, ti, kteří mají aspoň na to kolo, jiní mají aspoň moped nebo tuk tuk. Samozřejmě, stejně tak jako se v případě České republiky vymyká Praha, na Srí Lance je to jiné v Kolombu. Podél pláží a turistických kolonií je ta vyspělost lepší, místní mají možnost vydělávat na turistech. Pak ale stačí vyjet pár desítek kilometrů do vnitrozemí a všechno je jinak.

My zpravidla na ostrově nedarujeme peníze, mám za to, že by to ti lidé neustáli. Je to jako byste darovala bezdomovci milion korun, do druhého dne by vše utratil. Já si vždy dám tu práci, že na ostrov přijedu, na dané místo zajedu, zjistím, co potřebují, napíšu seznam, objednám, koupím, přivezu, rozdám.

Srí Lanka má za sebou opravdu bouřlivý rok. Tím, že tam jezdíte pravidelně, máte srovnání. Jaké problémy na ostrově přetrvávají?

Období, kdy jste na ostrově byla vy (červen, pozn. red.), mám zprostředkované místními. Já tam byl letos v prosinci a to už tam byl znatelný posun ke zlepšení. Elektrický proud relativně jde, byť vypadává na hodinu a půl denně.

Stále platí restrikce na natankování benzinu, mohou nakoupit jen čtyři litry na osobu na týden, což je pro Srílančany velké omezení. Turistů se však nedotýká, my mohli natankovat plnou. Vše, co se tam děje, se dotýká místních.

Největší problém je ten, že měna obrovsky devalvovala, vše stojí dvojnásobek původní ceny, platy ale zůstaly stejné. Turista toto opět nepocítí, nevidím rozdíl mezi tím, když jsem tam nakupoval před třemi lety a teď. Pro Srílančany je ten rozdíl ale zásadní.

Ano, zdražilo se i v Česku, lidé se museli uskromnit, ale pořád na to důležité máme. Upřímně, neznám člověka, který by si nemohl koupit základní potraviny. Lidé na ostrově ale opravdu na ty základní věci nemají. Nemohou dětem koupit sešit nebo propisky. Když jsme tyto věci rozdávali ve školách, jindy v životě jsem takovou radost neviděl. Samozřejmě ne všichni jsou na tom tak zle.

Ze své zkušenosti můžu říct, že se mají mnohem hůř i ti, kteří se dříve mívali dobře. Mám tam přátele, kterým pravidelně posílám peníze, ti lidé nemají na koupi ničeho navíc. Tak jsem třeba probral skříně a rozdal jsem jim své oblečení. Nebo jsem tady v Česku zajel do Decathlonu, nakoupil sportovní věci pro děti, fotbalové míče a další věci, které by si Srílančani se svými platy nikdy nemohli dovolit.

Samozřejmě je tam problém i nedostatečná finanční gramotnost. Pokud se říká o Češích, že s tím mají problém, tak Srílančané jsou na tom ještě hůř.

UNICEF uvádí, že ekonomická krize na Srí Lance znemožní šesti milionům dětí chodit do školy, hrozí rozšíření dětské práce, 56 tisíc dětí trpí akutní podvýživou, 70 procent rodin omezuje přísun jídla, třetina srílanských domácností nemá zajištěný zdroj jídla… Z toho, co jste na ostrově vypozoroval, věříte, že je to pravda? Omdlévají školáci hlady?

Věřím tomu. Třeba ty sirotčince tam vypadají šíleně, to si nedovedete představit.

Jsem dlouhá léta tenisový kouč, vlastním tenisový klub. Do toho poslední roky pracuju jako mentální kouč sportovců a jako neurovizuální trenér, dělám i s mladými sportovci. A vím, že nejvíc by jim pomohlo, kdybych je vzal na Srí Lanku a ukázal jim, jak reálně svět vypadá, že to nejsou jen nějaké prohry a výhry na kurtech nebo jestli o mně někdo někde říká něco nehezkého. Na tom v životě nezáleží.

Jak to vypadalo v sirotčinci, kde jste pomáhal?

Šlo o dívčí sirotčinec. Když jsme tam přišli, pokazila se jim pračka a neměli na opravu, tak si ty děti praly samy v ruce. Nefungovala jim ani lednice. Když jim došla plynová bomba, vařily na ohni. Nakouknete do spíže a zjistíte, že v ní nemají opravdu nic.

Vždy, když někam přijedu, poprosím o seznam věcí, co potřebují, spočítáme, jak na tom jsme s penězi a jdeme nakupovat.

Nakoupili jsme jim pračku, ledničku, žehlicí prkno, žehličku, 100 kilo rýže, těstoviny, cizrnu, oblečení, žabky, spodní prádlo. Původně chtěli jeden kus spodního prádla pro každou holku, tak jsme každé koupili pět kusů, aby si je mohly prát.

Podle čeho si vybíráte místa, kde pomůžete?

Podle toho, jestli se tam smí fotit. Pro mě je hrozně důležité, aby vše bylo transparentní. Srílanská vláda v některých institucích bohužel nedovoluje fotit a já chci, aby lidé věděli, co se při předání dělo, aby měli nějakou zpětnou vazbu a věřili, že jejich peníze šly na zamýšlenou věc a já si za to nejel někam na dovolenou.

Dá se říct, že dobrovolníci jako vy zaskakují tam, kde vláda selhává?

Je to tak. Většinu sirotčinců nějakým způsobem zaštiťuje vláda, pak tam fungují i nějaké neziskovky a dobrovolníci. Vláda to má bohužel nastavené tak, že se děti nesmí fotit, což je podle mě škoda, protože tím znemožňují některým organizacím transparentní práci. A ty místní sirotčince pomoc opravdu potřebují. Sirotčinců, kam jde přímo darovat peníze a věci a přitom o tom můžete zachytit důkaz v podobě fotografií, je málo.

Je postaráno o to, aby děti v sirotčincích chodily do škol a měly řádnou docházku?

Konkrétně v těch sirotčincích, se kterými mám zkušenost já, vedení opravdu dohlíží na to, aby děti do školy chodily poctivě. Oni nemají tu českou mentalitu, oni vidí světlo na konci tunelu. Ví, že když žijí v sirotčinci a mají v životě jen 21 kamarádek a jednu paní, která to tam vede, tak se z toho dostanou jen prostřednictvím vzdělání. Samozřejmě to zase neplatí pro všechny.

Jakým způsobem vybíráte peníze?

Asi čtyři roky máme se třemi kamarády nadační fond, jmenuje se Open Help, podobně jako můj tenisový klub Open Tennis Club. Založil jsem ho, aniž bych kdy čekal, že o to bude větší zájem, natož že budu někam dávat rozhovory. Připravujeme i více akcí, například výlety, kdy za každý uražený kilometr darujeme korunu, nebo darujeme peníze z každé odtrénované hodiny.

Pracuji na tom, aby se z toho stala tradice. I tentokrát jsme předávali dary na Štědrý den, mám radost, že těm dětem děláme Vánoce. Letos poprvé jsem dělal i on-line přenos, takže předání mohli sledovat z Česka i ti, co se na sbírce podíleli a mohli mít na Štědrý den ráno pocit, že udělali dobrou věc a že někomu pomohli. Mohli i pozdravit děti.

Všímám si, že lidi, kteří se takto zapojí, to ovlivní. Roky předtím jsme přivezli třeba 30 tisíc, což není žádná velká částka. Loni jsme začali vybírat poměrně na poslední chvíli a přesto se vybralo 83 tisíc.

Podporujeme děti, které na to skutečně nemají, s čímž mi pomáhají místní ředitelé. Pošlou jejich seznam a my se podle toho zařizujeme dál.

Jak děti reagují, když jim předáváte pomoc?

Už jsem byl pomalu na cestě domů, kdy mi volali ze školy, abych se za nimi ještě zastavil, že mi něco chtějí ukázat. Že pro mě něco připravili. A ona to byla hotová ceremonie, děti nastoupené ve špalírech, taneční vystoupení, kapela, přišel buddhistický mnich, který nás mantroval… všechno to připravili pro mě, aby mi vyjádřili dík a vděčnost.

Oni jsou skutečně za každou pomoc velmi vděční. Vnitřně jsem se zavázal, že budu pomáhat dál, byl to pro mě zážitek na celý život.

Mám jeden pro mě silný příběh. Jezdívali jsme do jedné malé restaurace, kde bylo moc příjemně a skvěle vařili. Při naší další návštěvě byla ale zapadaná nepořádkem, v hrozném stavu. V té spoušti seděla tři těla bez duše. Před tři čtvrtě rokem jim ukradli plynovou bombu a oni neměli na novou, a tak zkrachovali.

Koupili jsme jim novou bombu, dali peníze na novou lednici, kterou mezitím zničila koroze, poradili jsme jim, jak to dát dohromady, naučili jsme je i nové evropské recepty.

Dva dny v kuse nespali, jen tu restauraci dávali dohromady. A teď mi od nich ze Srí Lanky chodí fotky, že zase fungují. Vím moc dobře, proč to dělám. Vidím, že když jim někdo dá tu šanci, chytnou ji za pačesy a makají. Nelitují se. Ti lidé tam to v sobě prostě mají. Je v nich jiskra naděje a vděčnost za to, že někdo přišel a pomohl jim.

Já si jdu celý život vlastní cestou i v rámci tenisu. Nekoukám se, jak o mně mluví lidé okolo, pro mě je důležité dělat to s čistým srdcem. Je mi jedno, jestli se to někomu nebude líbit. Tohle není moje story, já se jen snažím pomáhat dětem, které to potřebují.

Jak můžeme pomoct z Česka? Přece jen posílat peníze někam do neznáma se potenciálním dárcům nemusí zdát úplně důvěryhodné…

Já upřímně ani nevím, jestli někdo další v Česku organizuje podobnou pomoc jako já. Nikdy jsem po tom nepátral. Poslat přímo peníze bych se sám bál, proto já veškeré vybrané peníze předávám ve formě potřebných věcí. Kdyby měl někdo zájem pomoci, může mě sledovat na Instagramu nebo mi poslat e-mail (pomahej@openhelp.cz). Náš rozhovor je pro mě motivace - pomalu připravujeme webové stránky, které budou v průběhu února v provozu.

Já sám prostřednictvím velkých nadací nikdy nepomáhal, protože nemám úplnou důvěru v to, kam ty peníze proudí, pro ně to vždycky musí být byznys. Pro mě je to dobrovolná akce, na které já nevydělám ani korunu a naopak mě to stojí hodně energie, ale dělám to ze srdce rád.

Nebo třeba může na ostrov cestovat a přispět prostřednictvím turistického ruchu…

Ano, přijet na ostrov a utratit tam peníze je skvělý způsob. Že na ostrově chybí turisté, je obrovský problém, není tam ten koloběh peněz. Člověk, který tam stojí u silnice a prodává kokosy, potřebuje dostat peníze, aby je zase mohl utratit jinde. Tenhle cyklus je tam narušený.

Jde to vidět i na dopravě. Dřív, když jsme jezdili na skútrech na pláže, modlili jsme se, aby nás tam někde nesmetly autobusy, které tam jezdí jako šílené. Teď si troufám říct, že 60, 70 procent dopravy je pryč.

A to jsme na ostrově trávili čas v poměrně lukrativní roční dobu, přes Vánoce. Vždycky jsme naráželi na dost turistů.