Válka neválka, sankce nesankce: Ruští oligarchové bohatnou. Vliv ale ztrácí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Rusko, které hluboce milujeme, padlo do rukou idiotů,“ prohlásil v lednu 2023 Roman Trocenko, bývalý šéf největší loděnické společnosti v Rusku, jinému ruskému podnikateli Nikolaji Matuševskému v telefonickém rozhovoru, který o pár měsíců později unikl na veřejnost.

„Drží se bizarních, zastaralých ideologií z devatenáctého století. To nemůže skončit dobře. Skončí to katastrofou,“ odvětil mu tvůrce moskevské designové továrny Flakon.

Oba bohatí a vlivní podnikatelé se obávali budoucího vývoje ve své zemi. A nebyli jediní, uniklých telefonátů se objevilo víc - po začátku války na Ukrajině propadla nejistotě řada ruských oligarchů. Ztráty Kremlu na bojišti se rychle hromadily a mnozí protiprávní invazi do suverénního sousedního státu považovali za katastrofální chybu. Někteří - třeba Michail Fridman, podle žebříčku Forbes šestý nejbohatší Rus a vlastník největší soukromé banky v zemi, který po válce zůstával v azylu ve Velké Británii - se dokonce odmítali do vlasti vrátit.

Když Západ uvalil na Rusko první sankce a zákazy cestování, bohatí a politicky propojení občané Ruska nabyli přesvědčení, že jejich dosavadní život skončil.

Jenže to bylo tehdy, kdy válka trvala necelý rok. Na konci roku 2024, kdy se blíží tříleté výročí osudového 24. února 2022, je situace jiná. A poměrně s jistotou lze tvrdit: Neskončil.

Fridman už je z Londýna zpět v Moskvě, protože usoudil, že život na Západě pod sankcemi je nesnesitelný a že situace v Rusku je relativně pohodlná. Neobjevily se ani žádné nové nahrávky oligarchů, kteří by nadávali na dění ve své zemi či na válku.

Důvodů, proč se oligarchové potichu přiklonili zpět na stranu diktátora Vladimira Putina, je více. Stali se opatrnějšími, jelikož Moskva se nebojí ukázat sílu komukoli, kdo stojí proti ní. Navíc se situace na bitevním poli změnila. Dnes oligarchové věří, že Rusko má navrch. Moskva koneckonců dosahuje stálých, i když pomalých úspěchů na bojišti (naposledy jsme situaci analyzovali v tomto textu).

„Je špatné být vyvrhelem jako vítěz, ale ještě horší je být vyvrhelem jako poražený,“ prohlásil jeden z ruských oligarchů, jehož identita z důvodů ochrany bezpečnosti zůstala skrytá, pro americký dvouměsíčník Foreign Policy. Podle jeho názoru se v Rusku změnilo všechno – postoj k Putinovi, názory na Ukrajinu i pohled na Západ. „Tuto válku musíme vyhrát,“ řekl, „jinak nás nenechají žít. A Rusko by se samozřejmě zhroutilo.“

Spíše tím však myslel, že by se zhroutilo jejich Rusko. To Rusko, které ruští oligarchové dobře znají a ve kterém získali nesmírné majetky.

Politický systém nastolený v Rusku – ale i v jiných postsovětských státech – již od pádu Sovětského svazu na začátku devadesátých let minulého století umožnil úzké skupině obyvatel získat kontrolu nad značnou částí průmyslu i jiných odvětví a z toho plynoucí finanční a politický kapitál.

Za vlády Borise Jelcina a ještě v době, kdy se Vladimir Putin dostal k moci, se o ruských oligarších hovořilo jako o de facto stínových vládcích Ruska. Podle etymologie slova, pocházejícího již z antického Řecka, o „vládě několika.“ Prezident v tomto systému, kde bohatství a vliv šly ruku v ruce a skupina nejbohatších osob ovládala celou federaci, hrál spojovníka mezi politikou a byznysem.

V těchto konotacích se termín oligarchie v souvislosti s Kremlem používá nadále, ačkoli jeho obsah se ve 21. století s Putinovou vládou značně proměnil. Prezident Putin už není primus inter pares, nýbrž dominus. Podnikatelé označovaní jako oligarchové jsou i pod Putinovým diktátem stále velmi bohatí, podle mnohých pozorovatelů nicméně mnohem méně politicky vlivní. Jejich reálná moc slábne s tím, jak sílí pozice vládce Kremlu.

Vladimir Putin totiž dokázal jejich moci využívat velmi umně – tak, aby neohrozil své postavení nad nimi. Zaměřil se zejména na ty, jejichž ambice se s jeho silovou pozicí neslučovaly. Kdo je v Rusku pánem, pocítil například někdejší mediální magnát Vladimir Gusinskij nebo ropný magnát Michail Chodorkovskij. Oba pronásledoval režim, odsoudil je, oba jsou nuceni žít v exilu.

Jak se dynamika změnila, ukázalo jen několik hodin po začátku války v únoru 2022 televizemi vysílané setkání Putina s předními průmyslníky a podnikateli konané za zdmi sídla ruských prezidentů. Putin jednoduše pouze oznámil, že nemá jinou možnost než invazi provést. Přestože boháči zřejmě museli očekávat dopady na své majetky, nezbylo jim, než Putinovo rozhodnutí podpořit. Moc již nepatřila jim.

Někteří z nich údajně v příštích týdnech, kdy na ně Západ uvalil první vlnu sankcí, projevili svou nevoli, což prezidenta údajně donutilo uspořádat další jednání – nyní již za zavřenými dveřmi. „Chci vás upozornit na to, že jste tento stát do značné míry vybudovali vy sami, a to prostřednictvím politických nebo polopolitických struktur, které jste měli pod kontrolou,“ řekl prý Putin na této schůzce podle zdrojů rádia NPR.

Putin podle anonymizovaných svědectví nabídl oligarchům dohodu: podřiďte se mé autoritě, nepleťte se mi do cesty a můžete si ponechat svá sídla, superjachty, soukromá letadla a multimiliardové korporace.

Jde o vskutku nesmírné majetky. Skupina nejbohatších drží značnou část bohatství největší země světa. Poslední dostupná data platformy World Inequality Database, která sleduje rozložení bohatství a příjmů ve společnosti, ukazují, že v roce 2022 drželo jedno procento nejbohatších Rusů 47,7 % bohatství své země.

Pro srovnání - v České republice to bylo 27 %, v USA 34,9 % a v Německu 26,4 %. Rusko v žebříčku zaujímá osmou pozici a před ním jsou čtyři africké, resp. tři latinskoamerické země.

Nicméně co je nedůležitější: ruští oligarchové dále bohatnou nejen v poměru ke zbytku ruské populace – válka neválka, sankce nesankce.

Data agentury Bloomberg za rok 2023 ukazují, že majetek nejbohatších lidí v Rusku se v tomto roce zvýšil o více než 50 miliard dolarů (1,2 bilionu korun). Jen samotnému Vagitu Alekperovovi, zakladateli společnosti Lukoil, vzrostlo jmění o téměř deset miliard dolarů na celkových 24,7 miliardy.

Stejná agentura pak v červenci 2024 napsala, že dvanáct podnikatelů za celý předchozí rok a první čtvrtletí roku 2024 na dividendách svých společností vydělalo asi 11,4 miliardy dolarů. To je více než jeden bilion rublů nebo přes 270 miliard korun.

Mnozí z oligarchů navíc mají přímé zisky z války. Šetření, které v srpnu loňského roku zveřejnil nezávislý ruský investigativní web Proekt, ukázalo, že minimálně 81 jmen z tehdejší verze seznamu 200 nejbohatších lidí Ruska bylo nezpochybnitelně zapojeno do ruské invaze na Ukrajinu. Jejich společnosti dodávaly komponenty, vybavení nebo pohonné hmoty okupačním ozbrojeným silám nebo zbrojařským továrnám.

Mezi těmito 81 jmény lze najít třeba i rusko-izraelského podnikatele Romana Abramoviče. Jeho těžební skupina Evraz podle Proektu dodávala suroviny pro výrobu tanků a chemikálie pro výrobu výbušnin a raket. Magnát a bývalý vlastník fotbalového klubu Chelsea FC se na samém počátku konfliktu vyhnul zmíněné schůzce a snažil se prezentovat jako prostředník mezi Kyjevem a Moskvou, který hledá „mírové řešení“.

Tato iniciativa rychle ztroskotala. Nepomohla ani bránící se Ukrajině, ani samotnému Abramovičovi – sankčním seznamům západních zemí se nevyhnul.

A tak se – stejně jako celá řada dalších oligarchů – jednoduše s válkou naučil žít a přizpůsobil se nové realitě. Stáhl se do pozadí a i on dále bohatne: zatímco v roce 2022 se jeho jmění podle údajů magazínu Forbes propadlo na 6,9 miliardy dolarů, v roce 2024 již má hodnotu 9,7 miliardy dolarů.

Navyšování majetku v nové válečné realitě je možné zejména díky tomu, že po téměř třech letech války se oligarchové naučili západní sankce obcházet.

Kudy?

Nejlépe přes společnosti, kde jsou tito miliardáři v minoritním postavení. Využívají mezery v zákoně, která umožňuje firmám volně působit na trzích Evropské unie, pokud sankcionované osoby vlastní méně než 50 % akcií společnosti.

Sankce proti jednotlivci se totiž automaticky nevztahují na jeho firemní majetek. Aby se tato omezení uplatnila, musí daná osoba ovládat alespoň 50 % společnosti. Případně, pokud více sankcionovaných akcionářů společně vlastní alespoň 50 %, vztahují se sankce i na danou organizaci. Unie například vysvětluje, že pokud jedna sankcionovaná osoba vlastní 30 % společnosti a další 25 %, má se za to, že organizace je ve vlastnictví sankcionovaných osob.

Šetření serveru The Insider odhalilo, že díky této kličce vydělává na obchodu se zeměmi EU řada prominentních ruských oligarchů uvedených na sankčních seznamech. Web uvádí například vývozce hliníku Olega Děripasku, Gennadyje Timčenka, někdy přezdívaného jako „Putinova peněženka“, nebo již výše zmíněného Abramoviče.

Podnikatelé po začátku války své podíly ve společnostech účelově snížili, aby obešli unijní pravidla - například Děripaska snížil svůj podíl ve skupině En+, čímž zprostředkovaně snížil i svůj podíl ve společnosti Rusal, významném ruském výrobci hliníku. V současné době kontroluje 35 % En+, která zase vlastní téměř 57 % akcií společnosti Rusal.

Jen v první polovině roku 2024 se evropské země podílely na příjmech společnosti Rusal částkou 1,3 miliardy dolarů (asi 32 miliard korun). Společnost provozuje výrobní závody ve Švédsku (Kubikenborg Aluminium AB), Irsku (Aughinish Alumina), Německu (Aluminium Rheinfelden) a Itálii (Eurallumina).

Chvíli to tedy sice trvalo, ale nakonec si ruské elity našly cestu k výdělkům i v době války a sankcí. A nejen k výdělkům, ale i k tak často karikovanému rozmařilému způsobu života.

Stanice RFE/RL například zmapovala, že cesta ke vzácnému umění vede přes Uzbekistán. Ruský farmaceutický magnát Alexej Repik za pomoci uzbecké logistické společnosti Bek Broker touto cestou získal vzácné obrazy a sochy v celkové hodnotě přes 36 milionů dolarů (asi 870 milionů korun). Byla mezi nimi i díla Salvadora Dalího, Pierra Auguste-Renoira či Henriho Matisse.

Nemožné pro ruské oligarchy není dokonce ani cestování. Jejich destinace se sice mírně změnily a využívají zejména Turecko a Spojené arabské emiráty, nicméně kompletně zavřená pro ně podle různých svědectví není ani Evropa.

Reportáž bruselského serveru Politico z Azurového pobřeží v této souvislosti uvádí, že na papíře je vstup Rusů ze sankčních seznamů do západních zemí zakázán. „Ale zeptejte se manažerů hotelů, restauratérů a lidí, kteří pronajímají lodě na palmami lemovaných ulicích Azurového pobřeží, a řeknou vám, že Rusové stále přijíždějí,“ dodává server.

Peníze, jakkoli zkropené válečnou krví, v kombinaci se schopností oligarchů přizpůsobit se nové realitě znamenají, že téměř tři roky po začátku agrese se jejich život až tolik nezměnil. Naopak - z invaze v celé řadě případů sami těží.