Válčí a píše básně. „Princezna bojovnice“ se stala tváří mladých Ukrajinců

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Objevila se na titulní straně ukrajinské mutace časopisu Vogue, má přezdívku Xena, princezna bojovnice, a bývá označována za tvář ukrajinské mladé generace, které život obrátila naruby ruská válka.

Jednadvacetiletá básnířka a občanská aktivistka Oksana Rubaniaková vstoupila krátce po tom, co Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu, do dobrovolnických jednotek a později do ozbrojených složek. Dnes je velitelkou čety a má za sebou bojové úkoly v tepelné elektrárně Vuhlehirsk, v Zajceve a ve směrech na Bachmut, Marianku a Vuhledar.

„Udělala jsem to proto, že v té době pro mě nebylo jiného řešení. Věděla jsem, že musím něco dělat,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy, který vznikl na okraj konference Aspent Institutu v Praze, proč se v devatenácti letech rozhodla změnit životní trajektorii a šla bránit svou vlast.

„I když vypadám jemně, uvnitř jsem se musela zocelit. Po všech těch ztrátách, které jsem bohužel viděla, nešlo zůstat stejnou,“ dodává.

O tom, jak se ve válce cítí, píše básně. „Není to jenom o samotném boji, o bojových akcích, ale také o tom, jak nesnadné je žít v jeho očekávání.“

Kromě toho, že sloužíte v ukrajinské armádě, jste i básnířkou. Poezii jste se věnovala ještě předtím, než jste vstoupila do ozbrojených složek. Jak moc se liší básně, které jste psala před začátkem invaze, od těch, které vznikly po ní?

Před válkou byla moje tvorba romantická, naivní, bylo to hlavně o představivosti mladého člověka. Nyní popisuji pouze to, co vidím a co u toho cítím. Nic si nevymýšlím.

Jak moc se do vaší současné tvorby promítají válka a boje, jichž jste přímou součástí? Jaká témata s tím spojená se ve vaší poezii objevují?

Moje poslední sbírka vyšla loni v červnu. Tam už tohle všechno zaznívá. Není to jenom o samotném boji, o bojových akcích, ale také o tom, jak nesnadné je žít v jeho očekávání. To je věc, kterou si málokdo uvědomuje. Když čekáte na boj, máte mnoho prožitků a zažíváte spoustu stresových situací. To všechno se odráží v mé poezii. Více než o bojích samotných je to o mém vnitřním životě - o tom, co prožívám a co cítím.

A co cítíte?

Většinou se to pojí právě s očekáváním neznámého. Nikdy nevíme, jak mise skončí. Samozřejmě akce plánujeme a máme v hlavě různé scénáře, ale žádný z nich nakonec nemusí být realizován. Víme, že zranění může utrpět jeden z nás, ale klidně my všichni, že může nastat evakuace, nebo k ní dojít nemusí.

To, co cítíme před samotnou akcí, jsou obavy z neznámého a samozřejmě i adrenalin.

Ve veřejném prostoru a na sociálních sítích jste se stala poměrně známou. Někteří vás dokonce označují za tvář ukrajinské mladé generace, které život narušila válka. Jak invaze proměnila váš vlastní život?

Dalo by se říct, že jsem se stala v jistém smyslu přísnější, ostřejší. Člověk jednoduše nemůže nereagovat na to, co se děje a co vidí. I když vypadám jemně, uvnitř jsem se musela zocelit. Po všech těch ztrátách, které jsem bohužel viděla, nešlo zůstat stejnou.

A jak válka změnila ukrajinskou mladou generaci obecně?

Válka moji generaci samozřejmě proměnila. Vidíme to i v případě generace, kterou změnila už ta předcházející válka, která začala ještě před invazí v roce 2022, a o to víc teď.

Mladí museli začít být ráznější a rychlejší, protože to je to, co nás drží při životě. Museli se neuvěřitelným způsobem adaptovat na naprosto jiné podmínky. Od jiných mladých je odlišuje to, že jsou velmi adaptabilní a rázní ve svých krocích a činech. Dneska tu jste, ale zítra nemusíte. Všichni se snaží žít rychle.

Na začátku ruské invaze jste neváhala a vstoupila nejprve do dobrovolnických a později ozbrojených jednotek. Co vás k tomu vedlo?

Ano, nejdříve jsem se přidala do zformované dobrovolnické jednotky. To mi ale nedávalo možnost připojit se k mým dnešním kolegům a odjet na frontu. Proto jsem se rozhodla vstoupit do ozbrojených sil Ukrajiny.

Udělala jsem to, protože v té době pro mě nebylo jiného řešení. Věděla jsem, že musím něco dělat. Včera jsem se tady seznámila s ženami, které pletou kamufláž pro ukrajinské vojáky. Cítily to jako svoji povinnost. I já jsem věděla, že nemám jinou možnost, než jít bránit svou vlast.

Bylo pro vás těžké se smířit s tím, že jste musela v tu chvíli odsunout na druhou kolej své dosavadní sny a plány?

Ne, jelikož v té době jsem měla pocit, že válka rychle skončí a my se vrátíme do civilního života.

Jste jedinou ženou v kulometné četě 72. mechanizované brigády. Jaký to je pocit?

Byla jsem hrdá na sebe i na kluky, se kterými jsem šla společně do armády. Mohla jsem si samozřejmě vybrat i jinou pozici, ale já chtěla být právě s těmito kluky. Možná to zní divně nebo těžko uvěřitelně, ale beru to tak, že mám štěstí, že s nimi mohu být.

V ukrajinské armádě slouží stále více žen a mnohdy se o nich mluví jako o možném vzoru pro západní armády. Přesto platí, že čelí složitějším podmínkám než jejich mužští kolegové. Poukazuje se na přetrvávající stereotypy i špatně padnoucí uniformy. Jak to vnímáte z vlastní zkušenosti?

Odpověď bych rozdělila do dvou částí. Za prvé je pravdou, že na Ukrajině je v armádě velmi mnoho žen. K dnešnímu dni je to asi 67 tisíc. Pokud nepočítáme Izrael, kde jsou mobilizovány i ženy, je to jeden z největších počtů.

Co se týče diskomfortu, je pravdou, že v ukrajinské armádě ženy nemají komfort v podobě vlastních uniforem. Za sebe ale musím říct, že pro mě to není zas takový problém. Kromě toho, že vám věci jako uniformy dodává stát, je u nás spousta dobrovolníků, kteří je pro nás připravují. A navíc i ženy samy se mohou o sebe postarat, něco si nakoupit, stejně jako si i muži nakupují spoustu věcí sami.

Neřekla bych, že je to velký problém. Je to otázka, která se dá řešit a se kterou je potřeba pracovat.

Loni na jaře jste během bojů u Vuhledaru utrpěla zranění. Po několikaměsíční rekonvalescenci jste se vrátila na frontu. Kde jste k tomu našla sílu a motivaci?

Motivace zůstávala stejná jako na začátku. A také jsem chtěla být opět se svými kluky. Nechtěla jsem jít k jiné jednotce. Za každou cenu jsem se chtěla dostat zpátky ke svým. A to se také povedlo.

Zmínila jste, že když jste vstupovala do armády, věřila jste v brzký konec války. Dnes boje trvají už více než dva a půl roku. Jak vyhlížíte do budoucna? Kde berete motivaci?

Sílu beru ze svého okolí a motivaci ze své povinnosti k němu - zejména k těm, kteří jsou pode mnou. (Francouzský spisovatel Antoine de) Saint-Exupéry říkal, že jsme zodpovědní za ty, které jsme si k sobě připoutali. A já cítím velkou zodpovědnost vůči těm, kteří mi podléhají.

Bavily jsme se o mladé generaci a tom, jak moc ji válka změnila. Jak podle vás bude po konci války vypadat ukrajinská společnost?

To hodně záleží na tom, kdy skončí a kolik z té generace zbude. Samozřejmě budeme potřebovat ve velkém rehabilitovat, ve společnosti bude strašná spousta psychických poruch a potíží.

Jak bude společnost vypadat, si zatím nedovedu zcela představit. Doufám, že Ukrajina bude pevná a nezlomná. Jestli to tak skutečně bude, se uvidí až v budoucnu.