Ukrajinské děti vrácené z Ruska musíme znovu učit přemýšlet, říká expertka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rusko se na únosy ukrajinských dětí dopředu chystalo, je přesvědčená ukrajinská právnička Kateryna Raševská. Poukazuje na celou organizační strukturu, která pro tyto účely vznikla.

Ukrajinské úřady tvrdí, že od začátku ruské invaze v únoru 2022 bylo na ruské území deportováno nejméně 19 546 ukrajinských dětí. Právě kvůli těmto případům čelí ruský prezident Vladimir Putin a zmocněnkyně pro práva dětí Marija Lvová-Bělovová zatykači Mezinárodního trestního soudu (ICC). Od jeho vydání tento týden uplynuly dva roky. Raševská byla jednou z autorek výzvy, která k tomu ICC ponoukla.

„Cílem Ruska je vymýtit jakékoliv projevy aktivismu či volby. Pracujeme s dětmi, které byly zbaveny budoucnosti, potenciálu, schopností i sebevědomí,“ popisuje právnička v rozhovoru pro Seznam Zprávy s tím, že po návratu je nutné děti opět začlenit do ukrajinské společnosti.

„Nejde o to je přeučit z ruské na ukrajinskou propagandu, z ruské vlajky a hymny na ukrajinskou,“ vysvětluje. Klíčové je podle ní zejména naučit je znovu přemýšlet za sebe a být schopné žít samostatně.

Dá se odhadnout, jaký je skutečný počet dětí unesených do Ruska?

To je častá otázka, zajímá to každého. Skutečností ale je, že pouze Rusko ví, kolik dětí deportovalo. Je to stále probíhající proces. Číslo 19 546 je pouze předběžný odhad, který udělala ukrajinská vláda na základě různých zdrojů - informací od rodičů unesených dětí či přímo od těch, které se podařilo dostat zpátky, i seznamů sirotků a dětí zbavených rodičovské péče.

Bohužel tu máme případy tisíce dětí, které se staly sirotky kvůli ruské agresi. Jen humanitární katastrofa a zvěrstva v Mariupolu si vyžádaly podle odhadů až 100 tisíc obětí.

Ruská propagandistická média v lednu odvysílala příběh chlapce Dimy, jehož rodiče zemřeli během raketového útoku. Už téměř tři roky je v internátním zařízení na území takzvané Doněcké lidové republiky a čeká na své příbuzné.

Ukrajina o něm ale neví, jelikož Rusové za celou dobu nekontaktovali příslušné orgány s žádostí o nalezení Dimových příbuzných. Nemají o to zájem. Jako okupační síla má Rusko povinnost poskytnout seznam dětí, které byly údajně evakuovány, ale nesplňuje ji.

Jaké děti jsou nejčastěji unášeny do Ruska? Lze zde najít nějaký vzorec?

Můžeme rozlišit několik kategorií dětí, unášeny jsou už od anektování Krymu v roce 2014. Často se jedná o sirotky a děti zbavené rodičovské péče, které jsou deportovány na okupovaná území, bývá jim vnuceno ruské občanství a následně jsou dávány do pěstounské péče i k adopci, což je v rozporu s mezinárodním právem.

Jedná se také o děti s postižením, které jsou umístěné ve speciálních internátních zařízeních. Ne proto, že nemají příbuzné, kteří by se o ně postarali, ale proto, že to vyžaduje jejich stav. I ty bývají přesouvány do Ruska nebo na okupované oblasti. Můžeme zmínit například děti ze zařízení Oleška v okupované Chersonské oblasti, z nichž některé byly převezeny do speciálního zařízení na území Ruska, kterému šéfuje sestra Marie Lvové-Bělové, na kterou byl vydán mezinárodní zatykač.

Máme tu i případy deportací dětí, které žijí se svými prarodiči nebo jinými příbuznými, jelikož jejich rodiče slouží v armádě nebo pracují v jiných regionech či zahraničí, kde byli, když zrovna začala ruská invaze, zatímco jejich děti skončily pod okupací. Toho Rusko využívá, jelikož tvrdí, že na děti prarodiče nemají nárok.

Ukrajina a další státy by se měly postarat o to, aby byly tyto rodiny opět sjednoceny, jelikož jinak nezmizí riziko deportace.

Co se dá udělat proto, aby byly tyto zranitelné skupiny dětí chráněny? Aby se podobným případům předcházelo?

Ukrajina se poučila z otřesných zkušeností, které má za sebou. Máme zde nyní specifický mechanismus preventivní evakuace. Bylo to tu i před invazí, ale musíme chápat, že některá města padla pod okupaci během několika hodin a nebylo možné vypravit evakuační autobusy, aby to bylo v souladu se zákony.

Nyní, když rodiče odmítnou evakuovat své děti nebo být evakuováni společně s nimi, ukrajinský stát má moc nikoliv jim odebrat rodičovská práva, ale separovat je, s cílem zajistit bezpečnost dětí a jejich přežití.

Tento systém funguje, samozřejmě ale čelí mnohým problémům a výzvám. Dochází například ke specifickým případům, kdy se některé rodiny rozhodnou po evakuaci vrátit na okupované území nebo na frontovou linii.

Hlavním cílem je ovšem nyní snížit počet dětí v sirotčincích a internátních zařízeních. Před invazí měla Ukrajina nejvyšší počet těchto zařízení v Evropě. I proto skončilo tolik dětí v Rusku nebo na jím kontrolovaných územích. Systém nebyl reformovaný a na tom teď pracujeme. Sice velice pomalu, ale je zde vidět politická vůle.

Rusové odmítají vracet děti do internátních zařízení, dávají je jenom zákonným zástupcům. I mezinárodní komunita tento přístup schvaluje. Nejsem proti tomu, aby byly děti raději v rodinách než v zařízeních, jen nechápu, v čem je lepší, aby byly v ruských zařízeních a ne v ukrajinských.

Lze na základě důkazů, které shromažďují právní experti, jako jste vy, říci, že Rusko děti deportuje úmyslně, systematicky? Že únosy využívá ve válce jako zbraň?

Samozřejmě. A jak jsem zmínila, dělají to už od roku 2014. To, proč si myslíme, že nejde o nic sporadického, ale o státní politiku, je fakt, že děti byly deportovány - dle informací přímo z Ruska - do celkem 57 ruských regionů.

V 19 regionech Rusko poskytlo pěstounským rodinám benefity a finanční příspěvky, aby je motivovalo k pěstounství ukrajinských dětí. Viděli jsme také, že zajišťovalo logistiku deportací. K převozu dětí do Ruska dokonce sloužila speciální doprava ruského prezidenta.

Děti byly pod taktovkou Ruska převáženy nejprve do oblastí, jako je Kursk, Rostov nebo Brjansk, ale následně rozváženy do různých ruských regionů, třeba i do Vladivostoku, který je od Chersonské oblasti vzdálený 9 000 kilometrů, nebo do Novosibirsku i okupované Abcházie (území v Gruzii, pozn. red.).

Je zde celá struktura lidí, kteří jsou za to odpovědní, počínaje ruským prezidentem Putinem, pokračujíc představiteli ruského ministerstva vnitra a migrace až po sociální pracovníky a lokální úředníky, kteří vydávají jednotlivé dokumenty. Zmapovali jsme případy, ve kterých byly tyto instituce ochotné pracovat přesčas, jenom aby usnadnily zařazení dětí do ruských pěstounských rodin. Tento systém dále běží.

Co Rusko deportacemi dětí sleduje?

Deportace není tím hlavním cílem, tou to nekončí, provází ji další porušování práv dětí. Jde přímo o ruskou státní politiku. Děti z Chersonu a Záporoží nejsou převáženy do Doněcku nebo Luhansku, ale zejména na okupovaný Krym.

Dětská ombudsmanka v Sevastopolu tvrdí, že tyto děti jsou problematické, jelikož mají vymyté mozky ukrajinskými nacisty, myslí si, že Krym je ukrajinský a ne ruský. A proto prý musí vyvinout systém a nástroje k přetvoření jejich myšlení. Kvůli tomu měli dokonce speciální schůzku v Moskvě za účasti psychologů.

Je to velice nebezpečné, jelikož to bohužel ukazuje, jak jsou v indoktrinaci dětí efektivní. Probíhá to koordinovaně a organizovaně. Nejde o to, že by někdo udělal chybu nebo že by Lvová-Bělová zneužila svou moc. Máme ostatně za to, že byla do funkce jmenována právě proto, že Rusko vědělo, že odstartuje „speciální vojenskou operaci“ a bude řešit otázky dětí.

Nejsem si ale jistá, zda věděli, v jakém rozsahu. V prvních dnech invaze čelili mnohým problémům. Internátní zařízení byla přeplněná a oni nevěděli, kam děti umístit. Proto, aniž by byly nemocné, je odkládaly do zdravotnických zařízení, jen aby získali čas na vytvoření dokumentů a jejich následný transfer.

Jak funguje proces návratu ukrajinských dětí? Existuje nějaký jednotný způsob, nebo se řeší případ od případu?

V letech 2022 a 2023 sporadicky docházelo k takzvaným záchranným operacím, které organizovaly nevládní organizace ve spolupráci s příslušnými orgány na základě žádostí rodin unesených dětí. Tito lidé museli mnohdy strávit na okupovaných oblastech několik měsíců, aby splnili všechny požadavky Ruska a mohli se své děti odvést.

V roce 2024 byla založena Mezinárodní koalice pro návrat ukrajinských dětí, v tuto chvíli ji tvoří 41 států, mezi nimi i země Latinské Ameriky, jako Chile nebo Argentina. Další státy, jako Vatikán nebo Katar, působí jako zprostředkovatelé. Rusové totiž s některými státy odmítají mluvit, jelikož tvrdí, že nejsou nezávislé.

Díky Kataru a Vatikánu se podařilo zorganizovat návrat dětí ve velmi složitých podmínkách, například těch, které byly v ruských pěstounských rodinách nebo na Ukrajině neměly žádné příbuzné. Také Jihoafrická republika v říjnu 2024 oznámila záměr stát se zprostředkovatelem.

Tento proces je ale upřímně řečeno příliš pomalý. Vzhledem k tomu, kolik dětí bylo uneseno, není počet těch, které se podařilo dostat zpátky tak vysoký. Je navíc potřeba si uvědomit, že nejde o statistiky, ale konkrétní děti, které čekají, až si pro ně přijedou jejich příbuzní.

Proces, který probíhá, byl legalizován rezolucí naší vlády. Ta se věnuje nejen repatriaci, ale i opětovnému zařazení dětí do společnosti. Jelikož nejde jen o fyzický návrat, ale také mentální. Jak už jsem zmínila, cílem Ruska není samotný transfer, ale proměnit ukrajinské děti v nepřátele jejich vlastního národa.

Můžete přiblížit, jak proces opětovného začlenění dětí do společnosti probíhá a případně jaká rizika jej provází?

Během války je velice složité vytvořit národní systém reintegrace. Je také důležité, aby nedocházelo k diskriminaci. Máme tady spoustu dalších skupin dětí, které potřebují psychologickou pomoc, třeba byly zraněny, znásilněny nebo přišly o rodiče.

Je také potřeba si uvědomit, že reintegrace není o konkrétním dítěti, které musí projít speciální „léčbou“. Nejde o to je přeučit z ruské na ukrajinskou propagandu, z ruské vlajky a hymny na ukrajinskou.

Jde o konstantní práci s místní komunitou, školami a tak dále. Nechceme vychovávat děti, které se o sebe nedokáží postarat a budou potřebovat naší celoživotní podporu. Nechceme tyto děti objektifikovat a rozhodovat o nich bez nich. Cílem Ruska je vymýtit jakékoliv projevy aktivismu či volby. Pracujeme s dětmi, které byly zbaveny budoucnosti, potenciálu, schopností i sebevědomí.

Stát se snaží zavést národní systém, klíčovou práci ale provádí nevládní organizace. Každá z nich má jiný postup reintegrace. Některé zastávají rodinný přístup, podporují nejen děti samotné, ale i jejich rodiny. Jiné se zaměřují na děti a trauma, kterým si prošly. Jejich léčebný proces je založen na lásce, jelikož mají za to, že pocit nenávisti vede k radikalizaci.

Problém, a to větší než nedostatek finančních prostředků, mnohdy představuje nedostatek kvalifikovaného personálu. Nikdo nevěděl, že budeme potřebovat tolik psychologů se specializací na trauma u dětí. Nedostatek je i sociálních pracovníků, jelikož tato práce není snadná ani příliš dobře placená a málokdo ji chce vykonávat. Je ale velmi potřebná.