Reportáž: S obávaným ukrajinským plukem v první linii

„Tááák, pojďte dál vnukové Švejka,“ vítá nás nevysoký muž ve vojenské uniformě a hlasitě se zasměje vlastnímu vtipu. Zlatý úsměv a baret na hlavě jsou jeho hlavními atributy.

Kapitán Baret je původem novinář. Vedl lázeňské noviny na Krymu, ale když Rusko tento poloostrov v roce 2014 anektovalo, začal bojovat. Teď vede 105 mužů. Každý z nich má přezdívku, takže netřeba prozrazovat jejich skutečná jména. A stejně tak ani místa, kde jsou jejich základny. Ne, že by o to sami požádali, ale není třeba riskovat jejich životy.

Jsou totiž jedním z hlavních cílů ruské armády. I z toho důvodu, že když Vladimir Putin obhajuje invazi na Ukrajinu údajnou snahou o denacifikaci, jedním z jeho hlavních argumentů je existence několika pluků národní gardy.

Ajdar, jehož mužům velí ve své jednotce kapitán Baret, patří vedle pluku Azov k nejslavnějším.

Baret miluje a zná Švejka dokonale, často ho cituje a hodně nahlas se přitom směje. Po boku má pistoli, jako jediný nenosí samopal. Přes jeho veselou povahu ho jeho muži nesmírně respektují.

„Nemůžu střílet ze samopalu, mám umělou chlopeň, ukazuje dlouhou jizvu na hrudi. Ale mám Njujorka,“ říká kapitán Baret a když vidí nechápavý výraz reportérů, pokyne rukou k muži v černé uniformě. „Njujork“ je jeho přezdívka.

Statný, ale na první pohled vlastně dosti nevýrazný chlapík má prudkou povahu, která ho opakovaně dostává do potíží. Teď ale poklidně pokuřuje s nohama nataženýma před sebe. Na základně v centru Kyjeva je zrovna klid. Všichni čekají. Na co? To je právě to, co nevědí, ve válce se skoro pořád na něco čeká. Buď nevíte na co, a když to víte, znamená to jen jistotu, že to určitě bude jinak. Plány se mění neustále.

„Byl jsem řidič kamionu, pracoval jsem v Americe,“ vysvětluje Njujork, jak k přezdívce přišel. S Ajdarem není dlouho, narukoval těsně před začátkem ruské invaze. V rozvědno-diverzní jednotce, kde slouží většinou jen veteráni, je jednou z výjimek. Respekt si vybudoval velmi rychle.

Čím ale? Na první pohled na něm není opravdu nic výjimečného. Žádné velké charisma, na rozdíl od Bareta, a není ani fyzicky lépe vybavený než průměrný kamioňák.

A přece sympatický Marcel, který si čekání krátí popíjením kávy na kavalci a pojídáním pirohů, říká: „Držte se ho, za Njujorkem půjdu kamkoli.“

Marcel, ani u něj nejde o pravé jméno, vystudoval žurnalistiku a chtěl být fotografem. Pak narukoval do francouzské cizinecké legie. Zběhl po dvou měsících, když začala válka na Donbase. „Do Francie asi nemůžu, hledají mne tam, možná na mě ale zapomněli. No uvidíme, po válce tam zajedu a vyzkouším to,“ dodává lehkomyslně mladík.

Čas čekání náhle ukončí kapitán Baret, který hlučně vtrhne do místnosti.

„Baloun, ne abyste to zase všem sežral,“ glosuje opět Švejkem Marcelův apetit. „Jedeme, všichni dolů,“ vybídne už vážně k opuštění kavalců.

Všichni si berou samopaly a oblékají se do neprůstřelných vest. Njujork ne. „Nechci vestu, je mi nepohodlná,“ říká, když do pouzdra na boku zasunuje pistoli značky Glock. Chápu, vesta je nepohodlná, ale má své výhody. „Já ji nechci, byl bych pomalejší,“ odbývá Njujork dotazy bojácného novináře, který tu stojí ve vestě s nejvyšším číslem ochrany a s helmou v ruce.

Venku před budovou se všichni potkávají, Baret s Njujorkem a Marcelem zkoumají mapu, ostatní nakládají do kufrů osobních aut zbraně. Dospodu dávají dělostřelecké granáty zabalené do dek.

Úkolem Baretových lidí jsou operace na územích ovládaných Rusy. Bývají to krátké a rychlé útoky na konvoje a na základny, dnes jde ale o něco jiného. Jednotka musí dopravit zbraně bojovníkům operujícím v ruském týlu. Bude potřeba projet územím, které kontrolují Rusové. Potkat by se měli ve vesnici asi 90 kilometrů severovýchodně od Kyjeva směrem na Černiviv, kde mají Rusové velkou posádku.

Baret vybral muže, kteří pojedou. Čtyři auta rozdělil po dvou skupin, aby kolona nepřitahovala nechtěnou pozornost. Baret, Njujork a Marcel pojedou v prvním autě, s reportéry ve voze pojede Samuraj – statný vousatý muž s vlídným výrazem. Další dvě auta potom pojedou s odstupem vzadu.

Všechny zapnou blikačky, v provozu je třeba držet se v těsném závěsu, aby se malá kolona nerozpadla. Njujorka provoz nezdržuje, když usoudí, že je to třeba, přejede do protisměru. Na kontrolních stanovištích nečeká, vždy jen stáhne okýnko a křikne heslo. Ukrajinci je mění každý den a pro každý region mají jiné. Vybírají slova, která správně bez přízvuku dokáže vyslovit jen Ukrajinec.

Když opustíme Kyjev a přejedeme do otevřené krajiny, auta zrychlí na maximální rychlost. Východně od Kyjeva je rovina a všechno je od sebe daleko. Vesnice spojují rozbité, často jen prašné cesty. A velmi rozsáhlá pole, která ale letos nikdo nestihne osít. Auta letí krajinou, cestu provázejí strašné rány, když kola vjedou do hlubokých děr rozbitých ukrajinských silnic, kterým se není možné vyhnout.

„Kde jsou Rusové,“ neubrání se reportér otázce na Samuraje, kterého divoká jízda nevyvádí z rovnováhy. Původní profesí je advokát a v centru Kyjeva vlastní rockový klub. V Ajdaru sloužil už v roce 2014, po roce se vrátil ke své profesi. Ale když teď začala válka, znovu narukoval.

„Dva kilometry, jeden, sto metrů.. jsou tady. Ale nebojte se, malé konvoje je nezajímají. Nevědí, co vezeme,“ říká klidně, když provoz na silnici skoro zmizel.

Území, které kontrolují Rusové, se Ukrajinci vyhýbají. V místech, kde Rusové nejsou, jezdí normálně. Strach se dostavuje tam, kde najednou není nikdo. Právě tam se jízda stává divokou.

Po hodině a půl dorážíme do vesnice. Podle mapy, kterou každý den aktualizují ukrajinské úřady, by měla být v ruských rukách. Není, ale nervozita na místě prozrazuje nervozitu místních. Vesnice je opevněna a chrání ji po zuby ozbrojení mladíci. Teritoriální obrana, krátce Terabarona.

V centru zajedeme do postranní uličky a zase čekáme. Každou chvíli by si měli z druhé strany přijet pro zbraně. Pak se stane něco těžko pochopitelného. Něco, co však o životě v Ajdaru a jeho lidech vypovídá mnoho.

V rádiu zrovna hrají jejich oblíbenou písničku a Njujork se Samurajem se uvolní. Zesílí hudbu na maximum a začnou tančit. Njujork vytáhne pistoli a začne střílet do vzduchu.

Možná i na ně dolehl stres z cesty.

Baret jim nebrání, neokřikuje je, i když je na něm vidět nesouhlas. „Není to zrovna dobrá vizitka, ale jiné lidi nemám,“ komentuje se smíchem zábavu, která je pro nás v této situaci těžko pochopitelná.

Po několika minutách přijíždí malý džíp. Hudba se ztiší, rychle se překládají dovezené zbraně. Sjíždí se však také rozezlené Terabarony. Místním není naše přítomnost vůbec po chuti a výstřely byly poslední kapkou. Během vteřiny se celá situace velmi nebezpečně vyhrotí. Mezi muži z Ajdaru a Tarabaronou je zjevná nevraživost.

Místní nevědí, kdo jsme, a Njujork se nemíní zpovídat někomu, kdo jen brání svou ves. Stahuje pozornost na sebe, aby zásilka zbraní v malém džípu mohla bezpečně odjet. On přeci bojuje za všechny.

Během minuty nás obstoupí dvacet mladíků se samopaly, závěry zlověstně cvakají. „Kdo jste?!“ křikne vousatý muž se samopalem přiloženým k líci.

„Co je ti do toho?!“ houkne Njujork.

V tom třeskne první výstřel, kulka nám hvízdne nad hlavou. „K zemi! Ruce před sebe!“ zařve mladík, který vede přesilu, jež nás obklopila v půlkruhu. V zádech cítíme hlaveň samopalu, jak nás tlačí na zem. Ruce mužů z přesily vytahují vše, co máme v kapsách – nůž, peněženka, všechno letí na zem.

Na zemi skončili i lidé od Bareta, kromě Njujorka. Místo na zem se vydává klidným krokem k autu pro svůj kalašnikov. Strach zjevně necítí, už chápu, proč k němu chovají takový respekt. Jak vezme do ruky zbraň, třeskne druhý výstřel. Ani v tu chvíli Njujork nereaguje, periferně vidíme, jak na něj skočí tři muži a srazí ho k zemi. Svážou mu ruce i nohy. Njujork jim odmítá říci, kdo je a co zde děláme. Je to přeci tajná mise. Kdyby se dozvěděli, že jsme právě předali ruské dělostřelecké granáty, které jednotky v týlu používají jako nástražné systémy proti Rusům, buď nás zastřelí na místě, nebo skončíme přinejmenším ve vězení místních. O akci Ajdaru zjevně neví nikdo a trvalo by dlouho, než by se vše vysvětlilo. Místní, kteří mají ruské vojáky velmi blízko, žijí v neustálém strachu ze všeho a ze všech.

Po dalších dlouhých deseti minutách, kdy místní prohlíželi dokumenty a mobilní telefony všech spoutaných, se situace pomalu začíná uklidňovat. Nakonec nám dovolí odjet. Eskortují nás na hranici obce, za poslední obranou hradbu, tam se ne příliš přátelsky rozloučíme. Vracíme se do Kyjeva, který přes noc sice vytrvale ostřelují ruské rakety, na vzdušné poplachy ale nikdo z pluku nereaguje, všichni klidně spí.

„Jsou otrávení adrenalinem,“ vysvětluje klid a s ním spojený bojovný duch svých lidí Baret.

Ajdar bojuje dlouho. Vznikl jako dobrovolnická jednotka v roce 2014, dnes je ale zařazen do národní gardy pod ministerstvo obrany. Není to běžná armáda. V prvních letech bojů na Donbase se účastnil velmi krvavých operací. Z té doby se objevují obvinění z účasti na válečných zločinech, únosech a rabování.

„Na začátku u nás byli problematičtí lidé, ale zbavili jsme se jich,“ říká Baret. „Náckové? Ano, i ti u nás byli, nebylo jich sice moc, ale byli. Po první bitvě se z nácků ale stali pacifisti,“ dodává posměšně. Podle něj se pluk velmi proměnil. Ti, kteří byli verbálně bojovní, nevydrželi boj a odešli.

Pravdou je, že příznivce nacismu mezi muži z Ajdaru nevidíme. Vlastně tu není žádná ideologie. Jen válka s Ruskem. Na druhé straně mají příslušníci jednotky zálibu ve všem militantním. Samuraj nám kupříkladu ukazuje starý nůž se symbolikou německé armády. „Nejsem nácek, tohle jsem dostal od kamaráda, ten nůž se mi ale líbí,“ vysvětluje důvod, proč si jej nechal. Pak přináší ruskou dýku a „Rambo“ nůž. „Tyhle mám taky, nože mám prostě rád. Jsou k ničemu, na nože už nikdo nebojuje, možná jen Njujork,“ dodává skoro smutně, když ukazuje mačetu, kterou si nedávno koupil.

„Kdo mluví o našich zločinech?“ pokládá řečnickou otázku advokát Samuraj. „Rusové. Ve Šťastia jsme pobili tři sta padesát jejich výsadkářů. Bojí se nás, tak ať se bojí.“

Odkazuje na nejslavnější bitvu Ajdaru. V roce 2014 ukrajinská armáda bojovala o vesnici Šťastia na Donbase. Když se stáhla, bojovníci Ajdaru zůstali na frontě sami. Za velkých ztrát dokázali vesnici vybojovat proti ruským elitním výsadkářům, kterých tam opravdu zahynulo mnoho.

Druhý den v noci odjíždíme – opět podél ruské linie – na předsunutou základnu východně od Kyjeva. S námi náklaďák naložený municí. Ze základny podnikají lidé z Ajdaru výpady proti ruským jednotkám. Poslední základnu Rusové rozbombardovali – když zjistí, kde Ajdar je, útočí okamžitě.

U vrat nás vítá asi šedesátiletý muž. Všichni mu říkají Děd, patří k nejstarším členům jednotky. V roce 2014 jej postřelili, když se uzdravil, vrátil se zpět.

Druhý den ráno drží stráž zase on. „Pojďte se mnou, něco vám ukážu,“ říká pyšně a vede nás k ruskému obrněnému vozidlu přikrytému maskovací sítí. „Můžete mne tady vyfotit? A poslat to mojí ženě?“ říká a hrdě se staví se samopalem na hrudi před BVP, bojovým vozidlem pěchoty.

Ukořistili ho před několika dny. „Njujork ho vybojoval, sám, jen s pistolí,“ vypráví Děd historku, které se nechce věřit. Je však natočená z mobilního telefonu.

Malá jednotka se k vozu přiblížila v lese, kam právě Rusové vysadili údernou skupinu a posádka obrněného vozu čekala, až se vrátí průzkumníci. Njujork odložil samopal, jen s pistolí glock v ruce rychle přeběhl mýtinu. Vyskočil na obrněný vůz, otevřel poklop a pistolí bez zaváhání postřílel překvapené vojáky uvnitř. S vozem nakonec Rusům ujeli, už ho v Ajdaru přemalovali svými barvami a plánují v něm vyrazit bojovat.

„Ne, strach nemám. Měl jsem glocka a v něm 17 bratrů, Rusy porazíme. Nemůžou vyhrát. Tady bojují všichni. Ne za sebe, za svobodu. A za Bareta,“ prohlašuje Njujork, když se ho na Dědovo vyprávění ptáme.

„Tohle je první práce, kterou dělám opravdu rád,“ uzavírá debatu.

Den poté mise reportérů u jednotky Ajdaru a kapitána Bareta končí.

Ještě vyrážíme na pomoc jednotce, která přišla o velitele, ale v polovině cesty zvoní Njujorkovi telefon.

„Jak vrátit se? Už jsme skoro tam, mám tady novináře. Nechci se vrátit,“ křičí do telefonu, ale pak ho vztekle odloží.

„Musíme se vrátit, není možné tam jet, hrozily by velké ztráty. A máme čekat na ofenzivu,“ vysvětluje už o něco klidnějším hlasem s tím, že mu volal samotný generál.

Vojáci se tak vrátí zpět na základnu a my odjíždíme do Čech.

O dva dny později – už zpátky od Ajdaru – se dozvídáme, že ofenziva opravdu začala. Podle mapy se ukrajinským silám podařilo vytlačit ruské vojáky od východní části Kyjeva. O tom, že byl na místě Ajdar, se nikde nepíše ani nemluví.

„Všechno v pořádku, všichni se vrátili, i Njujork,“ odpovídá kapitán Baret, když si s ním po návratu domů píšeme.