V Beslanu umřelo 186 dětí, stříleli je do zad. Zastavili bychom dnes masakr?

Dívala se na svoje tělo a pohltily ji dva naléhavé pocity. Chtěla, aby se její dvě děti vrátily zpátky do ní, do jejího břicha. Aby se ještě nenarodily, aby tohle nemusely prožívat. A pak přemýšlela, jestli je dost velká, aby svým tělem ochránila obě dcery, kdyby bomby vybuchly. Visely jim přímo nad hlavou.

Útočníci rozvěsili nálože okolo celé tělocvičny. A doprostřed si stoupli dva z nich s nohama na spínačích. Stačí jeden pohyb a všechno kolem se zhroutí. Je tohle tělo dost velké, aby ochránilo moje holčičky?

A pak to přišlo. Jeden z nich řekl, že mohou odejít matky s kojenci. „Šla jsem za ním a ptala se, jestli může dceru ze školy odnést Alana, moje starší dítě, nechtěla jsem ji tam nechat samotnou,“ vzpomíná Aneta Gadieva. „Křičel na mě: ‚Co jsem řekl? Jedna matka, jeden kojenec! Když neposlechneš, někdo za to zaplatí!‘ Neměla jsem na výběr. Ještě jsem stihla zajít za Alanou a říct jí, že všechno bude v pořádku. Pak už jsem ji nikdy neviděla.“

Neochránila je. Nemohla. Její tělo nebylo dost velké.

Beslan, 3. září 2004.

1. září se v ruských školách tradičně odehrává slavnost. Slavnost, při které se vítá návrat školy, vítá se „vědění“. I do školy v Beslanu přišly 1. září 2004 svátečně oblečené děti doprovázené svými rodiči a sourozenci.

Všichni chtěli prožít mimořádný, a přitom klidný den. Den, kdy není třeba myslet na válku. Beslan, město s 35 tisíci obyvateli, leží v Severní Osetii. A sousedí s Čečenskem. Ruský prezident Vladimir Putin sice ohlásil vítězství ve druhé čečenské válce už v březnu 2000, ale ustavením loutkové vlády konflikt neskončil. Čečenci proti násobně silnějšímu nepříteli bojovali v guerillové válce. A teroristickými útoky.

„Povídala jsem si s Alaninou učitelkou, když jsem za sebou uslyšela výstřely ze samopalu. Otočila jsem se a viděla muže, který křičí Alláhu akbar a střílí. Zaplavila mě hrůza,“ popisuje Aneta Gadieva. „Nejprve jsem si myslela, že je to šílenec. Ale pak jsem uslyšela střelbu i z jiných míst areálu školy. Došlo mi, že to je teroristický útok.“

Školu přepadly tři desítky útočníků. Někteří se samopaly, někteří s výbušninami kolem pasu. V počátečním chaosu se podařilo asi padesáti lidem ze školy utéct. Zůstalo tam přes 1100 lidí. Učitelů, rodičů a hlavně dětí.

Byla to nová chlouba místní školy. Nikoli už tradiční tělocvična, ale moderní sportovní hala, 10×25 metrů. Pro sportování beslanských dětí ideální. Teroristé tam ale nahnali tisíc lidí. Opírali se jeden o druhého, nemohli natáhnout nohy, dusili se. A bylo mezi nimi mnoho malých dětí, které vůbec netušily, co se děje.

Pravidla byla jasná: Neuposlechnutí rozkazu rovná se smrt. Útočníci nařídili, aby lidé mluvili pouze rusky. Místní vážený muž se snažil rukojmí uklidnit a mluvil k nim osetinsky. Zastřelili ho. A jeho mrtvolu pohodili před jeho syny.

Tisíc k smrti vystrašených lidí v malé tělocvičně. Žádná voda. Žádné jídlo. Žádný záchod. Žádný pohyb. Žádná zábava pro děti.

Děti mají hlad a žízeň. Lidé sedí nebo stojí ve vlastních výkalech. Nedá se to vysvětlit. Není možné to pochopit. Držíte svoje roční dítě v rukou. Má hlad a žízeň, omdlévá vyčerpáním. Když zkusíte protestovat, zastřelí vás. Můžete buď ukázat svoji hrdost a nechat se hned zabít. Nebo se můžete snažit do posledního dechu ochránit svoje děti.

Dá se to nazvat volbou?

Zpočátku to vypadalo beznadějně. Teroristé během prvních dvou dnů odmítli žádost vyjednavačů, aby rukojmím poskytli jídlo a vodu. A předali jim svůj jediný požadavek. Velitel čečenských guerillových sil Šamil Basajev, který osobně v Beslanu přítomen nebyl, požadoval stažení ruských vojáků z Čečenska, uznání jeho nezávislosti a jeho vstup do Společenství nezávislých států. Společenství bylo volným sdružením devíti států, které se osamostatnily po rozpadu Sovětského svazu.

Požadavek byl pro ruskou stranu samozřejmě nepřijatelný. Byla by to kapitulace před teroristy. Navíc kapitulace ve válce, která měla světu ukázat, že s Ruskem se už opět musí počítat jako s velmocí. Po ponižujícím míru v první čečenské válce se nový ruský prezident Vladimir Putin rozhodl Čečence zlomit brutální silou. Životem za to zaplatily i tisíce civilistů.

Válku navíc Západu „prodával“ jako boj proti islámskému terorismu. A po teroristických útocích v New Yorku a po americkém tažení do Afghánistánu a do Iráku získal pevného spojence v americkém prezidentu Bushovi. Ani ten neměl problém s civilními oběťmi války proti teroru.

Putin ustoupit nemohl. A byly tu další varovné signály, že se krizi chystá řešit vojenským úderem. Ruská média o Beslanu téměř neinformovala, počet rukojmích politici a novináři podhodnocovali, mluvili o několika stovkách. Informace o požadavku Čečenců se v médiích neobjevila vůbec. A sám Putin se k celé krizi nevyjadřoval.

Někteří lidé to přesto nevzdávali.

Putinův poradce pro Čečensko, sám původem Čečenec Aslambek Aslachanov mluvil s teroristy několikrát. Byl v Moskvě, mluvili po telefonu, chystal se ale odletět do Beslanu.

Aslachanov později na telefonické rozhovory vzpomínal. „Ptal jsem se, kdo jsou a co chtějí a jestli jsou vůbec ochotni vyjednávat. Řekli mi: Máme tu 1200 rukojmích, 70 procent z toho jsou děti a vy se nás ptáte, jestli vám máme co říct?“

Aslachanov teroristům vysvětlil, že stažení ruských vojsk z Čečenska je obří logistická operace, která by trvala měsíce, že jejich požadavek je tedy naprosto nerealistický. Nabídl jim svobodný odchod ze školy, zbraně, léky, peníze, záruky, že na ně nikdo nebude útočit. Navíc se mu přihlásilo přes sedm stovek osobností – sportovců, umělců, politiků – kteří se nabídli jako výměna za dětská rukojmí: Vezměte si nás, děti pusťte na svobodu.

Dohodl se s útočníky, že 3. září přiletí do Beslanu a vše s nimi probere osobně. Do Beslanu chtěl přiletět i exilový čečenský prezident Aslan Maschadov. Žádal jen záruku osobní bezpečnosti. Nebylo to samozřejmé, pro Rusko byl terorista, nepřítel a a hrozil mu vysoký trest.

Nic z toho už nepomohlo. „Bylo prostě pozdě. Když jsem vystupoval z letadla, bitva ve škole už začala,“ vzpomíná Aslachanov. „Cestou jsem si říkal, jaká to bude úžasná věc, když se nám podaří osvobodit děti. A když jsem tam doletěl, byl jsem úplně ztracený. Jen jsem si stále opakoval: Jak se to mohlo stát?“

3. září se krátce po jedné hodině odpoledne ozval první výbuch. A 22 vteřin po něm druhý. Zdi beslanské tělocvičny se zhroutily a někteří rukojmí se snažili utéct. Teroristi stříleli prchající děti do zad. Jedna dívka snad měla šanci uniknout do bezpečí, ale nemohla odolat, po dvou dnech žízně se zastavila u kohoutku s vodou. Zastřelili ji.

A pak se v plamenech zhroutila střecha tělocvičny. Pod troskami a v ohni zemřelo téměř 200 rukojmích. Následoval útok ruských speciálních jednotek.

V beslanské škole zemřelo 186 dětí. A celkem přes 330 lidí.

Otázka, kdo za to může, na první pohled vypadá jako úplně scestná. Ano, samozřejmě za to mohou teroristi, útočníci. Není pro ně žádná omluva. Historická, náboženská ani politická. Ale pak je tu přece jen ještě ta druhá věc – jestli se to nedalo zvládnout lépe. Kdyby politici a vojáci vyjednávali citlivěji a lépe… Nemohly ty děti přežít?

Autor tohoto textu si netroufá na nějaký konečný verdikt. Informace jsou nejasné a možná se nikdy nedozvíme, jak to přesně bylo. Víme, že Evropský soud pro lidská práva odsoudil Rusko k vyplacení odškodného pozůstalým, protože nedokázalo rukojmí dobře ochránit. A dokonce snad mohlo útoku zabránit, nebralo ale dostatečně vážně varovné signály o chystané akci.

Důležitější ale je, kdo stojí za těmi prvními výbuchy. Podle ruské oficiální verze teroristi odpálili nálože, stříleli do prchajících dětí a pak už nezbývalo než zasáhnout. Podle jiných svědectví a vyšetřování ale přišel první výstřel zvenku. Ruský sniper zastřelil teroristu, který ovládal spínač výbušniny. Zhroucení střechy tělocvičny pak způsobila ruská střela.

186 mrtvých dětí.

Umíme to řešit lépe?

Učitelka Naděžda Gurijeva přišla v beslanské škole o dvě děti, Borise a Veru. Reportérům z Guardianu ukazovala Veřinu fotografii. „Měla stejný výraz jako na té fotce. Stejný úsměv. Jen měla zavřené oči. A po tvářích jí tekla krev. Po takové strašné zkušenosti každý znovu hledá smysl života, přemýšlí, jestli to má ještě smysl. Anebo jestli by bylo lepší také nadobro zmizet na hřbitově,“ přemýšlí Gurijeva.

V Beslanu postavili novou školu. Naproti troskám té staré. Nad vchodem je velký nápis: Začíná nový život. A Naděžda Gurijeva tam šla znovu učit.

„Když jsem přicházela do třídy, řekla mi jedna holčička: Naděždo, to je dobře, že jsi tady, a co Boris? Tou dobou prostě ještě nevěděli, kdo umřel a kdo přežil. První hodinu jsme společně proplakali.“