Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Než přejdeme k popisu samotného objevu skrytého v útrobách jedné australské jeskyně, nejdříve krátký úvod.
Ve 20. století se kromě mnoha jiných dobrých myšlenek uchytila i představa, že historici by měli věnovat primární pozornost věcem, které se jen tak nemění.
Byť si všichni všímáme hlavně událostí a změn, historik by měl podle tohoto výkladu dbát primárně na to, co přetrvává a formuje děje, které už probíhají tempem pro nás přirozenějším. Pro tuto skupinu jevů a faktorů použili francouzští otcové této historické školy výraz „dlouhé trvání“ (z francouzského „longue durée“).
Vejde se pod něj vše, co je v základu historického dění: Od vlivu geografie až po tradice, myšlenky a přístupy, které odmítají zemřít, byť už v dané době nedávají valný smysl.
I když to tak z našeho popisu může znít, není to myšlenka mystická, nýbrž striktně vědecká: Cílem je popsat základy společnosti, které umožní lépe zmapovat, proč se historie ubírá právě daným směrem.
Přesto je pochopitelně na představě mohutných sil, které určují průběh událostí, něco tajemného a majestátního. Nemluvíme přitom jen o pohořích či řekách, které pochopitelně určují podobu dějin (jeden čtivý příklad za všechny knihy, které se zabývají vlivem zeměpisu na naši historii).
Překvapivě trvanlivé mohou být i představy, myšlenky, víry a rituály – a to i v dobách, kdy informace nedokázaly fyzicky zaznamenat. Dramatický příklad životaschopnosti takové tradice podává v prvním červencovém čísle časopisu Nature Human Behaviour skupina australských autorů.
Tyčky s příběhem
Jejich odborný článek je založený na zdánlivě banálních předmětech, které na pohled mnoho prozradit nemohou: několika dřívkách a stopách malinkých ohňů.
Nálezy pocházejí z jeskyně Cloggs Cave v jihovýchodní Austrálii a podle moderních vědeckých metod spadají do období před 11 až 12 tisíci lety. Mezi objevenými předměty jsou i tyčky ze dřeva přesličníku, což je pro Austrálii typická skupina stromů, jež na pohled vypadají jako jehličnany, ale ve skutečnosti jimi nejsou.
Dřívka byla opracována dohladka, potřena tukem, ať už zvířecím, nebo lidským, a lehce opálena. Nevypadají jako žádné pomůcky na vaření či jiný praktický nástroj.
Ohniště jsou zase malinká, asi velikosti dlaně, a tak také není jasné, jaké by mohla mít praktické využití. Byla nalezena v odlehlých částech jeskyně, kde lidé nebydleli, a v jejich okolí se nenašly zbytky jídla. Poblíž jednoho se, pravda, našly zbytky (krychlového) trusu vombata, což je podle biologů zvíře, které na podobné místo běžně nechodí.
Nezvyklý nález má dobré vysvětlení, a to díky cestovatelům a badatelům, kteří v 19. století popisovali život australských domorodců ze stejné oblasti. Popisují mimo jiného i rituály, které v jeskyních – skryti očím „veřejnosti“ – prováděli léčitelé známí jako mulla-mullung (příklad z roku 1887).
Rituály zahrnovaly vytváření malých ohnišť a používání dřevěných pomůcek: tyček z přesličníku ošetřených tukem. Mohly být prospěšné, v takovém případě měly pomáhat léčit, ale jejich cílem mohlo být i uškodit. Pak kouzelník získal třeba vlasy oběti, připevnil je k dřevěné tyčce s orlím peřím a tukem, dřívko opřel u malého ohně a zpíval jméno oběti, dokud dřívko nespadlo. Pak mělo být kouzlo hotovo.
Nalezené tyčky jsou nejstaršími zachovanými dřevěnými nástroji Austrálie, ale mnohem zajímavější je, jak dobře popis z 19. století odpovídá tomu, co zůstalo po lidech, kteří žili na samém konci poslední doby ledové (skončila před necelými 12 tisíci lety).
Vše nasvědčuje tomu, že místní obyvatelé si v rámci svého kmene předávali velmi podobné – či možná v podstatě identické – rituály, a tedy nejspíše i s nimi spojené představy a myšlenky po zhruba 500 generací i bez písma a knih.
Že na téhle divoké představě něco je, naznačuje i to, že nejde o jediné důkazy. Jak v komentáři ke článku připomíná archeoložka Elspeth Hayesová, v tradičních příbězích Aboriginců už byly zaznamenány stopy geologických událostí z doby před zhruba 12 tisíci lety, a dokonce snad i před 37 tisíci lety.
Pokud všechny tři případy nejsou pomýlené, tak se ukazuje, že na pohled zdánlivě křehká ústní tradice je ve skutečnosti až nečekaně robustní „paměťové médium“.