Uznat Kosovo? Nechtějte po nás, co byste sami neudělali, říká srbský expert

Srbsko-kosovským vztahům se kvůli sílícímu napětí dostává na Západě v posledních měsících čím dál větší pozornosti. Nadto diplomaté v souvislosti s válkou na Ukrajině hovoří o potřebě začlenit západní Balkán do Evropské unie. Reálně se však vztahy nelepší a integrace dál vázne.

Pro Srby je představa uznání samostatného Kosova dál nepřijatelná. „Můžeme diskutovat o tom, jak mezi námi v různých oblastech zlepšit nastavení, ale ne o tomhle. Nechtějte po nás něco, co byste sami neudělali,“ komentuje to během rozhovoru pro Seznam Zprávy srbský expert Aleksandar Simurdić, který se už roky profesně věnuje právě evropské integraci. V minulosti působil například na srbském ministerstvu pro vyvážený regionální rozvoj. „Kosovo je součást naší tradice, historie, kultury i identity a chtít po nás, abychom to všechno jednoduše vymazali, protože si to někdo přeje, nejde.“

Interview, v němž rozebírá ruský vliv v Srbsku nebo odliv mladých z Balkánu, vzniklo během Simurdićovy pražské návštěvy. Do Prahy přijel v rámci prvního ročníku Programu knížete Václava pro budoucí leadery, iniciovaného šéfem české diplomacie Janem Lipavským.

Integrace zemí západního Balkánu do Evropské unie se na Západě probírá čím dál častěji. Vy sám se tomuto tématu už nějakou dobu věnujete. Povězte, dělají podle vás západní státy dost pro to, aby se o tom jen nemluvilo?

S postupem času se bohužel stalo, že co se týče evropského integračního procesu, proměnil jsem se z optimisty na cynika. Všichni víme, že cesta států západního Balkánu do EU nezačala na summitu v Soluni v roce 2003, odstartovala už o tři roky dříve na summitu v Záhřebu.

Během těchto summitů západní komunita konstatovala, že západobalkánské země čeká osud v jejích řadách, a očekávalo se, že se tak stane nejpozději do roku 2010. Tehdejší srbský premiér dokonce prohlašoval, že v případě Srbska a Černé Hory by to podle očekávání mělo být dokonce nejpozději do roku 2008.

Nyní tu máme rok 2023 a já osobně jsem velmi zklamaný, očekával jsem víc. Vzali jsme odpovědnost do vlastních rukou, ale nic se nestalo. Někdo vám může říct, že stejně to zřejmě cítí i EU, že naopak čekala více od nás. Momentálně se ale spíše ptám sám sebe i evropských partnerů, co se musí stát, aby se do celého procesu vrátila důvěryhodnost.

A došel jste k něčemu?

Nepotřebujeme od EU vědět, jaké bychom měli přijmout nové strategie, nové platformy, nové programy nebo nové přístupy. Toho už jsme od ní slyšeli dost a momentálně máme takových dokumentů hodně. Co potřebujeme, je důvěryhodná a jasná perspektiva, která nám dá záruku, že se to stane. Potřebujeme něco hmatatelnějšího než to, co máme nyní.

Za těchto podmínek pak budou mít lidé větší zájem o uznání evropského bloku a přínos, který jim poskytuje. Například v Srbsku byla největší podpora EU v letech 2010 a 2011, když došlo k vízové liberalizaci a lidé se poprvé cítili jako rovnocenní evropští občané. Dnes ale někteří nabývají dojmu, že jde o příběh, který skončil. Potřebujeme prostě něco hmatatelného.

Přispíváme, nemůžeme ale být spolehlivým partnerem jen tehdy, když to Evropská unie potřebuje. Měli bychom být za něj bráni neustále. Nemůžeme sedět u stolu jen tehdy, když se to EU hodí; například během řešení migrační situace, se kterou souvisela také západobalkánská trasa.

Jinými slovy: Měli bychom mezi sebou uzavřít určitou dohodu o tom, co by měla každá strana v určitém čase udělat, pokud se sebou opravdu počítáme do budoucna. Nemělo by jít o privilegované partnerství. Nepřijmeme méně, než čeho chceme dosáhnout. Nechceme jen zahrnout do některých politik, chceme plná práva členských států.

A dosavadní práce balkánských zemí byla podle vás v tomto ohledu dostatečná?

Nechápejte mě špatně, samozřejmě neříkám, že západní Balkán udělal vše, co od něj bylo očekáváno. Hodně ale cestuji a narativ, který i dnes ve společnosti stále slýchám, je ten, že balkánské země, které byly součástí bývalé Jugoslávie a sehrály roli v 90. letech během tragické války, jsou jen vyvíjející se problém. To bychom ale měli změnit a měli bychom ukázat, že jsme schopní a ochotní být součástí řešení.

Je klíčové, abychom světu nabídli nové nastavení, ve kterém stojíme bok po boku, a abychom nediskutovali o tom, kdo byl v 90. letech či dnes největší obětí. Musíme mít pole nápadů, návrhů a projektů k diskuzi o tom, jak se dostatečně věnovat oblastem, na nichž závisí kvalita každodenního života občanů.

Ze všeho, co tu říkáte, mi vychází, že jste pro určitou revizi agendy EU vůči balkánskému regionu.

Chci věřit, že momentum pro ni je právě nyní. Na Ukrajině bohužel probíhá válka a v jejím důsledku přijde nový světový řád, ve kterém by zájmy měly být formulovány pořádně. Očekávám, že EU bude schopna přesně tohle udělat, a chci věřit, že my naopak budeme připraveni se touto dostatečně formulovanou zprávou řídit.

Abych Brusel jen za všechno nevinil, musím také říct, že jakmile si západní komunita po pádu Berlínské zdi uvědomila, že budoucnost je ve světě, který lze popsat jako jednotu a sounáležitost, touto cestou se i vydala. My na západním Balkáně jsme se ale vydali jiným směrem, vydali jsme se směrem velkého chaosu a jeho důsledkům čelíme dodnes.

Chci věřit, že dokážeme být spolehlivým partnerem. Má očekávání však souvisí primárně s EU jakožto starším bratrem a komunitou, která je zároveň i světovým hráčem a měla by tak být schopna formulovat své zájmy a v jejich rámci také jednat.

Zmínil jste válku na Ukrajině, která je spolu s ruským vlivem jedním z důvodů, proč je integrace balkánských zemí dnes častým tématem. Právě Srbsko je ale s Ruskem značně spjato. Jak tohle vnímáte? Jakým směrem se vaše země ubírá?

Co se týče Ukrajiny, myslím, že Srbsko svůj postoj dalo jasně najevo. Během Valných shromáždění OSN jsme se aktivně připojovali téměř ke všem společným deklaracím týkajícím se situace na Ukrajině a vydali jsme například i prohlášení, které dění na východě Evropy odsuzovalo.

Očekávání, že se připojíme k sankcím „klubu“, jehož momentálně nejsme součástí, mi připadají směšná a vůbec nedávají smysl. Ano, chceme se do něj přidat, ale kdo nám může přikazovat, abychom se řídili zahraničně-bezpečnostní politikou EU ještě předtím, než budeme jejími členy? Nevšiml jsem si, že bychom zítra měli vstoupit do bloku, aby nás o to žádali už nyní. Někteří naši sousedé v regionu to udělali, jsou mu ale dnes blíže?

Válka na Ukrajině hodně mění. Mír, který je velkým výsledkem Evropská unie a jejích občanů, je kvůli konfliktu přímo u jejich hranic poprvé po dlouhé době pod velkým tlakem. Lidé nyní – po několika dekádách – rozumí tomu, jak důležitý tento evropský projekt je. Dovolil, aby se první generace narodila, žila a umřela v době míru.

Už jen kvůli tamním lidem chci věřit, že konflikt na Ukrajině co nejdříve skončí. Zároveň je to pak i něco, co potřebuje celá Evropa. Chtít po nás připojení se k sankcím bez toho, abychom dostali záruky, mi však nedává smysl. To nás ale opět přivádí k již zmiňované věrohodnosti, která by měla být klíčovým slovem mezi EU a západním Balkánem.

Jedním z hlavních problémů, který stojí v cestě integraci Srbska, je otázka Kosova. Neustálé napětí, které zde panuje, však nenasvědčuje nějakému posunu. Myslíte si, že tu do budoucna je šance na nějaké schůdné řešení?

Chci věřit, že na konci tohoto tunelu je světlo. Je ovšem zajímavé poslouchat, že tyto bilaterální problémy, které máme s Prištinou, jsou pro nás stěžejní překážkou. To samé slýchávali i kolegové ze Severní Makedonie, když řešili problémy s Řeckem. EU jim tehdy řekla, aby je vyřešili, což se i stalo, ale nijak se jim to ve spojení s integrací nevrátilo.

S Prištinou jsme pod záštitou Evropské unie začali jednat před více než deseti lety a v roce 2013 byla podepsána Bruselská dohoda. Její část spočívá v tom, že by na severu Kosova mělo vzniknout společenství tamních srbských obcí, což pro Bělehrad a pro nás všechny bylo spolu s dalšími body důležité. Dnes se ale stále obracíme na Brusel, abychom mohli s Prištinou jednat, a naše debaty jsou stále bez úspěchu.

Co se mě týče, dialog by měl určitě i nadále běžet. Bělehrad je ochotný a připravený v něm pokračovat. Vyvstává tu ovšem otázka, proč vlastně vůbec jednáme, když druhá strana není ochotna splnit něco, na čem se již dříve dohodla, a klade si pro vyjednávání směšné podmínky, podle kterých bychom měli vyjednávat o formálním uznání, nebo nevyjednávat vůbec.

Nechápejte mě špatně, neříkám, že srbští představitelé půjdou a hned zítra s těmi kosovskými podepíšou další dohodu. Mluvím tu o pokračování jednání, kde nebudou hrát hlavní roli předpoklady uznání suverenity a územní celistvosti, ale to, jak vést normální a slušný život bez ohledu na to, jestli jste Srbové, nebo kosovští Albánci.

Zmínil jste fakt, že Kosovo chce od Srbska bezpodmínečné uznání samostatnosti. Je vůbec myslitelné, že by k tomu došlo?

Ne. Můžeme diskutovat o tom, jak mezi námi v různých oblastech zlepšit nastavení, ale ne o tomhle. Nechtějte po nás něco, co byste sami neudělali. Kosovo je součást naší tradice, historie, kultury i identity a chtít po nás, abychom to všechno jednoduše vymazali, protože si to někdo přeje, nejde.

Dialogu, jaký tu nyní vedeme my dva, jsme ale otevřeni. Možná se na spoustě věcí neshodneme, ale je to dobrá věc a je to normální.

Ještě bych se ráda zeptala na mladé v Srbsku, jelikož sám jste zde v rámci programu, který se zaměřuje na mladé lídry. Jak si v tomto ohledu vaše země stojí? Není tajemstvím, že balkánské země dlouho čelily odlivu mladých.

I když se samozřejmě liší narativ a podmínky, ve kterých žijí, myslím, že naši mladí mají dost podobné problémy jako jejich kolegové v zahraničí. Migrace je něco, co nemůžeme zastavit, a z různých důvodů se odehrává po celém světě. Po mnoha letech se ovšem statistiky trochu mění a kromě „odlivu mozků“ můžeme mluvit i o jejich získávání.

To, co musíme udělat, abychom tu udrželi mladé lidi, je zajistit jim spolehlivou společnost, pro což se jako státní úředník snažím dělat maximum. Nejde pouze o dobré finanční podmínky, jde o důvěryhodnou perspektivu společnosti. Potřebujeme instituce a systémový přístup. Potřebujeme systém, který slouží lidem, a ne systém, jehož jste služebníkem.

Snažím se mladé motivovat a asistovat jim v tom, aby vyjeli do zahraničí, poznávali nové kultury a potkávali své kolegy z jiných zemí, aby viděli, jak lidé žijí a přemýšlejí jinde. Je to jedna z nejcennějších věcí. Říkám jim ale také, aby se pak vrátili a aby jen nestáli v zákulisí a zdálky nekritizovali. Musí do téhle arény vlézt a přispívat své společnosti, jak jen mohou. Společně toho dokážeme hodně.