Už toho bylo dost, zní v Izraeli. Netanjahu je překážkou svobody pro rukojmí

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když koncem března mluvily Seznam Zprávy s Izraelkou Efrat Machikawaovou poprvé, byl to velmi emotivní rozhovor se ženou, jíž teroristé z Hamásu unesli či zabili šest členů širší rodiny.

Po měsíci se dočkala propuštění čtyř z nich, 80letého strýčka ale postrádá dodnes. Půl roku po krveprolití, kdy teroristé zavraždili na 1200 lidí, neskrývá svoji frustraci.

Spolu s dalšími ukazuje na člověka, který podle nich dohodě o propuštění brání – premiéra Benjamina Netanjahua.

„Poté, co jste 7. října nechal napospas členy naší rodiny, po 176 dnech, kdy se vám nepodařilo dosáhnout dohody o propuštění rukojmích, a protože tuto dohodu neustále torpédujete – je zřejmé, že překážkou bránící této dohodě jste vy!“ píše se v deklaraci, kterou příbuzní unesených Izraelců podepsali.

„Pokud se o to nepokusil – a on se nepokusil –, měl by to umožnit někomu jinému. My nechceme nic rozhodovat, nejsme politici ani bezpečnostní experti. Víme ale jedno: Že on je dnes překážkou,“ říká Efrat Machikawaová v rozhovoru, který vznikl krátce před nedělním výročím útoku.

Od útoku Hamásu na Izrael to je už půl roku. Připomeňte mi prosím, jak jsou na tom vaši příbuzní. Většina je už na svobodě, že?

Čtyři byli propuštěni, jedna zavražděna a jeden je pořád v zajetí. Moje teta Margalit Mosesová se vrátila, strávila s námi 14 dní a pak se přesunula do nového bytu. Domů se vrátit nemohla, to je pryč, žije poblíž. Ve stejný den se vrátila i Doron Katzová a její dvě krásné děti.

Ze všeho nejhorší je, že je to už šest měsíců a můj strýček je pořád držený v Gaze, 12. března mu bylo 80 let.

Na jeho narozeniny se shromáždila celá rodina. Byla tam všechna jeho vnoučata, bylo to smutné. Vnoučata musejí vyrůstat s takovýmto traumatem. Svět se pohnul dopředu, my ale ne… Pro mě je důležité vašim čtenářům připomenout, že 134 opravdu nevinných lidí je stále drženo v zajetí.

Jeden z nejhorších zločinů proti lidskosti se stal před půl rokem a i zpráva OSN potvrdila, že šlo o systematické sadistické chování, mučení i znásilňování. Neslyšela jsem úplně všechno, ale byla jsem zděšená z toho, co se dělo. A když vidíte důkazy, zůstanete beze slov. To jsme si nedokázali představit ani v té nejhorší noční můře.

Můj strýc je velmi přátelský, milý, skromný člověk. Se svým kulatým obličejem a hlubokým hlasem je to někdo, koho si hned všimnete na ulici. Zachránil ve své práci spoustu lidských životů.

Jste v kontaktu i s dalšími rodinami, které mají své členy stále v Gaze?

Ano, jsem v kontaktu se všemi. Jsme jedna velká rodina. Pravidelně se vidíme, radíme se a společně protestujeme po celém světě. Pojedu do Spojených států, byla jsem v Německu i Japonsku, kde jsem jednu dobu žila – mojí prací je kulturní diplomacie.

Děláme protesty všude a vzkazujeme Izraeli, že šest měsíců už stačilo. Říkali nám, ať jsme slušní a klidní, ať jezdíme po celém světě a vyprávíme, co se stalo… Teď už toho ale máme dost.

Já osobně si myslím, že když je někdo na vrcholu a nedokáže dosáhnout dohody nebo se rozhodne, že jí nedosáhne, měl by odstoupit a nechat to dělat někoho jiného – i v rámci své vlastní koalice. Nevolám po nových volbách, to by trvalo moc dlouho. Pokud je vaším zájmem přivést unesené domů, což je vaše zodpovědnost, ukažte vůdcovství a nechte to dělat někoho jiného, dejte svobodu profesionálům, aby té dohody dosáhli.

Před týdnem izraelská policie zadržela pět příbuzných rukojmích jen proto, že protestovali. Jak se na to díváte?

Minulou sobotu (30. března, pozn. red.) jsme podepsali deklaraci, v níž říkáme, že shledáváme premiéra Benjamina Netanjahua odpovědným za to, že nedošlo k dohodě. Pokud by se o to pokusil a nedokázal by to, měl by to předat někomu, kdo by to dokázat mohl. Pokud se o to nepokusil – a on se nepokusil –, měl by to umožnit někomu jinému. My nechceme nic rozhodovat, nejsme politici ani bezpečnostní experti. Víme ale jedno: Že on je dnes překážkou.

Je třeba dát lidem šanci žít. Podle toho, co jsme slyšeli, je každý třetí den zavražděn jeden rukojmí. Víme, že z těch 134 už asi třicítka nežije. Je to jako noční můra.

Izrael tvrdí, že je potřeba vyvinout větší tlak na Hamás, aby rukojmí propustil. Až dosud se ale čistě vojenskou akcí dostalo na svobodu jen minimum unesených…

Ano, od začátku vojenské operace se vrátili jen dva, pět nebo sedm naopak bylo zabito. Když tohle nefunguje, najděme jinou cestu. Nejsem ministr ani politik, ale najděte cestu. Tlačte na Katar, nebo cokoliv. Říkají, že musíme zaplatit vysokou cenu, ale za život mého strýčka není žádná cena. Dokud ti lidé žijí, je potřeba je zachránit. A mrtví nebo zavraždění musí být pohřbeni, je tedy potřeba vrátit i je. Lidé nemohou mrtvé ani pohřbívat, když nemají jejich těla. Před pár lety jsme si mysleli, že covid je to nejhorší, co může být… Po 7. říjnu jsme viděli, že krutost některých lidí je ještě horší.

Ministr financí Becalel Smotrič nedávno otevřeně přiznal, že přivést rukojmí není pro jeho vládu prioritou číslo jedna. Jak takováto slova z úst čelného politika vnímáte?

Přála bych si k němu přijít a zeptat se ho, zda by vyměnil svého syna za jednoho z mladých lidí držených v Gaze? Udělal by to?

Jeho poznámka byla tak ubohá, že ji ani nemůžu komentovat. Kdyby tam byl zajatý jeho syn, asi by takhle nemluvil. V Izraeli teď mnoho lidí protestuje, mnoho lidí volá po změně a je připraveno na dlouhodobé řešení bezpečnosti v našem regionu – propuštění zbylých rukojmích bude k němu prvním krokem. Ať tlačí OSN, USA, Katar, Egypt… Nejsem politik, jsem si ale jistá, že něco se udělat dá.

Když jsem byla minule na protestu, stála jsem na mostě a měla jsem mít projev. Ve chvíli, kdy mi podali mikrofon, policie přerušila zvuk. Tvrdili, že se někteří lidé na protestu chovali špatně, o tom já ale nevím… Bylo to o strach, utekla jsem. My protestujeme za život, nejsme žádní anarchisté. A od demonstrování nás nikdo nezastaví, už toho bylo dost. V Jeruzalémě, kde jsme byli v neděli, byli dva lidé zatčeni a mnoho dalších utržilo rány od policie – mimo jiné i moje kamarádka, báječná učitelka umění, která bojuje za otce svého manžela. A má právo křičet – její 84letý tchán je v zajetí.

Jak plynou měsíce války, světové veřejné mínění se po počáteční vlně solidarity od Izraele odvrací a kritizuje množství obětí v Pásmu Gazy, mezinárodní soud řeší, zda tam neprobíhá genocida. Jak to vidíte vy?

Mezinárodní soud je ostuda. Přiznávám ale, že nemám informace tajných služeb o tom, co se opravdu děje v Gaze. To, co vidím, je ale smutné… Hlavně děti. Žádné dítě na tomto světě by nemělo trpět. Pořád bych ale světu chtěla připomenout, že dvě malé zrzavé děti jsou drženy v Gaze. Jak jsem už říkala, mnoho Izraelců je připraveno na nějaké trvale udržitelné řešení, ti únosci tam ale stále jsou. Ta válka začala 7. října a mohla by skončit, kdyby se všichni unesení vrátili domů. Na to by svět neměl zapomínat.

Někteří experti říkají, že dvě hlavní izraelské priority války – úplné vítězství nad Hamásem a osvobození rukojmích – si přímo odporují. Souhlasíte?

To si nemyslím, je jen třeba stanovit pořadí těch priorit. První musí být přivedení rukojmích zpět, potom se může kalkulovat o tom, co dál podniknout. Silný je Izrael dost. Nejdříve ať je přivedou domů a potom mohou společně se světem přemýšlet o tom, co je správné udělat, abychom vymýtili terorismus. Toto je můj vzkaz světu: Nezapomeňte na 7. října, přiveďte je domů a nezapomeňte na mého strýčka. Osmdesátiletí dědečkové by být v zajetí neměli.