„Už neomdlévám.“ Zajatec z Azovstalu popsal, jaké to bylo u Rusů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Byl nucený se svléknout a položit své genitálie na stoličku, zatímco ho vyšetřovatelé na citlivém místě bili pravítkem a přikládali k němu nůž s výhrůžkou kastrace.

Vyhrožovali mu ovšem i znásilněním a nutili ho vybrat si, co k němu použijí: násadu od mopu, nebo nohu od židle?

Ze vzpomínek šestatřicetiletého ukrajinského vojáka, který na dlouhých devět měsíců padl do ruského zajetí, mrazí. Zajat byl spolu s několika tisíci vojáky a mariňáky po dlouhém obléhání železáren Azovstal v Mariupolu a svědectví o tom, co si prožil, než byl počátkem minulého roku propuštěn, se odhodlal sdílet s listem The New York Times pouze pod podmínkou anonymity.

„Už neomdlévám. Mám ale potíže se zády a otřes mozku a neustále mě tlačí v oblasti kolem srdce,“ vzpomínal v rozhovoru voják s tím, že navzdory svým zraněním dostal po dvou měsících odpočinku v sanatoriu rozkaz vrátit se k lehké službě strážného. „Nevím, jestli bych dokázal uběhnout kilometr.“

Domů se Ukrajinec vrátil s kritickou podváhou, poraněnou páteří a stejně jako mnoho dalších i s výpadky paměti, závratěmi a zvoněním v uších z častého bití do hlavy. Vězni byli podle něj denně vystaveni jak brutálnímu násilí, tak i psychickému mučení během výslechů nebo hladu, chladu a nedostatku lékařské péče.

Z doby, co byl uvězněn, ví navíc o třech mužích, kteří ve vazbě zemřeli, včetně jednoho, který zemřel ve společné cele. „Myslím, že měli takový rozkaz, aby nás psychicky a fyzicky zlomili, abychom už v životě nic nechtěli,“ uvedl voják a dodal, že ve vězení v Taganrogu, kde část zajetí strávil, docházelo i k sebevraždám.

Podle druhého zpovídaného vojáka, dvaadvacetiletého Smileyho, který byl zajat na začátku války, když ruské námořnictvo obsadilo ukrajinské pozice na Hadím ostrově v Černém moři, pak byla většina násilností, kterých byl přímým, nebo nepřímým svědkem, sexuálního charakteru.

Jedna vězeňská jednotka například opakovaně bila vězně po celém těle, včetně genitálií, obušky, které dávaly elektrické šoky. Jednoho z jeho spoluvězňů zase opakovaně kopali do genitálií během nástupu, kdy vězni stáli s roztaženýma nohama čelem ke zdi na chodbě.

Sám Smiley prý utrpěl trvalé zranění v důsledku neléčené zlomeniny pánve po úderu obuškem a dva týdny se nemohl ohýbat nebo si lehnout bez pomoci.

Od začátku plnohodnotné invaze v roce 2022 bylo z Ruska v rámci výměny vězňů propuštěno téměř 3000 ukrajinských zajatců. Dvojice ukrajinských vojáků měla štěstí a patřila mezi ně. Dalších více než 10 tisíc Ukrajinců však zůstává v ruské vazbě a někteří z nich musí snášet otřesné podmínky zajetí už dva roky.

Po návratu domů však utrpení zdaleka nekončí.

„Začal jsem mít flashbacky a noční můry,“ popsal drsnou realitu Smiley. Ten se do aktivní služby sice vrátil dobrovolně, jakmile však v následujících týdnech podstoupil intenzivní bojový výcvik, začala se u něj projevovat hloubka a rozsah jeho zranění - psychických i fyzických.

„Spal jsem jen dvě hodiny a probouzel jsem se s promočeným spacákem,“ vyprávěl novinářům voják, kterému byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, se kterou se léčí dodnes.

Ukrajinský generální prokurátor Andrij Kostin v září uvedl, že přibližně 90 procent ukrajinských válečných zajatců zakusilo mučení, znásilnění nebo jiné formy špatného zacházení. Země však trvalé následky těchto traumat, která její váleční zajatci v ruském zajetí zažili, teprve začíná chápat, což vede k nedostatečně léčbě a příliš brzkému návratu do služby.

Rehabilitační program ukrajinské vlády, který obvykle zahrnuje dva měsíce v sanatoriu a měsíc doma, je tak podle kritiků nedostatečný. Dále navíc upozorňují na to, že je nutné brát v potaz i to, že traumata zajatců narůstají s délkou a závažností týrání, kterému jsou vystaveni.

Ukrajinská armáda, která čelí nedostatku vojáků na frontě, dosud udělovala bývalým válečným zajatcům jen poměrně málo zdravotních výjimek z návratu do služby. Nový zákon, který země přijala v dubnu, jim však alespoň umožní volbu, zda se vrátí, nebo budou z armády propuštěni.

Ukrajinští představitelé již také připustili, že se problémy s poskytováním dostatečné péče bývalým zajatcům vyskytly. Nyní pro ně ovšem vytvořili speciální centra s využitím osvědčených mezinárodních postupů.

S rekonvalescencí ale pomáhají i další lidé. Jednou z nich je třeba Valeria Subotina, vojenská tisková důstojnice a bývalá novinářka, která byla zajata v Azovstalu a strávila rok v ženských věznicích v Rusku.

Stejně jako jiní se i ona vrátila do služby po zmiňovaných třech měsících od propuštění. V kanceláři se jí však sedělo těžko, jelikož nedokázala snést například to, když se k ní někdo zezadu přiblížil.

Vládní psychologové jí podle jejích slov příliš nepomohli. Často prý totiž nevědí, jak takovým lidem pomoci, a civilisté se zase často ptají nedbale. Pro mnoho bývalých vězňů je tak návrat na frontu snazší než návrat do normálního života a kolegové, kteří přežili, jsou jediní, kdo skutečně chápe, čím si procházejí.

Nedávno tak v Kyjevě zprovoznila prostory, kde se bývalí vězni mohou setkávat.

„Nechceme pociťovat lítost,“ přiblížila vojačka americkému listu. „Jsme hrdí na to, že jsme přežili a překonali to.“