„Už je to tu. Naše sousedy posílají domů,“ zní z amerických pohraničních měst

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našeho zvláštního zpravodaje v USA/

Obyvatelé ani ne 200tisícového Brownsville na americko-mexické hranici tyhle armádní vrtulníky nikdy neviděli. Dva stroje Chinook přelétly přes město a dosedly na zdejší letiště.

Byl to jen další náznak toho, že se i sem upřel zrak Donalda Trumpa, jenž spustil své plány na masové deportace. Společně s imigračními agenty mají pohraniční stráži s vyhošťováním ilegálních migrantů pomáhat i vojáci.

Dynamika se mění i na zemi. Řidiče už nepřekvapí dlouhé kolony, jež se tvoří v určité části města či na předměstí kvůli kontrolám imigračních agentů.

A pak jsou tu svědectví řady lidí, kteří tvrdí, že už viděli zatýkání nelegálních přistěhovalců přímo na ulici. „Stalo se to jen kousek od mé restaurace. Při zatýkání tam byli i tajní. Už k tomu dochází, posílají naše sousedy přes hranice domů,“ říká mi Armando Veras.

Na předměstí Brownsville vlastní restauraci, jež se proslavila v celém jižním Texasu tím, jak připravuje známý hispánský pokrm barbacoa - Armando 12 hodin udí hovězí maso v jámě v přilehlé kůlně.

Sám zaměstnává jen své rodinné příslušníky nebo známé, přesto s „nelegály“ do určité míry soucítí a představa, že by tito lidé čelili raziím, se mu ani trochu nezamlouvá.

„Je to smutné, protože budou asi deportovat i dobrý, pracovitý lidi. Já bych jim raději udělil legální status a oni by mohli začít odvádět daně. To by pro obě strany bylo nejlepší,“ zamyslí se.

Na druhé straně města - v malém domku advokátní kanceláře South Texas Immigration Council - mají zdejší právníci napilno.

Před nástupem staronového prezidenta k moci je o radu či pomoc se svým statusem chodili denně žádat jednotlivci, od inaugurace to jsou desítky lidí. Většina z nich chce „upravit“ své dokumenty.

Typickým příkladem jsou turistická víza, která už pozbyla platnosti, jejich držitel ale na území USA zůstal. „Z lenosti, nebo z lehkovážnosti, naši klienti nezačali s imigračním procesem včas a teď chtějí mít všechno v pořádku pro případ, že by je zatkli,“ říká mi právnička Margarita Moreno.

A to se dle ní už děje. Policie údajně podniká razie v restauracích či na stavbách, tedy v oborech, kde se nelegální imigranti nejčastěji živí. Moreno k tomu dodává, že by takový člověk mohl dostat do nebezpečí i své blízké. „Za Bidena si přišli pro jednoho člověka, teď se všichni obávají, že to bude taková jedna velká síť.“

Právníci v této kanceláři klientům přitom opakují jednu věc: máte právo na azyl, máte právo na slyšení před imigračním soudcem. Nenechte se lidově řečeno napálit a ve vazbě nikam nepište svoje jméno.

Margarita Moreno k tomu říká, že si zadržený může svou deportaci doslova podepsat „Protože tohle se přesně děje, imigrační agenti se je prostě snaží takto rychle dostat za hranice,“ dodává.

Ptám se, co znamená „upravit svůj status“. Dostane se mi jednoduché odpovědi: někdo z rodiny či příbuzných se musí za dotyčného postavit a podat přihlášku, v níž o statut rezidenta pro svého blízkého požádá.

Dokumenty se dají upravit i způsobem, jemuž se v žargonu právníků říká „zrušení přemístění“. Dotyčný musí ale žít v USA už nejméně deset let a přesvědčit soudce, že jsou jeho životní podmínky extrémně těžké, a proto by mu měl být udělen status rezidenta. „To se ale složitě dokazuje. Například by mělo jít o těžkou nemoc dítěte. Soudci ale například neuznávají ani autismus,“ podotýká Moreno.

Názory na deportace se přitom podél hranice značně liší. Někteří jsou znepokojeni tím, že se vůbec něco takového děje, jiní metody prezidenta a bezpečnostních složek schvalují.

Farmář José Martínez, z třetí generace mexických přistěhovalců, je přesvědčen, že se imigrace pro USA stala existenčním problémem.

„Když k nám budou chodit miliony a miliony lidí, jak se o ně budeme moct postarat? Kde na to vezmeme peníze?“ ptá se mě na rodeu ve městě Edinburg.

Na show přivezl ze svého rodného Lareda, vzdáleného od Edinburgu zhruba 250 kilometrů, pět býků - tři „juniory“ a dva „profíky“. Do první kategorie patří klidní až mírumilovní býci, na nichž toho večera pojedou chlapci ve věku od 13 do 16 let. Do druhé kategorie pak patří ti „zlostní“, kteří po jezdci po jeho pádu „jdou“ ve snaze nabrat ho na rohy.

Martínez své býky přejede pohledem a vrátí se ke svým úvahám ohledně imigrace. „My tady u hranic žijeme a víme, že na druhé straně panuje násilí drogových kartelů. Proč by do našich komunit měli nelegálně vstupovat kriminálníci? Když jsi sexuální násilník nebo zabiják, asi toho jen tak nenecháš. A proč by měli zločiny páchat u nás v Americe?“ pokračuje nazlobeně Martínez.

Rodea se účastní řada lidí hispánského původu. Ostatně Latinos tu v městečkách početně dominují. „Kovboj nebo vaquero, to je jedno a to samé. Tahle kultura nás spojuje. Jsme jednotná komunita, navzájem se respektujeme,“ říká mi Hispánec Angelo. Na hlavě má bílý klobouk, v rukou laso a na nohou kovbojské boty s ostruhami.

Rozpovídá se o adrenalinu při krocení divokého býka, o širokých texaských pláních, po kterých rád žene svého koně. Miluje prostor a svobodu. Když se ho zeptám, jestli se v poslední době nesetkal s nevraživostí ze strany bělošských Američanů, právě vzhledem k vyhrocené situaci kolem migrace, Angelo zakroutí hlavou.

„Zaprvé, většina z nás v téhle komunitě jsou Mexičani, a za druhé, přede mnou tu žil už děda a táta. Máme tady své kořeny a naši rodinu v okolí moc dobře znají.“

Muž se na mě pozorněji zahledí a zeptá se, proč se na něco takového vůbec ptám. Odpovím, že mi o takovém střetu řeklo pár lidí v Brownsville a Rio Grande City. „Prý se to teď děje docela často,“ dodám.

Angelo jen pokrčí rameny a opět zaostří svou pozornost na písečnou arénu za plotem. Netrpělivě čeká na vystoupení svého teprve šestiletého syna. Ten se zúčastní disciplíny, při níž jezdec musí co nejrychleji objet tři barely rozestavěné do trojúhelníku a následně se vrátit do ohrady, z níž s koněm odstartoval.

Dalšího večera se v městečku Rio Grande City zastavím na pizzu, kterou tu servírují stovkám lidí. Je to oblíbené místo především pro děti, které si mohou k tomu zahrát na různých atrakcích a automatech v jedné části restaurace.

Opět je tu zjevně nejvíce Hispánců. Dám se do řeči s Miguelem. Má na sobě tričko s nápisem: Děda oslavenkyně. Jeho vnučka se dnes dožívá čtyř let a rodina pro ni připravila party ve stylu Barbie. V jedné chvíli malou Sofii k nadšení všech příbuzných umístí do zvětšené krabice pro panenku Barbie.

Miguel je stejně jako všichni členové jeho rodiny americkým občanem. Pro své krajany, kteří to do USA stále zkouší, má pochopení. Ví, že pro mnohé Mexičany na druhé straně hranice - vzdálené od pizzerie jen 15 minut chůze - to bude v jejich touze dosáhnout USA za Donalda Trumpa daleko těžší.

„Máme štěstí, jsme na té správné straně řeky,“ dodá a poplácá své zavalité břicho. Pro něj evidentně známka dobrého života. Po tváři mu nicméně přelétne stín.

Vypráví, že se kdysi v Brownsville se svou první dívkou chodil dívat na řeku z tamního parku Esperanza. Takový výhled se už teď ale návštěvníkovi nenaskytne. Dnes tu stojí vysoká, hnědá bariéra a za ní plot s ostnatým drátem.