Říkají si šťastná země. Když spoléháte na turisty a přijde krize

/Od naší zvláštní zpravodajky/

Krajina za okny zezelenala, místo výškových budov se placatí rýžová pole. Vzduch je i tady těžký jako ve špatně odvětrávané prádelně, už v něm ale nejsou patrné stopy moře.

V porovnání s hlavním městem je tu klid, který ruší jen zvuk klaksonů. Což je taková místní jistota, stejně jako momenty, kdy se na silnicích naráz předjíždí osobní automobil, autobus, tuk-tuk a moped.

Asi 145kilometrovou trasu z Kolomba na okraj Kandy jsme autem jeli víc než tři hodiny. Není si ale na co stěžovat – je velké štěstí, že jsme po cestě nemuseli řešit prázdnou nádrž.

Fronty na pohonné hmoty totiž na Srí Lance neberou konce. Často se stává, že pumpy nemají co prodávat. Situace se navíc každým dnem zhoršuje. Natankovat už není záležitost několikahodinového čekání. Do front se řidiči staví ráno a kolikrát nejsou úspěšní ani do druhého dne. Trpělivost, se kterou lidé k situaci přistupovali, navíc několik dnů po naší cestě ostrovem vzala za své.

V sobotu večer došel benzin na pumpě ve městě Visuvamadu, asi 360 kilometrů severně od Kolomba. Místní začali protestovat a vojáci, kteří jsou rozmístění po všech stanicích v zemi, po nich začali střílet. Lidé prý na ně házeli kameny.

Tady se však zdá, že je svět v pořádku. Turisté prý Kandy milují, krom jiného se tu nachází jedna z nejcennějších buddhistických relikvií – Buddhův zub uložený v místním Chrámu Buddhova zubu. Teď tu však po turistech není ani stopy.

Možná i proto nás v hotelu na kraji města vítají jako vzácnou delegaci. Po několika uctivých úklonách a příjemném šoku z návalu srdečnosti se znovu ozývá realita posledních měsíců na Srí Lance. Po hotelu se pohybuje více personálu než hostů.

Zatím jediné „nelokální“ tváře jsme potkali v Kolombu – tři Rusy na dovolené. V desetipatrovém hotelu, kde jsme bydleli, jsme byli zřejmě jediní návštěvníci z jiného kontinentu. A na ubytování v Kandy narážíme na jediný zahraniční pár, podle přízvuku Australany.

Hosté prostě nejsou. Což je pro zemi jako Srí Lanka obrovský problém. Před krizí tady turismus zajišťoval 60 procent příjmů – a hlavně příliv zahraniční měny. Životně důležitý sektor poslední roky zažíval jednu ránu za druhou. Tsunami, teroristický útok, pak pandemie, se kterou se země potýkala nezvykle dlouho. Většina místních dodnes nosí roušky i venku, bez ohledu na to, že je vedro a dusno, nebo že se vláda rozhodla tuto povinnost nedávno zrušit.

„V situacích, jako je pandemie, je turistický ruch na ráně vždy jako první. My to ale přečkali a začalo se zdát, že bude sezona dobrá. Pak ale naše země začala mít problémy. Jsme rádi, že sem turisté aspoň mají dovoleno jezdit. Teď jsme ale zase tam, kde jsme byli po covidu,“ říká mi nad ránem Rodney Armstrong, prezident Asociace hoteliérů v Kandy.

Přes to všechno působí nesmírně spokojeně, a možná za to ani nemůže fakt, že teploty uprostřed ostrova alespoň po ránu neatakují třicítky.

Rodney přesně nezná loňské či letošní počty hostů. Ví ale, že časy, kdy turisté brali město pro jeho ideální polohu útokem, jsou pryč.

„Teď, teď je to hodně, hodně špatné. Snažíme se, jak nejlíp můžeme. Musím se zeptat, než jste sem přijela, určitě jste slyšela, jak hrozné to tu teď je, že?“ ptá se mě. Nedělá mi problém vzpomenout si na články o trpících Srílančanech a energetické krizi. Spoustu z nich jsem napsala sama, což mu přiznávám.

„Nás vlastně poškozuje to, že se o Srí Lance v souvislosti s krizí takto píše. Tak špatné to tu není,“ namítá hoteliér a dávám mu za pravdu v tom, o čem jsem se přesvědčila hned první den v Kolombu. Turista je tu nad zlato a Srílančané udělají vše pro to, aby nestrádal.

Stojím si ale za tím, že je tady utrpení místních hmatatelné. Zatímco já náznaky hladu pociťuji jen kvůli tomu, že nezvládám pálivé jídlo, a že tady pálí snad úplně všechno, rodina žijící o dům dál se k večeři dělí o hrstku rýže.

To zase Rodney dává za pravdu mně. „Srílančané skutečně trpí. A promítlo se to do turistického sektoru, který tady na ostrově zaměstnává kvalifikované lidi. Jsou i odvětví, kde člověka řádně vyškolíte během jednoho dne a pak může dělat jinou práci – a také, že jsme během covidu přišli o spoustu zaměstnanců. Lidé z turistického sektoru odešli,“ vzpomíná a vůbec to nemá za zlé ani těm, kteří opustili jeho hotel.

„Potřebovali uživit rodiny, a tak odešli třeba dělat dělníky na stavby. S tím jsme nemohli nic dělat. Drtivá většina hotelů se snažila si své zaměstnance udržet, ale ani nám se to nepovedlo na 100 procent. Tenhle dopad na průmysl je stále hodně špatný,“ říká.

Zaměstnanci hotelu na okraji Kandy v krizi aspoň nepřišli o výplaty. Jinde se hoteliéři svým lidem snaží pomáhat jinak, třeba zajištěním základních lékařských potřeb. „Ale víte, my, Srílančané, nejsme lidé, kteří by byli dobří ve stěžování. Tahle krize se dotýká úplně všech, každého trochu jinak,“ přemítá a vysvětluje, že ačkoli nejchudší žijí ve vesnicích, aktuálně krizi pociťují spíše lidé ve městech.

„Když ve vesnicích dojde plyn na vaření, lidé si nasbírají dřevo a připraví jídlo na ohni. Tohle v bytě uprostřed města neuděláte. Nechci zacházet do detailů. To by bylo moc smutné. Znám lidi, kteří rodině na oběd uvaří jen 250 gramů rýže. Před krizí stálo kilo rýže 80, 90 rupií. Dnes stojí víc než 200. Lidé trpí a chtějí změnu. Srílančané si z podstaty nestěžují. Jenže když krize zasáhne žaludky vašich dětí, do ulic už vyrazíte,“ povídá a naráží tak na rozsáhlé protivládní protesty.

Zatímco jimi Kolombo aktivně žije už dva měsíce, tady, uprostřed ostrova, nejsou tak výrazné. Ani tady však nechybí aspoň protestní stany a bannery volající po konci prezidenta.

Rodney Armstrong větší smysl než v pokřikování na protestech vidí v cílených kampaních. „Spolu s dalšími hoteliéry jsme nedávno vyšli do ulic. Ne protestovat, zorganizovali jsme kampaň na podporu turismu. Měli jsme velkou účast hoteliérů, jejichž podniky jsou úplně prázdné. Naše heslo zní: Utraťte dolar, setřete slzu. Jsme jedni z nejmírumilovnějších lidí na světě. Takže doufám, že tohle se do médií dostane také,“ zdůrazňuje.

Nedá mu to a vrací se k naší debatě o podmínkách pro cestování.

„I v současné situaci bych řekl, že je Srí Lanka bezpečná. Špatná je energetická stránka, chybí pohonné hmoty, elektřina, plyn. Menší hotely jsou zasaženy nejvíce, protože nemají generátory. Když už hotel má nějakou tu hvězdičku, majitel nemusí denně shánět benzin nebo naftu a daří se jim lépe. Mám silný vnitřní pocit, že se vše brzy obrátí k lepšímu,“ přemítá Rodney a dodává, že „Srí Lanka vždy byla šťastná země“.

Když už k nějakému incidentu na ostrově dojde, turistů se netýká. Párkrát se prý akorát stalo, že uvázly na cestě zablokované demonstranty nebo stávkujícími lidmi.

„Každý dolar, který sem turista přiveze, zůstává na ostrově. Pomáhá nám. Není to tak, že by se tu praly špinavé peníze, peníze od turistů pomůžou. Tady už tolik netáhne oděvnictví nebo čajový průmysl,“ vysvětluje a neodpustí si, stejně jako spousta dalších, se kterými během cesty mluvím, poznámku o nápadu prezidenta přeměnit zemi v prvního 100% ekologického pěstitele na světě.

Podle některých místních navíc ani nešlo o žádné ušlechtilé snahy o šetrnost. Radžapaksova vláda prý jen neměla peníze na nákup chemických hnojiv, a tak přišla s touto zástěrkou.

„Čajový průmysl to hrozně poškodilo. Sice se o to pokoušejí i jiné země, ale ty mají plán třeba na 40 let. Náš prezident se o ekologický zázrak pokusil přes noc. Desítky, desítky let zpátky Srí Lance říkali sýpky východu, vyváželi jsme rýži do spousty zemí. Teď jsme ale v pasti – nemůžeme kultivovat, když nemůžeme dovážet hnojiva. Je možné, že nám s hnojivy pomůže Indie, ale teď už je poměrně pozdě s něčím v letošní sezoně začínat,“ obává se a trápí ho nejen cena rýže.

Neúměrně drahé jsou pro místní také ryby – rybářům chybí nafta do lidí. Země pociťuje i dopady války na Ukrajině. Cena chleba dle Rodného vzrostla o sto procent.

Jeho entuziasmus a víra ve zlepšení je ale silnější než obavy. Hotely na Srí Lance už přežily tsunami, odliv turistů po velikonočních teroristických útocích, pandemii a zvládnou i ekonomickou krizi, říká. Právě během pandemie si hotely začaly půjčovat peníze u bank s tím, že je vrátí, až se covid-19 přežene.

„Jenže tím odkladem se částka, kterou jsme měli vrátit, zdvojnásobila. Ministr pro turismus nám už slíbil, že se pokusí termín splátky prodloužit, a řekl bych, že už podal papír do parlamentu, takže doufám a věřím, že se tímto situace stabilizuje. Pokud se na správné místo dostane i další pomoc, zvládneme to. Víc než cokoli jiného teď potřebujeme finanční prostředky. Hotely jsou to, co tenhle průmysl drží,“ říká.

Sám ministr turistického ruchu, se kterým jsem mluvila o několik dní dříve, souhlasí, že turismus je tím lékem na srílanskou krizi. Jenže jak se dozvídám po vycestování z Kandy na jih země, hezká slova o záchraně sektoru vláda nějak zapomněla proměnit v činy.

Když se totiž na vládní podporu ptám majitele vyhlášeného plážového hotelu, kde jsme pro změnu jedinými návštěvníky, propukne v smích.

„Ano, slova ministra zní moc hezky. Realitu ale vidíte sama. Nikdo tu není. Podpora od vlády je nulová. Místní sem nejezdí, protože nemají co natankovat do auta a je to pro ně daleko. A cizinci? Máme jednoho hosta, který dnes odjíždí,“ říká mi nešťastně Srílančan.

Jeho promluvu ruší jen šumění moře a štěkot toulavého psa. Vzpomíná na doby, kdy měli pokoje zamluvené na měsíce dopředu. Pro turisty byla tahle část ostrova ráj na zemi. „A tak to vidíte. Od července to tu zavíráme úplně. Už to nezvládneme.“