Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
V lednu letošního roku bylo podle ukrajinské armády zaznamenáno 229 případů použití zakázaných chemických zbraní, v červnu to bylo 639 případů a v červenci 358. Není přitom zřejmé, co jednotlivé „případy“ představují: zda se počítá nasazení každého granátu, nebo jednotlivé útoky s využitím chemických zbraní.
Dodejme tak, že chemické zbraně se na Ukrajině používají prokazatelně roky a nejspíše od samého začátku. K prvnímu dobře doloženému použití zakázaných chemických zbraní během války na Ukrajině došlo 23. září 2022. Tedy ruský dron shodil na ukrajinské pozice granáty obsahující neidentifikovanou chemickou látku. V roce 2023 jsme pak získali také první důkaz o použití těchto zbraní ukrajinskou armádou.
Pokud ovšem nově zveřejněné údaje odpovídají skutečnosti, situace v posledních měsících výrazně eskalovala.
Boj o kryty
Ve většině případů se používají na bojišti látky, které se běžně shrnují pod označení „slzný plyn“. Na bojišti se údajně vyskytl také chlorpikrin, který se jako chemická zbraň používal už za první světové války. Není smrtící, ale vyvolává tak silnou nevolnost, že si vojáci sundávali masky, čímž se stali bezbrannými vůči dalším jedovatým plynům.
V 21. století není cílem nasazení těchto zbraní zřejmě přímo poškodit zdraví (i když k tomu také výjimečně dochází). Hlavním cílem je dostat protivníkovu pěchotu z opevněných pozic. Válka má na velké části fronty charakter bojů o jednotlivé opevněné pozice, obvykle tedy systémy zákopů s bunkry a dalšími opěrnými body.
Granát s dráždivou látkou, který ruské síly měly použít proti ukrajinské pozici.
Protože hrozba dronů je neustálá, pevnější pozice mají vždy nějaký strop, obvykle silný tak, aby vydržel i zásah dělostřeleckým granátem. Celkem logicky bývají takové kryty poměrně stísněné a špatně větrané. Pro nasazení plynu či nějaké dráždivé látky jsou to velmi vhodné podmínky. Ovšem i v běžném zákopu může útok vytvořit těžko snesitelné prostředí.
Na bojišti je zvykem shazovat plynové granáty s časovými odstupy, aby se doba, po které jsou protivníci plynu vystaveni, maximálně prodloužila.
Vydržet v pozici přitom bývá často nutné. Pohyb mimo zákopy je vždy nebezpečný, v případě plynového útoku pak často přímo smrtící. Samotný plyn je totiž jen první krok, protivník jich obvykle má připraveno vícero. Průběh útoku se snaží pozorovat z dronů, které buď mohou přivolat palbu dělostřelectva či útoky jiných dronů.
Chemické zbraně tedy mají za úkol především vyhnat obránce z postavení, ve kterých je těžké je zasáhnout, do otevřených prostor, a tak z nich učinit snadnější cíle.
Neznamená to, že by chemické zbraně nebyly samy o sobě vůbec zdraví nebezpečné. Ukrajinská armáda uvádí, že lékařskou péči po podobných útocích vyhledalo asi 2000 vojáků. Do července 2024 přímo na otravu plynem také nejméně dva muži ukrajinské armády zemřeli. Pochopitelně ale s velkou pravděpodobností půjde o neúplné počty, protože pokud útočníci pozice obsadí, osud jejich obránců zůstane často neznámý.
Zprávy z bojiště
Boje v Kurské oblasti se změnily do podoby bližší jiným částem fronty. V Doněcké oblasti pokračuje ruská ofenziva, v posledních dnech však nemířila přímo na město Pokrovsk.
Masky stále nemá každý
Chemické zbraně na bojišti ovšem jsou nejspíše zcela všední záležitostí. Ruské jednotky v posledních měsících podnikaly nějakých 100–200 útoků denně, zaznamenaných případů nasazení chemických zbraní se pohybuje v nízkých desítkách denně.
Z kusých svědectví z fronty se také zdá, že zakázané látky používají ve větší míře některé konkrétní jednotky. Na některých částech bojiště se tedy objevují častěji než na jiných.
To by vysvětlovalo, že někteří vojáci, se kterými reportéři Kyiv Independent mluvili, nad hrozbou chemických zbraní obrazně řečeno mávli rukou. „Zatím jsme se s tím nesetkali, tak masky nepotřebujeme,“ řekl například pěšák 53. brigády, který se představil pod svým volacím znakem jako Vasyl. Podle něj jsou mnohem větší hrozbou jiné zbraně jako drony, letecké bomby, děla a minomety. Tedy zbraně, které na rozdíl od těch chemických nejsou zakázané, ale o nic méně nebezpečné. Místo masky je podle něj lepší vzít na pozici více munice nebo jiných zásob.
Podle svědectví z ukrajinské armády není podobný přístup výjimečný. Jiný voják pro Kyiv Independent uvedl, že byl svědkem útoku, při kterém bylo na 20 lidí jen pár masek. Pokud bude trend pokračovat a plyn se bude používat ve stále větší míře, podobná přezíravost vezme za své.
Za první světové války byly bojové plyny úspěšné v podstatě pouze tehdy, pokud jejich nasazení bylo překvapením pro protivníka. Tedy pokud například muži ještě neměli k dispozici plynové masky (nebo měli masky neúčinné).
Ale první úspěchy vedly rychle k nasazení protiopatření. Muži pochopitelně zátěž navíc nenosili s potěšením. Zároveň je ovšem chemické zbraně děsily natolik, že se s tím byli ochotni smířit. V ukrajinské válce se může situace opakovat: pokud se využívání plynu (a informace o něm) rozšíří, masky se stanou nezbytností.
Na druhou stranu nemůžeme čekat ani to, že by se historie opakovala zcela přesně. Na rozdíl od první světové války je totiž ve válce na Ukrajině k dispozici levný prostředek dopravy chemických zbraní přesně na určené místo: drony. Není nutné tedy připravovat velké plynové útoky, které měly tak velký psychologický (spíše než vojenský) efekt před 110 lety.
Zakázané látky se tak nejspíše budou používat pouze v malém měřítku, tedy proti jednotlivým cílům a opevněním. Takové události nejsou přitažlivé mediálně a nejsou dost šokující, aby vyvolaly výraznější odezvu u veřejnosti.
Pokud bude mít toto zjevné porušování mezinárodního válečného práva přinášet těm, kdo je používají, očekávané výsledky, těžko si představit, že by s ním přestali.
I slzný plyn je zakázanou zbraní
Právní status slzotvorných látek byl v mezinárodním právu přitom dlouho předmětem debat a sporů. Původní Ženevský protokol z roku 1925 zakázal vojenské použití „dusivých, jedovatých nebo jiných plynů“. Především proto, že způsobují nepřiměřenou bolest a utrpení.
Většina států zastávala názor, že Ženevský protokol se vztahuje na všechny podobné zbraně, a to včetně právě slzného plynu. Spojené státy se ovšem proti tomuto výkladu ohrazovaly a tvrdily, že se nevztahuje na chemické zbraně s dočasným účinkem – jinými slovy právě na slzotvorné prostředky.
Během války ve Vietnamu Spojené státy tvrdily, že slzný plyn je spíše prostředkem k potlačování nepokojů než chemickou zbraní, a tak jeho použití je přípustné. Americké jednotky nasazovaly slzný plyn a další podobné látky při dobývání tunelů Vietkongu.
Nová Úmluva o chemických zbraních z roku 1993, jejímž hlasitým zastáncem bylo mimo jiných i Rusko, právní situaci vyjasnila. Šlo ovšem o kompromisní řešení: látka už se za posledních zhruba sta let stala běžnou součástí policejních arzenálů, a tak nebylo možné ji jednoduše zakázat.
Úmluva tedy výslovně zakázala použití prostředků na bojišti, povolila ovšem jejich využití při potlačování vnitřních nepokojů. Spojené státy, které v tomto ohledu patří mezi „jestřáby“, podepsaly CWC v roce 1997, ale ponechávají si právo použít ve válce tyto látky v případě, kdy je to nutné k záchraně životů.
Ve výsledku tento kompromis znamená, že slzotvorné látky jsou de facto pro vojáky snadno dostupnou chemickou zbraní: „Státy je mohou na rozdíl od jiných chemických zbraní, jako je sarin, VX, tabun či soman legálně skladovat,“ vysvětluje Michal Smetana z pražské Fakulty sociální věd Univerzity Karlovy. I když nebývají možná vždy přímo v majetku armády, jsou v případě potřeby snadno dostupné.
