Voják se vyzpovídal. A pak konečně po dvou dnech usnul

/Od našeho zvláštního zpravodaje na Ukrajině/

„Loni jsem byl u Severodoněcku v Luhanské oblasti u dělostřelecké jednotky. Bylo tam šílené bahno. Vojákům do zákopu jsem donesl varenyky (plněné těstovinové taštičky), no a přišel ke mně chlapík a říká, že by si potřeboval popovídat,“ začíná vyprávět vojenský kaplan Mychajlo Predko.

Se skupinkou novinářů mluví na improvizovaném cvičišti oddílu vojsk územní obrany ve vesnici Chotiv na předměstí Kyjeva.

„Otevřel jsem auto a položil jsem kříž na sedadlo, na které voják položil ruku. Vyzpovídal jsem ho, objal ho a řekl jsem mu, že ho miluji a poděkoval jsem mu,“ pokračuje kaplan. Dotyčný voják říkal, že celé dva dny nespal a že se cítil zle. „A když jsem se po dvaceti minutách vracel, tak na mě dělali: pssst, potichu, on konečně usnul,“ dodává.

Mychajlo Predko jako kaplan pracoval už v roce 2014, kdy válka na Ukrajině začala. Teď je hlavním kaplanem ukrajinské pohraniční služby, pod kterou spadá bezmála 60 duchovních. Dalších 70 jich má ukrajinská národní garda a na 400 armáda.

S Predkem mluvíme na cvičišti vojsk územní obrany, která na začátku invaze sehrála důležitou roli při zpomalování postupu ruských vojsk na Kyjev. Jde o paralelní teritoriálně rozmístěnou vojenskou strukturu založenou na dobrovolné účasti. Hlavním úkolem „teritoriálů“ je podpora obrany v místě jejich bydliště.

Domobrana zafungovala i v Chotivě. Rusové se při svém tažení na ukrajinskou metropoli zastavili méně než 15 kilometrů od zdejší roztroušené vsi, ve které prý bydlí i generálové a politici, protože do Kyjeva je to jen kousek.

„Lidé tehdy nebyli připravení, nepřicházely ani rozkazy. Hledali jsme proto způsob, jak bránit naši zemi. Část žen a dětí sedla do aut a odjela za hranice, ale část obyvatel zůstala tady a začala shánět materiál a hledat způsob, jak se bránit,“ popisuje první dny ruské invaze zástupce velitele chotivského praporu Anatolij Pochodňa. V civilním životě pracuje v městské radě.

Chotivská domobrana rychle pochopila, že se Rusové svým útokem ze severu a z východu snaží obklíčit Kyjev. „Kvůli zdejší složité krajině se mohli pohybovat jen po cestách, a proto jsme v rámci zdejších osmi vesnic zřídili 26 kontrolních bodů,“ líčí Pochoňa.

Rusové se v okolí pokusili i o výsadky, ale těm podle něj zabránila právě aktivita místních – ruská rozvědka si všimla aktivizace obyvatel, kteří se sami vyzbrojili, a od dalších pokusů ustoupila. „Dělali jsme si zápalné lahve. Všechno bylo na začátku amatérské, ale pomohli jsme zabránit obklíčení Kyjeva. To lidé to tu zachránili,“ trvá na nesporných zásluhách místních Pochodňa.

Armáda se do obce dostala až po dvou týdnech a navíc bez vybavení. „My jsme jim dali lopaty, stavební materiál pro vybudování opevnění a zákopů a půjčili jim traktory,“ dodává zástupce velitele.

Chotivský prapor územní obrany funguje i 14 měsíců po začátku rozsáhlé ruské invaze, jeho činnost se ale změnila s tím, jak pominulo riziko přímého střetu. Po stažení ruských vojáků a neúspěchu jejich tažení na Kyjev se na podzim objevila jiná hrozba.

Rozsáhlé ruské raketové a dronové útoky na kritickou infrastrukturu i energetickou síť se totiž týkaly i Chotivu. Nachází se tu velká transformační stanice, která je důležitá i pro Kyjev, a také plynová rozvodna. „Máme od armády za úkol chránit energetickou infrastrukturu a pomáhat jednotkám protiletecké ochrany,“ objasňuje Pochodňa.

Drony Šáhid-136 íránské výroby, které Rusové ve velkém od loňského září používají, se totiž při troše umu dají sestřelit i obyčejným kalašnikovem. Ostatně střelbu útočnou puškou AK-74 tu domobrana trénuje poctivě ve střeleckém areálu vybudovaném vlastními silami.

Dvě zahloubené střelnice mají na délku 200 metrů a 100 metrů. „Vybagrovali jsme je svépomocí, trvalo to několik měsíců,“ říká k tomu Anatolij Pochodňa.

Prapor v Chotivě je podstatný i při přípravě branců, které čeká odvod do armády. Cvičit teď chodí ve svém volném čase a dobrovolně na 500 lidí. Loni po začátku invaze jich bylo asi 1500. „Část už ale chodit přestala a část také mobilizovali a odvedli do armády,“ říká zástupce velitele o proměně, kterou místní síly teroriální obrany prošly od loňského 24. února.

Vývoj války se naopak příliš neprojevil na obsahu práce kaplana Predka. „Já jsem byl už v roce 2014 v debalcevském kotli na Donbase. Na invazi jsem byl připravený. Jediné, co jsem chtěl, bylo to, aby mi nejdřív dovolili odvézt do bezpečí rodinu,“ vysvětluje duchovní ve službách ozbrojených sil.

A to i udělal. Po začátku invaze rodinu odvezl několik kilometrů z Chotivu směrem k dálnici, kde je vysadil. „Pak jsem si oblékl uniformu a hlásil jsem se u velení,“ dodává s tím, že jeho rodina už je znovu v Chotivě.

Sám kaplan jezdí často i přímo na frontu. „Do Chersonu jsem před čtrnácti dny dovezl dron a zbraň proti dronům,“ říká. Při práci kaplani spolupracují i s psychology a přímo v zónách bojů provádí i obřady, které by člověk na takových místech nečekal. „Na frontě i oddáváme mladé páry a udělujeme křty,“ dodává vojenský kaplan.