Článek
Jeden z nejzábavnějších „experimentů na lidech“, o nichž jsem v poslední době četl, je tento: lidé s mírnou nadváhou, kteří se snaží zhubnout, jsou rozděleni do dvou skupin. Obě dodržují po určitou dobu přísnou dietu.
První skupině vědci řeknou, že jde o novou speciální dietu, která lidem umožní normálně jíst, ale její zásluhou celkem výrazně ztratí na váze. Druhé skupině vědci sdělí, že je kontrolní a že dieta je spočítaná tak, aby se váha jejích členů nezměnila.
Po určeném čase dojde ke kontrole váhy všech účastníků. A potvrdí se, že lidé z první skupiny zhubli v průměru skoro o dva kilogramy. Ve druhé skupině zůstala průměrná hmotnost stejná, lépe řečeno se dokonce nepatrně zvýšila.
Co je na tom zábavného? Obě skupiny jedly úplně stejné jídlo! Jak je možné, že zhubli jen ti, kteří si mysleli, že zhubnout mají? Síla mysli a placebo efekt, říkají psychologové. Plus s tím spojená změna chování.
Ti, kteří si mysleli, že mají nízkokalorickou a zdravou dietu, se chovali celkově víc „zdravě“. Měli víc pohybu, nepodváděli tak, že by si tajně brali sladkosti, atd. A naopak ti v kontrolní skupině si – možná – řekli: stejně nezhubneme, tak proč se snažit?
O síle mysli slyšíme často. Placebo efekt dokonce komplikuje farmaceutickým firmám testy nových léků určených k tišení bolesti. Zatímco v devadesátých letech dosahovaly nové testované léky o 27 procent vyšší účinnosti než placebo, v roce 2013 už to bylo pouze 9 procent.
Jak je to možné a proč se placebo efekt v posledních desetiletích zesiluje? To je asi vůbec nejvtipnější. Protože se o tomto jevu ví, ale lidé tedy předpokládají, že nějaké účinky léků pocítí tak jako tak. Jinými slovy, placebo nejenže funguje i v případě, že lidé vědí, že nedostávají skutečný lék, ale dokonce se tím placebo efekt zesiluje. V Americe je to silnější než v Evropě, protože tam veřejnost o účincích léků ví víc. Reklama léků se tam totiž na rozdíl od Evropy neomezuje.
O magické síle našeho očekávání píše anglický autor David Robson v nové knížce Efekt očekávání (The Expectation Effect, vyšlo 6. ledna v britském nakladatelství Canongate). Je plná jak vědeckých studií a výzkumů, tak i historických příběhů. Třeba toho o americkém anesteziologovi Henrym Beecherovi, který během druhé světové války vyřešil nedostatek léků na tišení bolesti tak, že zraněným vojákům aplikoval nitrožilně obyčejný fyziologický roztok. S výtečnými výsledky. Beecher odhadoval, že efekt dosahoval až 90 procent toho, kdyby použil skutečná analgetika.
Nové studie zase ukazují, že se lidé „opijí“ i nápoji, které neobsahují žádný alkohol. Pokud si tedy myslí, že v nich alkohol je. Vědci nechali respondenty pít koktejly, z jejichž chuti nebylo jasné, jestli v nich alkohol je, anebo není. Jedné skupině řekli, že jde o alkoholické koktejly, a druhé, že jsou nealkoholické.
Ve skutečnosti dali do obou skupin alkoholické i nealkoholické. Výsledek: v dotazníku popisovali subjektivní opilost i ti, kteří žádný alkohol nepili (ale mysleli si, že ano), a naopak ti, kteří alkohol dostali (maskovaný v údajně nealkoholickém koktejlu), si zase připadali střízliví. Jak by to případně vysvětlovali policistům při silniční kontrole, se ve studii nepíše.
Robson píše o placebo efektu zábavně a chytře a zároveň v knížce kapitoly rámuje do praktických doporučení, jak „flexibility“ naší mysli a její „nadvlády“ nad tělem využívat v praktickém životě. Viz zmíněný alkohol: na večírcích prožijete stejnou zábavu i pocity uvolněnosti, když budete pít nealkoholické pivo. Ráno po probuzení se však budete cítit mnohem líp.
Anebo když už alkohol pít musíte, pak ať je to ten nejlepší. Jak se pozná? Jednoduše, přece ten, o kterém nám nějaký znalec řekne, že je opravdu kvalitní a dobrý. Nebo pijte ten nejdražší. I to prokázaly studie: lidem prakticky vždy chutná víc víno dražší než levnější. A to i v případě, že na lahvích pouze prohodíte cenovky.
Robson popisuje studii Harvardovy univerzity, která sledovala hotelové pokojské a uklízečky. Ty dělají často těžkou, fyzicky namáhavou práci. Je tím podobná cvičení ve fitcentru, byť subjektivně je samozřejmě vnímána úplně jinak. Ne jako relaxační záležitost, ale ubíjející a nepříjemná povinnost.
Vědci udělali zajímavou věc: dali jim fitnessové hodinky. Po každé směně se z nich každá zaměstnankyně dozvěděla, jak dlouhému pobytu ve fitcentru její fyzická práce ten den odpovídala. A taky jaké konkrétní cviky by v něm bývala dělala. Takže místo padesáti povlečených postelí jí na displeji svítilo, že strávila – například – deset minut na elipticalu. Uklízečky měly z práce nejen lepší pocit, ale zároveň se jim měřitelně zlepšila kondice. Dělaly přitom úplně stejnou práci jako dřív.
Není to pouze o síle optimismu a pozitivního myšlení, očekávání ovlivňuje naše pocity oběma směry. To je důvod, proč bychom – pokud to není nutné – raději neměli studovat příbalové letáky léků. Protože jakmile si přečtete případné vedlejší účinky, je skoro jisté, že některé z nich pocítíte.
Když lidem řeknete symptomy nějakého onemocnění – pokud možno vážného –, začnou je mnozí hned pociťovat. Měl jsem nedávno jeden legrační osobní zážitek, který to potvrzuje. Při ranním běhu se mi zatočila hlava a ztratil jsem rovnováhu. Musel jsem se zachytit zábradlí, abych neupadl. Byl jsem přesvědčený, že se o mě pokouší mdloby, a udělalo se mi i trochu špatně od žaludku. Měl jsem mžitky před očima. Že by infarkt?
Vysvětlení bylo mnohem prozaičtější. Běžel jsem po mostě, kde byl namrzlý chodník. Rovnováhu jsem ztratil proto, že to zkrátka klouzalo. Jakmile mi to došlo, byly mžitky i nevolnost rázem pryč. Jen jsem běžel opatrněji, abych neupadl a nezlomil si nohu. To se už silou mysli řeší hůř.
A zde jsou zároveň hranice, na které zázračné schopnosti naší mysli narážejí. Nejsou totiž zázračné v tom pravém slova smyslu. Dokážou oklamat naše smysly, které jsou často nedokonalé, a můžou vést ke změně chování, která má pak dopad na měřitelné fyzické funkce.
Ale nedokážou změnit fyzikální ani jiné přírodní zákony. Jakkoli jsou média plná příběhů zázračného vyléčení z těžkých chorob, které pacienti překonali pouze zásluhou své vůle. Bohužel to není tak jednoduché. A dokazuje to třeba i to, jak málo známe příběhů lidí, kteří silou vůle vyléčili zkažený zub nebo vyvrtnutý kotník.
Nemoci nejsou poruchy, které lékaři opravují. Ale nejsou to ani utkvělé představy naší mysli. Je dobré cítit se zdravý, silný a spokojený. Určitě to zlepšuje naše šance v boji s jakýmkoli zdravotním problémem. Ale měli bychom být na pozoru před „ezokouzelníky“, kteří slibují, že naše mysl dokáže vyhrát nad rakovinou nebo infekční nemocí.
Knížky vychvalující sílu pozitivního myšlení jsou únavné a monotónní. „Když budeš něco chtít, tak to dokážeš.“ Víme dobře, že tak to nefunguje. A je to urážlivé k těm, které například nepříznivá zdravotní situace nakonec přemohla. Asi málo chtěli, říkají věřící „pozitivního náboženství“.
Na Robsonově knížce se mi líbí, že není oslavou ani optimismu, ani pesimismu, ale něčeho, čemu říkám realismus na zakázku. Nikdo nedokáže to, co je nemožné. Ale když si vyberete z možného a budete hodně chtít, možná to vyjde.
Naše mysl, vůle či duch – je jedno, jak tomu budeme říkat – neumí zázraky. Není jako Ježíš, který proměnil vodu na víno. Ale udělat z lahve za 200 korun ze supermarketu skvostné pití na slavnostní tabuli? Zavřete oči, podržte mi skleničku… a já vám něco ukážu.
