Článek
Představte si, že v sobě nosíte nemoc, která byla ještě nedávno rozsudkem smrti. Díky lékům, které vám pravidelně dodává místní klinika, jste ale nemoc zvládli a můžete žít prakticky normálním životem. Dokonce se nemusíte bát, že někoho nakazíte. Taková je pro většinu nakažených dnes realita života s virem HIV v těle a zároveň velký úspěch moderní medicíny (s velmi významnou českou stopou).
Ale v roce 2025, v době, kdy je možné virus dokonale udržet na uzdě, se náhle dozvíte, že léky už nebudou. Program, který je financoval, náhle skončil. A vy nemáte peníze si je koupit sami, protože léky jsou vysoko nad vaše finanční možnosti.
Situace, ve které si nikdo nechce sám sebe představovat, se v posledních týdnech stává skutečností pro nezanedbatelné množství lidí v chudých zemích, především afrických.
A jak reagují? Jednu reakci popsal nedávno Michael M. Phillips, reportér deníku Wall Street Journal působící v Keni, pro podcast tohoto amerického deníku: „Mluvil jsem nedávno s člověkem, jehož rodinní příslušníci jsou HIV pozitivní. Brali antiretrovirotika díky (americkému programu) PEPFAR. A někteří z nich teď doslova chodí ven a vybírají si místa pro hrob, protože nevěří, že to zvládnou… Ušetřím rodině starosti a vyberu si místo, kde mě pohřbí.“
Zcela mimořádná situace, která se bohužel neomezuje na jedinou rodinu, oblast či zemi, je důsledkem drastického kroku administrativy amerického Donalda Trumpa. Ta v lednu 2025 prakticky přes noc zastavila financování drtivé většiny amerických programů zahraniční zdravotnické pomoci.
Krok, který nemá v moderní historii obdoby, vyvolal šok a chaos v globálním zdravotnictví a hrozí zvrátit desítky let pokroku v boji proti infekčním nemocem i příčinám dětských úmrtí. Anebo také ne – zatím totiž není vlastně jasné, co se bude dít dál.
Z jedničky na nulu
Spojené státy americké měly dosud v oblasti globálního zdraví mimořádné postavení. Po celá desetiletí byly největším dárcem v této oblasti vůbec. Jen ve fiskálním roce 2024 dosáhla americká zahraniční pomoc ve zdravotnictví objemu přibližně 12,3 miliardy dolarů.
To je sice jen 0,2 procenta amerického rozpočtu, ale zároveň je to zdaleka největší příspěvek ze všech zemí světa. V průměru v posledních letech USA platily ze svého rozpočtu zhruba 30 procent veškeré zdravotnické pomoci chudým zemím.
Americké programy, často založené na široké podpoře obou stran, tedy demokratů i republikánů, dosahovaly prokazatelných výsledků. Symbolem se stal Nouzový plán prezidenta USA pro boj proti AIDS (PEPFAR), spuštěný Georgem W. Bushem. Podle odhadů zachránil zhruba 26 milionů životů. Významná zlepšení přinesly americké investice i v oblasti péče o matky a novorozence.
Tato éra však skončila prakticky ze dne na den. Ihned v den inaugurace, 20. ledna 2025, zmrazila Trumpova administrativa exekutivním příkazem výdaje na tyto programy. „Pauza“ měla trvat 90 dní, tedy do 20. dubna, ovšem administrativa ji před vypršením lhůty o dalších 30 prodloužila.
Během několika následujících týdnů pak došlo k bezprecedentnímu kroku: americká Agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID) zrušila více než 80 procent svých kontraktů na globální zdravotnické programy. Analýza Kaiser Family Foundation ukázala, že zrušeno bylo 615 z celkových 770 projektů, jejichž souhrnná hodnota dosahovala zhruba 12 miliard dolarů.
Administrativa sice pod tlakem kritiky zavedla systém takzvaných „waivers“ – výjimek, které měly umožnit pokračování údajně život zachraňující humanitární asistence. Deset dní po původním příkazu vydal ministr Marco Rubio direktivu povolující poskytování „základních život zachraňujících léků, zdravotnických služeb, jídla, přístřeší a existenční pomoci“.
Ale v praxi o zásadní změnu stavu nejde. Partneři implementující programy v terénu sice podávali žádosti o výjimky, ale často nedostali žádnou odpověď. Nebo obdrželi dílčí povolení od různých úředníků, někdy formulované jako „částečné pozastavení“. Stávalo se, že udělené výjimky byly následně zrušeny, nebo programy s výjimkou byly ukončeny a pak znovu obnoveny, někdy i opakovaně. Definice toho, co je „život zachraňující“, se podle svědectví úředníků před Kongresem neustále měnila a zužovala. I některé programy, které měly „život zachraňující“ přímo v názvu a směřovaly pomoc například do Afghánistánu, byly stejně ukončeny.
Aby toho nebylo málo, úředníci na měsíc prakticky odstavili platební systém USAID. To znamenalo, že i organizace, které teoreticky získaly výjimku pro pokračování práce, nemohly dostat proplacené náklady. I po více než dvou měsících od zavedení výjimek mají humanitární organizace stále problémy získat platby za odvedenou práci. Prioritu dostaly platby za práci vykonanou před zmrazením fondů, zatímco platby za pokračující (byť schválené) aktivity nebo za ukončené programy se dostaly na druhou kolej.
Tato patová situace a byrokratický chaos mají v praxi velmi reálné dopady: narušily dodávky jídla a zdravotní péče pro zranitelné lidi ve válkou zmítaném Súdánu; školní docházku pro malijské uprchlíky v Mauritánii; prevenci HIV/AIDS po celém světě; a schopnost reagovat na epidemie nemocí, jako jsou Marburg v Tanzanii, Mpox ve střední a východní Africe či Ebola v Ugandě.
Komodity určené komunitám v nouzi se hromadí nevyužité v místech čelících vážné podvýživě a hrozbě hladomoru. Již zakoupené zboží zůstává zablokované na lodích. Během jediného víkendu na začátku dubna 2025 byly ukončeny téměř všechny humanitární programy v Sýrii, Jemenu a Afghánistánu. Systém výjimek tak zjevně neřeší základní problém způsobený plošným zastavením financování.
Ale to může být jen začátek
Dvanáct miliard dolarů rozhodně není v globálním měřítku zásadní částka. Problém ovšem nespočívá jen v samotné výši škrtnuté částky. Mnohem závažnější je fakt, že americké peníze často financovaly extrémně efektivní, léty prověřené a dobře zavedené programy – a že k přerušení došlo ze dne na den a výhledy jsou nejisté.
Nikdo tedy přesně neví, co se stane. Odborníci udělali to jediné, co mohli: vytvořili a zveřejnili několik více či méně komplexních simulací, které mají odpovědět na otázku, co by se stát mohlo. Všechny ukazují stejným směrem: k prudkému nárůst úmrtí a nemocnosti.
Jedna odborná skupina spojila ve své publikaci šest epidemiologických modelů pro HIV, tři pro rodinné plánování a další pro tuberkulózu a zdraví matek a dětí, aplikované na zhruba 80 nejpostiženějších zemí.
Výsledek? Mezi lety 2025 a 2040 by úplné zrušení americké pomoci přineslo 15 milionů úmrtí na AIDS, 2,2 milionu obětí tuberkulózy, téměř 8 milionů dodatečných úmrtí dětí a zhruba 50 milionů neplánovaných těhotenství, z nichž až 16 milionů skončí nebezpečným potratem.
Další model se zaměřil čistě na důsledky v boji proti viru HIV. Jeho autoři připravili několik scénářů: pokud se programy vůbec neobnoví, čeká svět 4,4 až 10,8 milionu nových infekcí, které by vedly do roku 2030 zhruba k 770 tisícům až 2,9 milionům úmrtí.
Detailní pohled na jednu z nejtvrději zasažených zemí přináší studie Annals of Internal Medicine. Jejich simulace života s HIV v Jihoafrické republice ukazuje, že omezení programu PEPFARu na polovinu během deseti let zvýší počet infikovaných o 286 tisíc. Úplné zastavení pak 565 tisíc, přičemž nemocní přijdou v průměru o čtyři roky života.
Podobně kritické, i když zatím méně kvantifikované dopady hrozí v oblasti péče o matky a děti (MCH), kam USA směřovaly kolem 845 milionů dolarů ročně. Výpadek financování základní prenatální péče, asistovaných porodů, péče o novorozence či vakcinačních programů bezpochyby povede k nárůstu úmrtnosti matek a dětí.
Specifickou kapitolou je oblast rodinného plánování. Zkušenosti z prvního Trumpova funkčního období (2017-2021) ukazují paradoxní výsledek: omezení přístupu k moderní antikoncepci kvůli škrtům ve financování vedlo v postižených zemích ke zvýšení počtu neplánovaných těhotenství a následně i potratů. Současné plošné zastavení financování hrozí opakováním tohoto scénáře.
Dopady se ovšem neomezují jen na tyto oblasti. Narušeny jsou i programy boje proti malárii a tuberkulóze. Ohroženy jsou dodávky potravinové pomoci Světového potravinového programu (WFP) a schopnost rychlé reakce na nové epidemie nebezpečných nákaz jako Ebola, Marburg či Mpox.
Je přitom pozoruhodné, že dosud nikdo – ani administrativa samotná – nepředložil analýzu, která by seriózně tvrdila, že dopady zastavení pomoci nebudou vážné.
Smrtící nejistota
Znovu zopakujme: přesný další vývoj je nejasný. Americká administrativa může svá rozhodnutí změnit či modifikovat. Ve hře jsou stále i soudní spory, které mohou část pomoci alespoň dočasně obnovit.
Neměli bychom také zapomínat, že Spojené státy nenesou samy odpovědnost za zdraví celého světa. Zároveň pro ně ovšem finanční zátěž na stávající úrovni nebyla nijak drastická. Celková zahraniční pomoc USA zahrnující všechny oblasti (nejen zdravotnictví) se dlouhodobě pohybuje kolem jednoho procenta federálního rozpočtu. A právě zdravotnické programy patřily k nejefektivnějším formám této pomoci vůbec – investice zde prokazatelně zachraňovaly miliony životů a zlepšovaly zdraví dalších milionů lidí. Je paradoxní, že americká veřejnost tuto skutečnost často netuší.
Průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že Američané si myslí, že jejich vláda dává na zahraniční pomoc obrovské peníze – často odhadují čtvrtinu rozpočtu či více. Když se však dozvědí skutečný údaj, podpora pro tuto úroveň výdajů je ve skutečnosti velmi vysoká napříč politickým spektrem a mnozí by dokonce podporovali i výrazně vyšší částky.
Rozhodně je také nutné ocenit, jak štědré Spojené státy v posledních dekádách byly, především právě v oblasti zdravotnické pomoci. Zbytek vyspělého světa – včetně západní Evropy – v tomto ohledu skutečně hrál spíše druhé housle. Své rozpočty na rozvojovou pomoc snižují i státy jako Velká Británie, Německo a Francie (někdo, pravda, přidává, jako například Dánsko). Celková oficiální rozvojová pomoc zemí OECD v roce 2024 tak klesla.
Především africké země musí přijmout za své vlastní zdraví větší odpovědnost. Skutečnost, že jejich zdravotnické systémy jsou zhruba z 30 procent financovány z rozvojové pomoci, ukazuje na značnou závislost. Třeba dnešní šok přiměje tyto země k větší mobilizaci vlastních zdrojů a efektivnějšímu využívání prostředků.
Proč ale musel konec přijít doslova ze dne na den, bez jakéhokoli přechodného období? Znamená to mimo jiné, že ve skladech klinik a ordinací po celém světě mohou ležet tuny léků a materiálu pořízených z amerických peněz, ke kterým se teď personál oficiálně nedostane. A co se stane za měsíc, až vyprší prodloužená lhůta pro revizi programů?
Otázek je mnoho, jistot zoufale málo. Jednou z nich se zdá být fakt, že náhlé odříznutí milionů lidí od životně důležité léčby či prevence vyžaduje kombinaci až teatrální krutosti a neschopnosti domýšlet důsledky, kterou v současném světě snad žádná demokratická vláda nedisponuje v takové míře jako současná Trumpova administrativa.
