USA vypínač na dálku do zbraní nedávají. A vlastně ani nepotřebují

Odpověď na otázku, zda mohou USA své zbraňové systémy vyřadit z provozu na dálku, není úplně jednoznačná: „Dálkový vypínač“ jako takový neexistuje. Zvěsti o něm jsou mýtus nebo v některých případech patrně přímo PR konkurence, která přiživuje pochybnosti možných zákazníků vůči vazbě na amerických výrobcích.

Problém neoddělitelnosti moderních zbraní od jejich výrobců dnes ale přesto existuje, a to i bez konspiračních teorií o velkém červeném tlačítku. Opravdovou slabinou dnešních armád jsou závislosti na dodavatelích náhradních dílů, softwarových aktualizacích a odborném servisu. Když podpora najednou skončí, moderní zbraně nepřestanou hned fungovat – letadla ze vzduchu nespadnou, děla pálit nepřestanou, ale jejich užitečnost začne povážlivě klesat.

Příkladů není málo. Tím nejvýraznějším je osud afghánských ozbrojených sil poté, co Spojené státy v roce 2021 opustily zemi. V Afghánistánu zůstaly desítky amerických vrtulníků a letadel, ale bez technické podpory a dodávek dílů. V důsledku toho se stroje během pár týdnů proměnily v nefunkční vraky. „Když odešli američtí dodavatelé, bylo to, jako kdyby někdo vytáhl dílky z Jengy a čekal, že zůstane stát,“ popsal tehdy situaci jeden z amerických velitelů podle Financial Times. Výsledek je známý: Afghánská armáda se rychle zhroutila a zemi bleskově ovládl Tálibán.

„Dalším příkladem může být Írán, který byl před islámskou revolucí velkým odběratelem americké techniky,“ říká Josef Kraus z Masarykovy univerzity v Brně. Když poté přišla válka s Irákem, Írán byl nucen improvizovat – a stroje jeden po druhém odstavovat, protože chyběly díly i experti. Náhradní díly lze někdy improvizovaně vyrobit, ale u složitější techniky je to komplikované, drahé a v krizi téměř nereálné.

Ještě zásadnější slabinou moderních armád je ale něco jiného – softwarové aktualizace a zpravodajská podpora v reálném čase.

Armády jsou dnes závislé na datech od dodavatelů a spojenců, kteří je v případě krize mohou přestat poskytovat. Některé příklady nabízí současná situace na Ukrajině.

Ukrajina například od spojenců dostala desítky amerických stíhaček F-16 vybavených nejmodernějšími rušičkami radarů AN/ALQ-131. Administrativa Donalda Trumpa ovšem zastavila vojenskou americkou podporu, a to údajně včetně aktualizací pro zmíněné rušičky.

Pokud to tak je, rušičky se sice nevypnuly, ale přestaly by držet krok s novými ruskými protiopatřeními. Ruské letectvo by však mohlo rušení obejít například tím, že přeprogramuje své radary tak, aby pracovaly na trochu jiných frekvencích. Pokud nepřijde pak i aktualizace na ukrajinské straně, účinnost zařízení může klesnout, a to i poměrně výrazně. To samo o sobě pochopitelně Ukrajině válku neprohraje, ale zároveň to oslabí například obranu proti ruským leteckým úderům.

Problém s možným omezováním možností zbraní ze zahraničí roste pochopitelně s tím, jak je daná zbraň složitější. Pistole či pušky budou fungovat, dokud budou náboje a případně i náhradní díly – které není těžké v případě potřeba nahradit. Ale existují zbraně, za které náhrada není.

Typickým příkladem, který se v posledních týdnech objevuje v médiích opakovaně, jsou bojové stroje F-35. Jde o stroje, které vyrábí americká společnost Lockheed Martin, mezi současnými stroji nemají prakticky konkurenci a například pro případ konfliktu s Ruskem by byly neocenitelné.

Dnes se totiž předpokládá, že by evropské armády s jejich pomocí mohly celkem spolehlivě „odemknout“ vzdušný prostor nad bojištěm a získat jasnou převahu ve vzduchu.

V praxi už některé své schopnosti předvedly. Právě i díky těmto „neviditelným“ strojům dokázal Izrael provést v listopadu 2024 bez vlastních ztrát zřejmě úspěšný útok na různé cíle v Íránu. Stroje figurovaly od útoku hnutí Hamás na Izrael v říjnu 2023 v celé řadě dalších operací velmi úspěšně na plné obrátky. A to bez ohledu na to, že mezi Bidenovou administrativou a vládou Benjamina Netanjahua nepanovaly právě nejlepší vztahy.

Případ Izraele je ovšem poněkud specifický; Izrael je trochu jiný zákazník než všichni ostatní. Má ve smlouvě zakotveno, že může provádět opravy v mnohem větším rozsahu, než bývá obvyklé. A je podle všeho také jediným odběratelem, který může do stroje přímo nahrávat vlastní softwarové updaty. Pracuje i na vývoji například vlastních komunikačních systémů či zbraní pro tento stroj. Země tedy intenzivně pracovala na tom, aby její stíhačky i přes svůj americký původ byly co nejméně závislé a bylo možné rychle a spolehlivě reagovat na případné hrozby.

Nic z toho není zadarmo. Jak uznávali i izraelští vojáci, v podstatě centralizovaný automatický logistický systém (tzv. ALIS), který shromažďuje informace o stroji, na papíře působí velmi efektivně, protože všechny důležité informace a rozhodování centralizuje (ve skutečnosti se topí v problémech do té míry, že nakonec padlo rozhodnutí ho opustit). Ale pro zemi, která se cítí neustále ohrožena prakticky ze všech stran, není nejdůležitější efektivita, ale právě bezpečnost. A proto se Izrael rozhodl znovu vybudovat u sebe doma to, co z velké míry už v USA bylo k dispozici.

V případě české dodávky stíhaček F-35 se ovšem o ničem takovém zjevně neuvažuje. Podle vyjádření šéfa projektového týmu, který připravuje infrastrukturu a bezpečnostní opatření pro nové stíhačky, Petra Hromka pro Seznam Zprávy bude aktualizace softwaru probíhat v českém případě přes výrobce.

Což je v dnešní době naprosto běžné, říká Josef Kraus: „Podobné by to bylo i u jiných typů letadel, jako je například švédský gripen.“

Trend byl daný i snahou uspořit, připomíná Vojtěch Bahenský z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy: „Ve snaze přejít na „levnější“ kontraktory jsou armády závislé na soukromých firmách v otázkách údržby a správy a soukromé firmy si žárlivě střeží práva na servis či softwarové updaty, protože pro ně představují důležitý zdroj příjmu.“

V případě opravdu vážného konfliktu by to nemuselo úplně platit. Dá se předpokládat, že by ohledy na práva na duševní vlastnictví a úspory nepochybně ztratily na důležitosti. Ale naučit se údržbu a jiné věci by trvalo a v některých případech by i tak většině zemí asi chyběli vhodní odborníci, aby bylo možné originál nahradit.

Dodejme, že ani Izrael se závislosti na USA a výrobci nezbavil úplně a stejně jako jiní provozovatelé měl například potíže s nedostatkem náhradních dílů pro tyto stroje. Při jejich prvním bojovém nasazení to nakonec nebyl vůbec žádný problém, protože jak bylo řečeno, Bidenova administrativa dodávky náhradních dílů a další pomoci podporovala.

Izraelský úspěch mimochodem naznačuje i další možný problém. Izrael má k dispozici necelých 40 těchto strojů nejnovější generace. Vyrobeno přitom bylo zhruba 1100 F-35, takže ty izraelské představují jen zlomek z jejich celkového množství.

Navíc šlo o malou, regionální válku, ve které Izrael proti sobě neměl rovnocenného protivníka. Kromě zřejmě velmi úspěšného útoku na cíle v Íránu izraelské stroje fungovaly v pro ně velmi bezpečném prostoru.

V takovém kontextu je vlastně zvláštní, že se vůbec o izraelské zkušenosti posledních měsíců vůbec mluví, natož jako o úspěchu. To, že pár procent kusů z jednoho typu bojového stroje dokáže několik měsíců úspěšně bojovat proti nepříliš nebezpečnému protivníkovi, by nemělo být samo o sobě nic zvláštního. V dnešních poměrech ovšem je.

Jak naznačily třeba už zmíněné potíže s nedostatkem náhradních dílů pro tento stroj, s válkou se při plánování nákupů a způsobu provozu těchto strojů v podstatě příliš nepočítalo. Dodávky jsou založeny na principu dodávek všech dílů „právě včas“. V něm se zjednodušeně počítá s tím, že firma bude vyrábět jen to, co zákazník právě potřebuje.

V případě vypuknutí konfliktu – a v Izraeli k němu došlo opravdu přes noc – to naprosto pochopitelně nestačí. Například proto, že dodávky náhradních dílů pro moderní zbraně často pocházejí z různých konců světa, a tak se nemusí vůbec dostat tam, kde jich je zapotřebí.

Bez skladů plných zbraní a zásob ve válce bojovat nešlo, nejde a nepůjde. To je jedna z nejzjevnějších lekcí války na Ukrajině, ve které se Rusko úspěšně drží v nemalé míře i díky tomu, že plundruje rozsáhlé, přesto stále prázdnější sklady zbraní po sovětské armádě.

Rusko tak těží z techniky, kterou SSSR a jeho satelity jako ČSSR dokázaly vyrábět jen za cenu sebepoškozování vlastní ekonomiky a hospodářské prosperity. Kdyby komunistický Kreml svého času neplýtval na zbraně pro válku se Západem, Rusko by dnes mělo mnohem větší obtíže ve snaze oživit své „impérium“.

Západní svět, především státy Evropy, dělaly v posledních desetiletích pravý opak toho, co svého času Moskva. Zbraně „na sklad“ nevyráběl prakticky vůbec. A v případě těch, které vyráběl, se obvykle snažil, aby náklady byly co nejnižší a co nejvíce rozložené na ty, kdo jsou ochotni je nést.

Není to úplně jednostranný proces. Spojené státy si své zbrojařské firmy mohou dovolit mimo jiné i proto, že ty mají řadu odběratelů i v Evropě. „Zároveň se také zapomíná, že projekty jako F-35 jsou mezinárodní, a tak není úplně pravdou, že jediný, kdo v jeho rámci může působit problémy, jsou USA,“ připomíná Vojtěch Bahenský.

Ve výsledku vznikla síť větších či menších vzájemných závislostí, kterou je těžké přeplést do nové podoby. A odstřihnout se od ní je nebezpečné a drahé zároveň. I když tedy poslední dny a týdny byly doslova nabité událostmi, stále není jisté, že nějak výrazně ovlivní to, od koho a jaké zbraně budeme v příštích letech nakupovat.