Ultraortodoxní židé mají lepší život než sekulární lidé, říká spisovatel

V Česku oblíbený americko-izraelský spisovatel Tuvia Tenenbom se ve své nové knize Po čem rabíni touží vydal za svými kořeny, do prostředí ultraortodoxních židů. Ve více než 400stránkové knize s nimi vede rozsáhlé rozhovory, v nichž se jich ptá i na choulostivé věci, například na jejich sexuální život. Mohou být při sexu svlečení, musí být pod peřinou? I takové otázky padají a lidé z jinak zdánlivě uzavřené komunity zvědavému blonďákovi s kšandami kupodivu odpovídají.

Tenenbom ale obyvatelům ultraortodoxní čtvrti Jeruzaléma Mea Šarim neklade nepříjemné otázky, které by nejspíš kladli sekulární židé. Pro něj jsou sice trochu popletenou, ale v podstatě roztomilou komunitou, na kterou všichni neprávem útočí. Tenenbom za tím vidí antisemitismus a toho se prý dopouštějí i samotní židé.

Vaše nejnovější kniha vychází v češtině ve světové premiéře. I když minulé knihy byly na zdejším trhu úspěšné, tato je odlišná, je hlavně o náboženství. Očekáváte podobný úspěch i v jedné z nejateističtějších zemí světa? A proč jste si ji vybral?

Doufám v to. Jsou ale i příběhy o jiných kulturách, které lidi zajímají. Třeba o hinduistech a jejich obdivu ke kravám – já rozhodně hinduista nejsem, ale zajímá mě to. Nejsem také mafián, ale knihy o mafiánech mě fascinují, stejně tak příběhy prostitutek.

Druhá věc je, že se sice mnoho zemí odklání od náboženství, seriál o ortodoxních židech na Netflixu má ale obrovskou sledovanost. Ne proto, že by na něj koukali chasidští židé. Za úspěch vděčí lidem, kteří nejsou vůbec nábožensky založení.

Zatřetí bych řekl, že i lidé, kteří jsou liberálové a stali se z nich progresivisté, jsou také věřící. Mají odlišné náboženství, nevěří v Boha ani Ježíše, ale věří hluboce. Nepřesvědčíte je logickou argumentací, oni tomu prostě věří. Následují své vůdce, někdy i velmi mladé, jako je dívka jménem Greta. To je náboženství. Ať už si o klimatické změně myslíte cokoliv, ona není tím pravým člověkem, který by vám o ní měl vyprávět. Není vědkyně.

Ona ale přece říká: Pojďme naslouchat vědcům…

Samozřejmě, kvůli tomu za ní ale lidé nejdou. Lidé ji následují proto, že mluví o tom, jak nás klima ohrožuje, jaká bude budoucnost atd. Pokud chcete naslouchat vědcům, naslouchejte jim, ale nenaslouchejte Gretě.

Pojďme se vrátit k vaší knize.

Jsem přesvědčen, že náboženství je fascinující pro všechny, protože je to prostě zajímavé. Třeba vztahy mužů se ženami, sexuální styk, způsob, jakým se oblékají. A to není jen u ortodoxních židů, četl jsem hodně i o katolících a muslimech a i to mě fascinovalo.

Další věc je Praha – procházíte se po ní, vidíte židovský chrám, za ním fascinující příběh, nebo sochu Franze Kafky, žida, který psal, i když ne přímo, o náboženství. Potkávám se s českými intelektuály a ani bych nespočítal, kolik z nich mi řeklo, že jsou židé. Nejsem sociolog ani český antropolog, ale něco mi říká, že jestli někoho bude moje kniha zajímat, budou to Češi. Mám zkušenost, že je judaismus zajímá.

Posledním důvodem, proč vychází kniha právě tady, je fakt, že ji Češi dokázali jako první přeložit. Rukopis jsem přitom poskytl svým německým, hebrejským a dalším vydavatelům ve stejný čas, Češi byli první.

Vyrostl jste v ultraortodoxní rodině, pak jste ale toto prostředí opustil. Jak těžký tento krok byl?

Záleží na tom, z jaké perspektivy. Jako dítě jsem svůj ultraortodoxní svět miloval, přeskočil jsem několik tříd, v ješivě mi bylo 14 let, zatímco ostatním už bylo 19. Rabíni i učitelé mě měli rádi, v komunitě jsem byl také oblíbený. Přesto jsem ale odešel, protože jsem s nimi nesouhlasil. Nesouhlasil jsem s jejich interpretací židovského práva i v jiných věcech, navíc jsem chtěl studovat to, čemu se říká sekulární studium. Dlouho jsem totiž studoval židovská studia, ale nic jiného, žádnou matematiku, angličtinu, literaturu, nic. A to já jsem chtěl.

Když jsem své matce řekl, že odejdu na univerzitu v Izraeli, začala brečet. Přežila holokaust, já jsem ale neměl čas na tahle dramata, nechtěl jsem to poslouchat, tak jsem raději odešel do Spojených států.

Odejít a nechat vše za sebou bylo snadné. Tvrdé naopak bylo, že jsem neuměl anglicky a nevěděl jsem nic o sekulárním studiu. Vůbec nejhorší bylo, že jsem do USA přišel ilegálně na turistické vízum, šel jsem ale rovnou na univerzitu. Potom jsem následujících sedm let studoval jako ilegál, bez čísla sociálního pojištění… Tehdy to bylo snadnější než dnes, i tak to ale bylo těžké. Přijel jsem do USA se 400 dolary v kapse, to bylo všechno.

Studia jsem si ale užil, studoval jsem 15 let nejrůznější obory, matematiku, literaturu, novinařinu, divadlo. Přivydělával jsem si jako taxikář. Tehdy ale nebyla GPS navigace, neznal jsem názvy ulic… byla legrace to hledat.

Ve vaší knize se vracíte do světa ultraortodoxních židů. Mohl byste si to ale dovolit třeba jen pár let po vašem odchodu? Nedívali by se na vás jako na zrádce?

Samozřejmě. Kdybych chtěl, nebyl by to býval žádný problém. Proč by se na mě dívali jako na zrádce? Prostě se vrátíte a je to.

Po posledních volbách to vypadá, že se Izrael stane více náboženským státem než dosud. Ve vládě zasednou jak ultraortodoxní strany, tak i krajně pravicoví extremisté. Co si o tom myslíte?

Myslím, že je velice smutné, že lidé přímo či nepřímo volili Benjamina Netanjahua, kterého považuji za podvodníka, lháře, zloděje, korupčníka. Fakt, že si lidé vybrali takového člověka za vůdce, považuji za smutný jak z pohledu pozorovatele zvenčí, tak i z pohledu žida. Pro mě, který dlouho studoval judaismus a antisemitismus, je to velké zklamání.

A zapomeňte na krajní pravici nebo ultraortodoxní strany. Důležité je, že lidé volí takového člověka. Nemyslím, že by měl Netanjahu nějaké politické přesvědčení kromě toho, že chce být premiérem, užívat si dobré víno a doutníky a být zván do luxusních restaurací, kde nemusí platit.

Oceňoval jsem naopak poslední vládu, která bohužel netrvala dlouho. Seděla v ní pravice, levice i střed, židé i Arabové, cítil jsem závan čerstvého vzduchu. Doufám, že se lidé jednoho dne vzpamatují a nenávist mezi velkými stranami vymizí, až odejde Netanjahu. Pak snad také zruší zákony, které pravděpodobně přijme Netanjahuova vláda. I když je ale přijme, nezáleží na tom, po roce, dvou nebo třech je opět změníme. Nic není nastálo, považuji to za dočasný stav, není to konec světa.

Rád bych se vás také zeptal na to, jak ultraortodoxní židé ovlivňují způsob života v zemi? Když se bavím s izraelskými přáteli, nestěžují si obvykle ani tak na Palestince, jako spíš na ultraortodoxní židy, kteří jim vnucují své zvyky, například zákaz ježdění autobusů o šabatu… Nebo si stěžovali, že charedim (stoupenci nejkonzervativnějšího směru ortodoxního judaismu, pozn. red.) blokovali opravy dálnice o šabatu, výsledkem pak byly dopravní zácpy v pracovních dnech. Na tyto věci jste se neptal…

Říkám to stále: antisemitismus, k němuž dochází v různých zemích světa, se děje i v Izraeli, a to proti ultraortodoxním židům. Jiní židé se na ně dívají jako na nepřátele světa. Obvykle o nich nejvíce mluví ti, kteří je nikdy nepotkali. Jen četli něco v novinách a média, jak si dokážete představit, obviňují ultraortodoxní židy úplně ze všeho. Je to stejný proces, jaký probíhal v Americe před emancipací černochů, i ty měla média tendenci ze všeho vinit.

Útočí se na slabé. Ultraortodoxní židé jsou sice početní – je jich asi 1,3 milionu –, ale stále jsou slabí. Ultraortodoxní židé ale nikomu nic nevnucují. Oni jen říkají: pokud nás chcete ve vládě, něco nám za to dejte. Chyba není v nich, ale v sekulárních stranách, které se nenávidí navzájem tak, že spolu nejsou schopny vládnout. Neudělají to ani kvůli zkorumpovanému Netanjahuovi. Není to problém charedim, to je problém Likudu, že následuje Netanjahua. Kdekoliv ve světě platí, že když berete do vlády menší stranu, musíte jí něco dát. Nikdo vás k tomu ale nenutí, charedim vám nepřikazují, že to musíte udělat.

Druhá věc je, že sice probíhají demonstrace ultraortodoxních židů (proti provozu autobusů o šabatu, pozn. red.), ale když žijete v Mea Šarim, zjistíte, že se jich účastní jen zanedbatelná menšina. Většina obyvatel je nechce, žil jsem s nimi, říkali mi to. Viděl jsem také, když házeli kamení a policie proti nim nezasáhla. Jediný, kdo s nimi bojoval, byli kluci z ješivy. Říkali jim: vypadněte, všechno jen ničíte. To se ale v médiích neobjeví. Nikdy jsem nemluvil s rabínem, který by násilí schvaloval.

Pokud kdokoliv mluví o tom, že jsem proultraortodoxní, nemá pravdu. Neplatí mě, mě platí můj německý vydavatel, který ani není žid. A je to dokonce levičák, který kromě mě vydává i Noama Chomského.

V knize také popisujete návštěvu ješivy s usmívajícími se šťastnými dětmi. OK, proč jste se ale neptal na financování těchto škol? Mnozí sekulární židé si stěžují, že tento druh škol nepřipraví děti na reálný život. Proč by je pak měli platit ze svých daní?

To je hloupost. Platí je proto, že to žádá část vlády. Každá politická strana, pokud je ve vládě, chce peníze. Pokud se to sekulárním lidem nelíbí, nemají volit Netanjahua, který se s nimi dohodne. Nelíbí se vám to? Jsme v demokratické zemi, můžete volit třeba Avigdora Liebermana, ten jim nedá ani dolar. Neviňte ultraortodoxní židy, ale sami sebe.

Zadruhé: říkáte, že nejsou připraveni pro život. Lituju, že vám to musím říci, ale život ultraortodoxních židů je mnohem lepší než život sekulárních lidí. To je fakt. A samozřejmě na něj připraveni jsou, někteří z nich se stali největšími byznysmeny v Izraeli, jiní největšími zloději. Tím, že vyrůstají v početných rodinách s deseti dětmi, jsou samostatní a nezávislí už odmala. A být nezávislý má větší cenu než nějaký diplom.

Podívejte se na mě. Vyrůstal jsem mezi nimi a pak jsem studoval déle než většina normálních lidí, 15 let. Když chcete, můžete to udělat. Většina z nich to nedělá, ale 70 procent ultraortodoxních žen se živí prací a mají dobrá místa. A hezky se oblékají. Já nejsem ultraortodoxní, protože nevěřím tomu, co oni, ale vadí mi to množství lží, které se o nich říká.

V knize píšete hodně i o ultraortodoxních židech, kteří jsou proti státu Izrael. Jak moc se ultraortodoxní židé zajímají o politiku?

Říkají, že jsou antisionističtí, je to ale myslím spíš jen pár výjimek. Musím ještě potkat aspoň jednoho charedim, který by byl opravdu antisionistou. Říkají, že by nikdy neodevzdali Západní břeh Jordánu Palestincům. Jak mohou tohle tvrdit a zároveň říkat, že jsou antisionisté? Myslím, že je také nemožné porozumět ultraortodoxním lidem, pokud neznáte jidiš. Znám lidi, kteří o nich napsali knihu a neznají jediné slovo v jidiš. Stejně tak nemůžete psát knihu o Islámském státu, pokud neznáte arabštinu a nemůžete si v ní přečíst Korán. Já jsem mezi ultraortodoxní židy přišel a jednali se mnou skvěle – protože umím jidiš, věřili mi a řekli mi všechno.