Ukrajina nemá důvod to oznámit, ale její protiútok skončil a neuspěl

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ukrajinská protiofenziva před nástupem zimy končí neúspěšně. A je zřejmé, že porazit Putina bude obtížné. Jaké jsou hlavní důvody?

Z ukrajinského hlediska se jako příliš optimistické ukázalo již očekávání, že by prázdninová ofenziva vyčerpala ruskou armádu, jak i Seznam Zprávy spekulovaly v letním článku o průběhu bojů na jižní frontě. Ruské velení sice do bojů na konci léta přesunulo z jiných částí fronty další jednotky, především výsadkáře působící do té doby na severní části fronty. Své rezervy tím ale evidentně nevyčerpalo.

Jasně to v říjnu ukázala série velkých útoků na Avdijivku. Moskva pro tuto sice zatím neúspěšnou ofenzivu dokázala shromáždit stovky kusů techniky a tisíce mužů.

Naproti tomu ukrajinská mužstva na jižní frontě zjevně už nejsou v takovém stavu, aby mohla pokračovat v soustavném tlaku na ruskou obranu. V srpnu došlo na vystřídání jednotek, které ofenzivu zahájily. Do boje se postupně dostaly jednotky 10. sboru, které podle odhadů analytiků měly v případě většího úspěchu první části ofenzivy sloužit k rozšíření a prohloubení průlomu ruské obrany.

Jednotky, které útok zahájily, se už na jižní frontu všechny nevrátily. Například brigády námořní pěchoty byly převeleny do Chersonské oblasti, kde teď jejich části provádí pokus o vytvoření předmostí na okupovaném břehu Dněpru (zatím není jasné, s jakým přesně účelem). A například 47. brigáda, jejíž zničené tanky Leopard a obrněná vozidla Bradley se na začátku června tak často objevovaly ve zprávách i na sociálních sítích, bojuje v těchto dnech z velké části právě u Avdijivky.

Ukrajinská armáda má pochopitelně k dispozici další zálohy, ale nezdá se, že by je byla ochotná nasazovat právě v Záporožské oblasti. I když tedy Kyjev konec ofenzivy nepochybně neoznámí – bylo by to prakticky jen propagandistické vítězství pro Kreml –, zatím se nezdá, že by měl v plánu v ní vážně pokračovat.

Odpověď na otázku, proč ukrajinské síly neuspěly, bude nepochybně nejednoduchá. Roli sehrála řada faktorů. Je těžké určit, do jaké míry, který z nich přesně k potížím přispěl. Leč několik hlavních, u nichž panuje obecná shoda, se rýsuje.

V první řadě se zastavme u argumentů, které za klíčové – alespoň tedy veřejně – považuje člověk nad jiné povolaný, vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil Valerij Zalužnyj. Zamýšlel se nad nimi ve svém nedávném článku pro časopis Economist (zde v PDF).

Vyjadřuje názor, že válka vstoupila do fáze pozičních bojů. Ani jedna strana nemá sílu prorazit protivníkovu obranu. Z tohoto hlediska byl de facto neúspěch ukrajinské ofenzivy předem daný, protože rychlý postup v současné situaci není možný. Alespoň nikoliv v situaci, kdy je protivník stále schopen boje.

Válka vstoupila do „poziční“ fáze, z níž se nyní ukrajinská armáda nemůže dostat. Zalužnyj z neúspěchu neviní zpoždění dodávek západní techniky, nýbrž podmínky panující na bojišti. Pomiňme skutečnost, že v tomto ohledu by od něj nebylo příliš diplomatické prohlašovat cokoliv jiného, a věnujme se jeho argumentům.

Podle ukrajinského velitele je zapotřebí nejen větší množství západní techniky, ale také kvalitativní skok vpřed – tedy v řadě ohledů techniky nové. Nejlepším příkladem je asi odstraňování min.

Na začátku války měla ukrajinská armáda jen velmi omezené možnosti a zastaralé vybavení. Minová pole jsou přitom v důležitých oblastech hluboká 15 až 20 kilometrů a velmi hustá. Navíc jsou pod neustálým dohledem dronů, které mohou značně účinně odhalit veškeré pokusy o jejich odstranění či zničení.

A pokud už se miny podaří zneškodnit, protivník je může znovu rychle položit. A to třeba i na dálku. Rovněž ukrajinské síly miny používají ve velkém. Útoky obou stran proto končí velkými ztrátami na materiálu a lidech.

Zalužnyj navrhuje vývoj a nasazení nových technik na odstraňování min. Mluví například o LIDARu čili laserovém radaru, který by dokázal rychle odhalit miny v terénu. Navrhuje i  nasazení velkých systémů pro kladení kouře či dalších clon, které by ženisty skryly při odstraňování min.

Rád by využil také odminovací roboty nebo třeba speciální střely a rakety, které by dokázaly skryté miny přivést k explozi na větší ploše.

Dodejme, že některé z generálem zmíněných systémů se už zkouší a možná i nasazují na ukrajinském bojišti. Jiné ovšem dosud vůbec neexistují.

Zalužnyj určil ještě čtyři další klíčové oblasti, které by mohly pomoci prolomit „patovou situaci“. Kyjev by prý potřeboval narušit ruskou vzdušnou převahu. Což nemusí nutně znamenat mít stejně silné letectvo jako Rusko. Jde o to alespoň ho vytlačit tak daleko od fronty, aby nebylo nebezpečné. O cosi podobného se možná pokouší v současné době Ukrajina v Chersonské oblasti, kde se moderní západní protivzdušné systémy přesunuly velmi blízko Dněpru, aby ruské letouny nemohly účinně podporovat síly na břehu, který okupují.

Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet.

Další oblastí je lepší boj proti ruskému dělostřelectvu, jinak řečeno protibaterijní činnost. Rusové si již totiž vyvinuli taktiku a postupy, jak ukrajinskou kvalitativní převahu otupit. S čímž úzce souvisí i potřeba lepší schopnosti vedení elektronického boje, ve kterém má podle Zalužného Rusko stále převahu. Z ukrajinského pohledu je například zjevně stále nepříjemnou komplikací ruské rušení GPS signálu používaného pro navádění některých typů munice, včetně například střel systému HIMARS.

Poslední bod, který ukrajinský vrchní velitel ve své stati zmiňuje, zní takto: nedostatek dobře vycvičených mužů. Ukrajina nedokáže podle Zalužného vybavit dostatečně silné a dobře vycvičené zálohy, které by zemi umožnily vytvořit dostatečnou převahu nad protivníkem nutnou k úspěšné ofenzivě.

Jednou příčinou jsou podle něj chyby v ukrajinském systému odvodů, který umožňuje části mužů snadno se vyhnout vojenské službě.

Dalším velkým problémem je fakt, že celé území Ukrajiny je v dosahu ruských střel. To znamená, že výcvik jednotek – hlavně velkých jednotek – nemůže probíhat bezpečně a místa jejich shromáždění (kasárna, tábory) se mohou stát terčem úderů.

Zalužného pohled se v mnoha ohledech shoduje s tím, co v posledních měsících říká řada vojenských analytiků. Ukrajinské bojiště přeje podle nich obraně kupříkladu proto, že nejen v blízkosti fronty je prakticky nemožné se skrýt před průzkumnými prostředky protivníka. Drony dnes dokážou odhalit i jednotlivé vojáky – a pak je zasáhnout tak přesně a překvapivě, jak to ještě nedávno nebylo vůbec možné.

Navíc obecně platí, že téměř neexistují zbraně, jež by nešlo zničit. Ani moderní tanky nejsou v bezpečí a do blízkosti bojové linie se neodvažují bez určitých opatření. Vyrážejí například za denních hodin, kdy jejich tepelná stopa není tak nápadná, a protitankové střely naváděné dle teploty cíle se hůře zaměřují. Stejně tak jdou tanky do boje až ve chvíli, jsou-li vybaveny nějakou formou protidronové „klece“. Snižuje riziko zásahu malými kamikaze drony do slabého pancíře na střeše tanku.

I tak jsou ztráty techniky při útocích zcela běžné a často velmi vysoké. Dobrý příkladem je vývoj posledních týdnů v okolí Avdijivky. Ruské síly v této části bojiště přišly o stovky obrněných vozidel – podle ukrajinských zdrojů cca 350 – a postoupily doslova o pár kilometrů.

Promoskevské síly si přitom jinak v některých ohledech vedly relativně dobře. Pokusily se třeba o útok velkou silou, se značnou lokální převahou, s využitím dělostřelectva a své letecké převahy – tedy hlavně na dálku vypouštěných řízených leteckých pum. Některé útoky byly silnější než první ukrajinské pokusy v rámci letní ofenzivy. A také skončily po několika kilometrech. Hlavní rozdíl byl snad v tom, že ztráty byly o to větší, o kolik byly masivnější útoky.

Právě nedostatečné soustředění sil na ofenzivu přitom vyčítaly přes média v USA některé anonymní hlasy z americké administrativy ukrajinskému velení během léta. Příklad Avdijivky ovšem ukázal, že ani výrazná převaha tváří v tvář dobře připravené obraně nemusí být klíčem k úspěchu, pokud operace není dobře provedená.

Což Avdijivka nebyla. Koordinace mezi dělostřelectvem, letectvem a jednotlivými útočícími kolonami byla podle ruských zdrojů nedobrá. To ovšem bohužel není pouze ruský problém. Průběh ukrajinských útoků zkraje ofenzivy naznačil, že i kyjevské síly mají velké potíže s koordinací akcí na vyšší úrovni. Hovoříme o úrovni brigád čili řádově několika tisícovek mužů.

Tyto potíže se objevovaly v průběhu celé války, ale během letní ofenzivy se projevily obzvláště znatelně. Velkou roli zřejmě sehrála skutečnost, že šlo o brigády zcela nově sestavené právě pro tuto ofenzivu. Na jejich výcvik zbyly pouze měsíce. A tak není divu, že se složitějšími a většími operacemi měly málo zkušeností.

Poněkud pochybné se jeví rovněž rozhodnutí vybavit právě tyto „zelené“ brigády nejlepší technikou, kterou Ukrajina měla k dispozici, tedy především tou západní. Měli-li bychom zobecňovat, moderní západní stroje své protějšky sovětského původu překonávají především v tom, jak dobře dokážou ochránit posádku před zraněním či smrtí. Ale i v dalších parametrech.

Je ovšem otázkou, zda by těchto výhod nedokázaly lépe využít zkušené jednotky, které už za sebou mají roky bojů. Někteří odborníci jsou toho názoru, že ukrajinské velení trochu promrhalo část potenciálu, který západní dodávky nabízely – a to i přes nízký počet dodaných kusů.

Dávají za příklad i rozhodnutí poskytnout novou výzbroj nezkušeným jednotkám, a to i s odkazem na vývoj bojů u Bachmutu. Ukrajinské velení totiž do bitvy o Bachmut nakonec nasadilo ze záloh i některé zkušené jednotky, které by se jinak snad mohly stát součástí ofenzivy.

Přitom samotný Bachmut vlastně nebyl pro obranu ideálním místem. Informace z fronty naznačovaly, že především v městských bojích byly ukrajinské a ruské ztráty poměrně vyrovnané. Moskva přitom přišla z velké části o muže, které považovala za zbytné, například oddíly vagnerovců složené z trestanců. Na ukrajinské straně, jak již bylo řečeno, bojovaly ovšem i velmi zkušené jednotky.

Otázkou, které se například Valerij Zalužnyj z pochopitelných důvodů nijak nevěnuje, je, zda byla ofenziva dobře připravená. Jak víme, cílila do obrany, kterou Rusové pečlivě budovali. Ukrajinské jednotky přitom byly podle všeho zaskočeny například rozsahem ruských minových polí.

Zacílení také nebylo nijak překvapivé. O tom, že útok bude veden na jihu na Tokmak, tedy ve směru hlavní osy ukrajinského útoku, se mluvilo měsíce. Rusové proto obranu vyztužovali až do poslední chvíle před zahájením ukrajinských útoků.

Je nepochybné, že spojenci – bez kterých Kyjev nemůže doufat ve vítězství – ofenzivu od Ukrajiny očekávali. V tomto ohledu ji lze do jisté míry chápat i jako politicky nezbytnou. Ovšem po úspěších u Chersonu, a především u Charkova v září 2022, zřejmě byla očekávání příliš vysoká.

Ruská armáda se přes loňské léto vyčerpala v dlouhé ofenzivě na Donbasu. Přišla o velkou část svých rezerv. Na protiútok nebyla připravena. Od té doby se však poučila. A ruské velení soustavně pracuje na tom, aby řady vojska neustále doplňovalo. Byť úroveň jejich výcviku je obecně mizerná, až na výjimky v případě vojenských specialistů.

Některé ukrajinské zdroje však upozorňují, že jedním z cílů ofenzivy bylo vyvinout tlak na ruské síly. Nedovolit jim, aby se stáhly plně do obrany a shromáždily dostatek mužů a techniky na velký útok.

Svůj smysl skutečně v tomto ohledu mít mohla. Zhruba od srpna totiž bylo na jižní frontě vázáno několik ruských „elitních“ jednotek, výsadkových vojsk. V podstatě jde o argument „Bachmut naruby“ – až na to, že v tomto případě mělo ruské velení přijít o část svých nejkvalitnějších jednotek při obraně v nepříliš výhodném postavení.

Výsadková vojska tvoří dnes nejlépe vycvičené jádro ruské armády. A jsou také hlavní útočnou silou. Je skutečně možné, že kdyby útok u Avdijivky mohla vést třeba 76. gardová výsadková divize místo toho, aby se snažila udržet Verbove, ukrajinským obráncům se mohlo v této oblasti vést hůře.

Jde ovšem jen o spekulace, jejichž (ne)platnost bude možné potvrdit až daleko v budoucnosti, kdy historici a analytici získají přístup k informacím, které dnes mají pouze štáby obou armád.

V tuto chvíli se musíme smířit s tím, že o bojích na ukrajinské jižní frontě a jejich vlivu na obě armády řadu věcí nevíme. I tak je však jasné, že ukrajinská ofenziva své deklarované cíle – a to ani ty minimální, tedy dosažení města Tokmak – nesplnila a lze ji považovat za neúspěšnou.

Ukrajina v této bitvě nezvítězila.

Navíc ukázala, že vyhrát celý konflikt nebude vůbec jednoduché.

Pokud tedy spojenci Ukrajiny nechtějí, aby v dnešní Evropě bylo normální zabrat si nové území silou, musí se připravit ještě na dlouhou válku.