Ukrajinský voják popisuje, co se skutečně děje v ruském zajetí. On ho přežil

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od začátku války se často mluví o tom, že Rusko se k ukrajinským válečným zajatcům nechová, jak stanovují mezinárodní dohody. Jak dokládá příběh ukrajinského vojáka Jevhena, zajatci jsou vystavováni mučení a utrpení. Nejdřív kvůli snaze věznitelů z nich týráním dostat důležité zpravodajské informace, ale krutosti nekončí ani pak.

Jak Jevhen popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy, ze zajetí se vrátil s doživotním následkem v podobě nevratně zničeného kolene. S fyzickým hendikepem i psychickými následky zážitků v zajetí se nicméně snaží vyrovnat, jak to jen jde. Pomohl mu v tom i pobyt v České republice.

Čím jste byl v civilu?

Dělal jsem před válkou u ostrahy jaderné elektrárny Černobyl. Ale v roce 2022 jsem měl už pracovní vízum do České republiky, kde jsem měl nastoupit do fabriky. Pak ale přišla válka.

Jak jste se dostal do armády?

Měl jsem vojenské zkušenosti a nastoupil jsem jako dobrovolník po ruské invazi v únoru 2022. Takových bylo v té fázi mnoho, i když v armádě jsou i muži, kteří byli mobilizováni. Já jsem za sebou měl vojnu, ale dostal jsem ještě další výcvik, abych si osvěžil znalosti a také se naučil i další důležité věci: Nejen cvičit střelbu, ale také co dělat, když pálí dělostřelectvo, když přiletí vrtulník a tak dále. A pak jsem nastoupil na frontu.

Jak dlouho jste byl ve válce?

Já jsem už v dubnu padl do zajetí, kde jsem strávil zhruba osm měsíců. Rusové měli ohromnou převahu ve výzbroji (to bylo v době, kdy ruská armáda spotřebovávala podle odhadů v některých dnech 60 tisíc kusů dělostřelecké munice za 24 hodin (estonský odhad v PDF), tedy zhruba šestkrát více než dnes - pozn. red.) Nemohu přesně říci, kolik nás bylo na začátku a kde k tomu došlo. Obklíčili nás, zasypali granáty a raketami, bylo nás méně a méně, řada zraněných, až nakonec naši pozici zabrali. Zavázali nám oči, svázali ruce a odvedli do zajetí.

Jaké to bylo v zajetí?

Zpočátku se z nás snažili získat nějaké vojenské informace o ukrajinských pozicích a jednotkách. Bili nás, dávali nám elektrošoky. Nechci to vyprávět do detailu a popisovat jednotlivé případy, co se komu stalo.

V mém případě ovšem brzy zjistili, že nemám žádné důležité informace, že jsem jen malá ryba. Ověřovali to i na detektoru lži.

Takže cílem bylo získat informace?

Na začátku. Ale ani když zjistili, že nic nevím, tak se nezačali chovat jinak. Byl to neustálý strach a strádání. Vozili nás z místa na místo, abychom si nikde nezvykli, neustále nás rozdělovali, některé lidi posílali pryč a my jsme nikdy nevěděli kam, jestli se vrátí, nebo ne. Někdy přiváželi nové a takhle pořád dokola. Nikde jsme nezůstali dlouho…

Ale jedno bylo stejné: Byl hlad a zima. Jídlo bylo s prominutím jak pro prasata, bramborová šlichta a kyselé zelí. Nikde se netopilo a v zimě jsme museli chodit ven někdy i jen ve spodním prádle. Až tam jsem pochopil, že člověk může přežít v zimě v jedněch bačkorách a jen v lehkém prádle. To jsem si do té doby nedokázal vůbec představit. Když někoho něco bolelo, tak mu dali v lepším případě jen prášek, obyčejný aspirin, a to bylo všechno.

Nechovali se k nám jako k válečným zajatcům, kteří by měli mít nějaká práva, ale jako k teroristům. Říkali nám, že Ukrajina neexistuje. Že jsme banderovci, že jsme nacisti, znásilňujeme ženy, zabíjíme děti a také že pořádáme průvody gayů. Obrátili historii vzhůru nohama.

Další takovou formou psychologického týrání bylo, že jsme museli opakovat ruskou propagandu. Museli jsme zpívat ruskou hymnu a různé ruské propagandistické písně.

Jaké stopy to na vás zanechalo?

Fyzicky jsem měl zničenou nohu. Musel jsem podstoupit tři operace, pak ještě rehabilitace. Ale byl jsem na tom hlavně špatně psychicky.

Když jsme se dostali do ukrajinské nemocnice, tak jsme tomu vůbec nemohli uvěřit. Pořád jsem si myslel, že to nemůže být pravda, a čekal jsem, kdy se zase objeví bachaři a odvedou mě. V zajetí nás pořád někam vozili, aniž by nám řekli, co se vlastně děje. Člověk už si myslí, že ho vezou na výměnu, ale pak je zase slyšet psy, rozsvítí světla…

Takže jsem tomu nemohl uvěřit. Byli jsme na pokoji čtyři a ani jeden z nás nemohl několik prvních dní usnout, dva nebo tři dny jsme prostě nemohli spát, dokud jsme nedostali dost silné léky na spaní. Nevěřili jsme, že už je konec. Ale musím děkovat bohu za to, že jsem přežil, že jsem se měl kam vracet, že mám ženu a rodiče. Ne všichni mají takové štěstí.

Co se dělo dál po návratu z války?

Když jsem přijel domů, pochopil jsem, že se s kolenem a vůbec nohou bude muset něco dělat, jinak už nebudu chodit. Dostal jsem protézu místo kolenního kloubu.

V tomto ohledu mi hodně pomohl pobyt v Česku, kde jsem byl na rehabilitacích v Darkově. Zlepšilo se mi spaní a zlepšila se i pohyblivost nohy, i když to už nikdy nebude stejné. Nemohu běhat, vlastně nemohu tu nohu pořád ohnout (diagnóza říká, že Jevhen má „pravostranný umělý kolenní kloub po totální endoprotéze a syndromu silné bolesti s výrazným funkčním postižením“ - pozn. red.)

Hodně mi pomohla i psychologická péče, které se mi v Česku dostalo. Nemohl jsem v kuse spát déle než dvě nebo tři hodiny za noc, budil jsem se, měl jsem úzkosti, potil jsem se a měl jsem spoustu dalších obtíží. Ale i to se díky psychologické péči zlepšilo.

Jaké máte nyní plány?

Moje žena je z Litvy a po ruské invazi v únoru 2022 odjela tam. Vrátila se na Ukrajinu, když mě vyměnili a dostal jsem se ze zajetí. Mám ohromné štěstí a je skvělé, že jsem se měl kam vracet, že na mě čekala žena a rodiče.

Teď mám ale potíže na Ukrajině sehnat práci, rád bych odjel se ženou do Pobaltí, ideálně na další léčbu a rehabilitace. Čekám, až se vybaví doklady o mé invaliditě, aby nebyli na hranicích překvapení, až jim zapípám v bezpečnostním rámu. A vybavuji veterinární doklady pro našeho francouzského buldočka, kterého tu nechci nechat. Až se moje zdraví ještě zlepší, tak bychom se ovšem zase rádi vrátili na Ukrajinu.

Jak vás zajetí změnilo?

Už mě neděsí zima, hlad nebo fyzická bolest, ale pořád cítím úzkost a strach. Zajetí bylo hrozné, snažili se nás zlomit fyzicky i psychicky. Už předtím jsem viděl hrozné věci – smrt, zkázu, děti, které byly svědky toho, jak kolem umírají lidé.

Válka je hrozná, ale nejhorší ze všeho je bezmoc, když vám před očima umírají na vojně kamarádi nebo civilisté, kdokoliv – a vy s tím nemůžete nic dělat. Viděl jsem hrozné věci a pak jsem zažil týrání, a byť už mě neděsí hlad, zima nebo fyzická bolest. Ale ta bezmoc je hrozná. Přál bych si, aby byl na světě klid a všichni se navzájem nechali žít.