Článek
Naučit se rozpoznat a zneškodnit výbušniny není činnost, o které si Anastasia Minčuková jako učitelka angličtiny na Ukrajině kdy myslela, že ji bude muset dělat. Přesto teď stojí s obličejovým štítem, vyzbrojená detektorem min, a vydává se na pole poseté varovnými nápisy, píše agentura AP.
Ruská válka na Ukrajině zavedla dvacetiletou Minčukovou a dalších pět žen do Kosova, kde se účastní praktického kurzu odstraňování nášlapných min a dalších nástrah, které mohou po skončení bojů zůstat skryté po celé zemi.
„Po lidech, kteří umí odminovávat, je obrovská poptávka, protože válka brzy skončí,“ říká Minčuková. „Myslíme, že je před námi ještě mnoho práce.“
Osmnáctidenní výcvik se koná na střelnici ve městě Peć na západě Kosova. Společnost se sídlem na Maltě zde pravidelně nabízí kurzy pro uchazeče o zaměstnání, firmy pracující v bývalých válečných oblastech, humanitární organizace a vládní agentury.
Kosovo bylo v letech 1998 až 1999 dějištěm ničivého ozbrojeného konfliktu mezi etnickými albánskými separatisty a srbskými silami, při němž zahynulo asi 13000 lidí. Zůstaly po něm také tisíce nevybuchlých min, které bylo třeba odstranit. Na pozemku, který tu společnost Praedium Consulting Malta používá, stojí vybombardované a rozpadající se budovy i bují vegetace.
Instruktor Artur Tigani, který přizpůsobil obsah kurzu ukrajinskému prostředí, je rád, že se může s Ukrajinkami podělit o zkušenosti malého balkánského národa. Přestože už uplynulo 23 let, „stále máme v živé paměti, jaké obtíže jsme zažívali, když jsme začali s čištěním Kosova“, říká Tigani.
Tigani je skvěle vycvičený a zkušený odborník na odminování, v 80. letech sloužil jako ženista v bývalé jugoslávské armádě. Byl nasazen v rodném Kosovu, na Srí Lance, v Ugandě, Kongu, Rwandě a Keni a vedl výcvikové mise v Sýrii a Iráku. Své studenty nejprve provedl provizorním minovým polem, poté se přesunuli do venkovní učebny s nepřebernou škálou různých vzorků výbušnin a min.
Zatím sice nejde posoudit, jak moc je Ukrajina zamořená minami a nevybuchlou municí, následky jiných konfliktů ale naznačují, že problém bude obrovský.
„V mnoha částech světa výbušné pozůstatky válek nadále zabíjejí a mrzačí tisíce civilistů každý rok, ať už během aktivních bojů, nebo dlouho po jejich skončení. Většinu obětí tvoří děti,“ uvedl Mezinárodní výbor Červeného kříže na prosincové konferenci OSN. „Vyhledávání (nevybuchlé munice) uprostřed trosek a jejich rozeznání od široké škály předmětů denní potřeby, z nichž mnohé jsou vyrobeny z podobného materiálu, je nebezpečný, obtížný a často časově velmi náročný úkol,“ uvedl Červený kříž.
Norská organizace Mine Action Review, která monitoruje odminovávací práce po celém světě, uvedla, že v říjnu bylo nevybuchlou municí zamořeno 56 zemí. Nejhorší je situace v Afghánistánu, Kambodži a Iráku, následují Angola, Bosna, Turecko a Jemen.
Předpokládá se, že od 24. února, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, zahynuly tisíce civilistů. Ruské síly bombardovaly města a obce po celé zemi a mnohé z nich proměnily v trosky. Podle vojenských analytiků se zdá, že ruské síly použily protipěchotní a protitankové miny, zatímco Ukrajina použila výhradně protitankové, aby se pokusila zabránit Rusům získat území.
Ukrajinští muži od 18 do 60 let mají zakázáno opustit zemi a většina z nich je zapojena do její obrany. Ženy se chtěly zapojit a pomoci, navzdory rizikům spojeným s odminováváním.
„Je to nebezpečné po celé Ukrajině, i když jste v relativně bezpečném regionu,“ řekla Minčuková, která pochází ze střední Ukrajiny.
Do kurzu s ní chodí i osmatřicetiletá Julija Kateliková, která odvezla na začátku války své tři děti do bezpečí do Polska. Sama se pak vrátila na Ukrajinu, aby se naučila vyhledávat miny a pomohla s čištěním v okolí svého rodného Kramatorsku, kde raketový útok na přeplněné vlakové nádraží zabil nejméně 50 lidí.
Kateliková má jediné přání. „Až skončí tahle noční můra“, chce se opět shledat se svou rodinou. Umět rozpoznat nástražné výbušné systémy je teď podle ní životně důležitá dovednost.
Minčuková, oblečená ve vojenském stylu, pochybuje, že se normální život, jaký všichni znali před válkou, ještě někdy vrátí. „Co mi schází? Mír. Sním o míru, o tom, že budu spát ve své posteli a nebudu mít neustálé obavy z bombardování. Schází mi lidé, o které jsem přišla,“ říká.
Kosovské školicí středisko chce pracovat s dalšími skupinami ukrajinských žen v Peči i na Ukrajině. „Plánujeme vyrazit na Ukrajinu už velmi brzy a uspořádat kurzy přímo tam, v kulisách války,“ uzavírá Tigani.
