Zápisky z Ukrajiny: Z osvobozování okupovaných území mám zvláštní pocity

Cherson byl prvním velkým ukrajinským městem, které padlo. Rusové jej dosud okupují. Redakci Seznam Zpráv se už na jaře podařilo spojit s mladou ženou, bývalou kolegyní novinářkou, která v Chersonu žila a byla ochotná se deníkovou formou podělit o to, co zažívá.

Oksana – nejedná se o pravé jméno, redakce slíbila z bezpečnostních důvodů její identitu utajit – od té doby posílá své deníkové zápisky opakovaně. V předchozím díle vylíčila, jak se po 114 dnech v okupaci rozhodla z Chersonu utéct. A jak dramatický ten útěk byl. Nyní píše z Oděsy, kde se ona a její blízcí mezitím usadili.

Vůbec to pro ni není snadné, protože část rodiny nadále zůstává v Chersonu: „Obecně se cítím hrozně, protože nemohu pomoci svým příbuzným. A předat něco na okupované území není možné.“

Zprávy, které od nich dostává, tomu nepřidávají: „Jak mi řekla moje matka, k nám domů přišel Rus se svou ženou a řekl vedoucímu baráku, že se může ‚nastěhovat do jakéhokoli bytu‘. (…) Po pseudoreferendu se objevují zprávy o tom, že Rusové nutí obyvatele Chersonu přijímat „ruské“ pasy jen proto, aby mohli žít ve svých domovech.“

Oksana svůj deník poslala krátce předtím, než Rusové začali Cherson evakuovat. O tom více například zde.

Již téměř čtyři měsíce žiju v Oděse. Mám tohle město ráda. Zdejší atmosféra se velmi podobá atmosféře v Chersonu, takže jsem se přizpůsobila velmi rychle. Jediné, co způsobuje problémy, je řešení sociálních otázek: kde najít lékaře, zubaře, kam se jít ostříhat a tak dále.

Pořád mi ale chybí Cherson – můj domov, moji příbuzní. Občas propadám smutku a slzy se mi derou do očí. Není možné se smířit s tím, že se tam v nejbližší době nevrátím, a dokonce ani netuším, zda budu mít kam.

Radujeme se, když sledujeme úspěchy naší armády v Chersonské oblasti. Není to tak dávno, co jsme vyzpovídali šéfa regionální rady, jenž nám řekl, že silvestra oslavíme v Chersonu pod ukrajinskou vlajkou. Tehdy jsme k tomu byli trochu skeptičtí, nyní se to ale nezdá být až tak nereálné. Jeho slova jsou pro nás velmi potěšující.

První dobrá zpráva přišla z vesnice Visokopillja: objevila se fotografie ukrajinských vojáků vztyčujících ukrajinskou vlajku nad budovou v Chersonské oblasti a lidé to místo poznali.

O pár dní později se objevily fotky a videa z vesnice. Měla jsem velmi zvláštní pocity. Před několika lety jsem tam byla na festivalu a udělala jsem spoustu krásných fotek. Dnes ta místa vidím částečně nebo úplně zničená. Žili tam veselí, upřímní, milí lidé. Uvědomuji si, že většina z nich odjela, ale jsou i tací, kteří tam zůstali a bohužel nepřežili. Ta realita je hrozná.

Stejným tempem ukrajinská armáda osvobodila významnou část Charkovské oblasti a každým dnem postupuje dále. Analytici říkají, že Cherson může být osvobozen již v listopadu, ale vím, co to může způsobit: až budou Rusové nuceni ustoupit na levý břeh, začnou město ostřelovat. Téměř všichni moji příbuzní zůstali v Chersonu a nyní nemají žádnou možnost odejít, protože poté, co Rusko město anektovalo, zcela znemožnili dostat se na území ovládané Ukrajinou.

Potraviny zdražují, policejní razie jsou častější. Stejně jako výbuchy. Ano, na rozdíl od okupantů ukrajinská armáda střílí pouze do objektů, kde se shromažďují ruští vojáci nebo jejich technika. Protiletadlová obrana nepřítele ale občas záměrně sestřeluje rakety nad městem, aby úlomky dopadaly na civilní domy a Ukrajina mohla být obviněna z „terorismu“.

Protileteckých krytů ve městě již předtím nebylo mnoho a nyní i ty obsadili okupanti. Doufám, že po osvobození tohoto území proběhne evakuace obyvatelstva a lidé budou moci odejít.

Prohlédněte si snímky z horké válečné fronty:

Nacházet se v Chersonu je čím dál nebezpečnější, a to nejen kvůli aktivním bojům. Po pseudoreferendu se objevují zprávy o tom, že Rusové nutí obyvatele Chersonu přijímat „ruské“ pasy jen proto, by mohli žít ve svých domovech.

Pokusy okupantů nastěhovat se do cizích bytů byly už předtím. Jak mi řekla moje matka, k nám domů přišel Rus se svou ženou a řekl vedoucímu baráku, že se může „nastěhovat do jakéhokoli bytu“. Ten mu na to ale odpověděl, že v těch bytech někdo bydlí a on nechápe, jak je může ubytovat. Ten Rus se tam ale objevil znovu s nějakými papíry, ale odešel bez ničeho. Zatím.

Zda přijde znovu s vojáky se samopaly, není známo.

Mluví se také o tom, že okupanti vyháněli obyvatele Chersonu z ubytoven, aby tam ubytovali mobilizované Rusy.

Nejvíc se bojím o své prarodiče. Odejít z Chersonu nechtějí a v nejbližší době ani nebudou moci, protože dědu srazilo auto. Na místo přijeli „policisté“, nehodu zaznamenali, tím to ale skončilo. Dědeček má trhlinu v pánvi. V nemocnici sice dostal nějaké prášky na bolest, ale žádné léky ani potřebné materiály prý nejsou.

Okupanti však na každém kroku křičí o „ruských standardech medicíny“, které prý zavádějí v Chersonu. Vše potřebné pro léčbu naštěstí přivezli dobrovolníci. Teď už dědeček umí vstát a sedět, chodit ale nemůže.

Obecně se cítím hrozně, protože nemohu pomoci svým příbuzným. A předat něco na okupované území není možné.

Navíc to v posledních týdnech začalo být v Oděse alarmující: Rusové aktivně používají íránské drony, sirény znějí častěji a trvají déle. Všechny věci potřebné k evakuaci jsme sbalili a nechali na chodbě, kde sedíme během poplachu. Poblíž totiž není žádný normální protiletecký kryt.

Když se poprvé začaly používat drony, bylo to děsivé. Nevěděli jsme, jestli je lze sestřelit, jak přesně fungují atd. Říká se jim „mopedy“, protože vydávají velmi podobný zvuk. Proto se bojím hlasitých zvuků projíždějících aut.

Jednoho dne se sirény rozezněly už v šest hodin ráno. Vzbudil mě výbuch a začala jsem sledovat zprávy na Telegramu. O žádné hrozbě jsem se ale nedočetla, tak jsem jen seděla a poslouchala, co se děje venku, a přemýšlela, jestli nevzbudit sestry a nejít na chodbu. Krátce nato jsem slyšela zvuk palby (armáda se snažila sestřelit dron), okamžitě jsem vyskočila, vzbudila jsem je, a když jsme seděli na chodbě, ozval se další, hlasitější výbuch. Bylo to strašidelné.

Místo podráždění teď zvuk sirén vzbuzuje strach. Zvykli jsme si na ně, ale je nepříjemné, že nemůžeme dělat naplánované věci. Je potěšující a jaksi uklidňující, že protivzdušná obrana v Oděse funguje dobře a rakety či drony útočníků dosáhnou svých cílů velmi zřídka.

A kromě toho všeho můj manžel je nyní součástí ukrajinské armády, takže se trápím ještě více.

Obzvlášť těžké byly dny 10. a 11. října, kdy letecký poplach trval půlku dne a ukrajinská města byla bombardována. Naštěstí v Oděse všechny rakety sestřelila protivzdušná obrana. Doufáme, že to tak bude i nadále, a věříme v Ozbrojené síly Ukrajiny! Ukrajina určitě vyhraje!