Ukrajinci postupují hlouběji do Ruska. Už je jasné, že hrají o hodně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Místo, kde probíhá současná ukrajinská ofenziva, zakrývá pověstná „válečná mlha“. Informace o tom, jak daleko se ukrajinské jednotky dostaly a jak boje probíhají, jsou zatím velmi kusé.

Ukrajinští vojáci se doložitelně pohybovali ve vzdálenosti kolem 30 kilometrů v hloubi ruského území. Ale to je pouze částečná informace, která nám přesně neřekne, co je cílem ukrajinské operace a kam pokročila.

Velmi záleží například na tom, o jaké jednotky se jedná. V podobných případech se před hlavními silami pohybují malé průzkumné jednotky či oddíly speciálních sil, jejichž cílem je vyvolat zmatek, které ale vůbec nemají za úkol obsazovat nové území. To, že někde byly k vidění ukrajinské jednotky nebo jejich zničené vybavení, neznamená, že jde o oblast, kterou Ukrajinci obsadili či vůbec obsadit chtějí.

Co víme naopak jistě je, že Kyjevu se podařilo operace velmi dobře utajit a dosáhnout momentu překvapení. Některé ruské zdroje ve středu informovaly, že místní ruští velitelé varovali vyšší velení, že Ukrajinci shromažďují síly na své straně hranice u městečka Sudža. Ruské velení ale údajně obavy označilo za panikaření.

Vícero zdrojů také potvrdilo, že Ukrajinci vstoupili do Kurské oblasti s jednotkami zřejmě z pěti brigád (22. a 93. mechanizované a 80. a 82. výsadkové a 103. brigády domoobrany).

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o skutečně masivní útok: ukrajinské brigády mají velikost cca od 1000 mužů a ve výjimečných případech jich mohou mít až 8000 (některé brigády během války rychle narostly), na začátku války to bylo kolem 3000–⁠⁠⁠⁠⁠⁠4000 mužů. Dnes to bude méně, ale přesně stavy jsou pochopitelně vojenské tajemství.

Ale útoku se neúčastní celé brigády, jen jejich malé části, řádově nejspíše ve stovkách mužů. Celkový počet může být tedy několik set a možná i přes tisíc (takže ruské zdroje, které na začátku mluvily o dvou tisících mužů, byly dost možná blízko pravdě, byť se to zdálo zprvu pochybné).

Tendence takto brigády dělit na různé úseky fronty je v ukrajinské armádě velmi rozšířená, a někdy komplikuje pochopení toho, jak vlastně boje vypadají a kolik mužů na frontě je.

Útok na rozdíl od těch předchozích zjevně organizuje skutečně ukrajinská armáda a ne vojenská rozvědka, jako tomu bylo v případě předchozích menších výpadů přes hranice.

Tentokrát jde bez nejmenších pochyb o velkou vojenskou operaci s využitím všech složek armády. K vidění byla vozidla na odstraňování min, dělostřelectvo, protivzdušná obrana, drony všech možných typů a prostředky elektronického boje.

Ukrajinským jednotkám se tak podařilo projít rychle přes obě obranné linie v této oblasti. Tvořily je zřejmě hlavně menší minová pole a protitankové příkopy a překážky. Ruská pěchota si tu žádné velké systémy zákopů či bunkrů zřejmě nevybudovala.

Polský analytik Konrad Muzyka přitom upozorňuje na jednu zajímavou paralelu: operace se v mnohém podobá ukrajinské ofenzivě v září 2022. Na její přípravě se tehdy podílel Oleksandr Syrskyj, tedy současný vrchní velitel ukrajinských sil, a hlavním cílem bylo prorazit řídce obsazené ruské linie v Charkovské oblasti a rychle postoupit do týlu protivníka.

Nemáme ani jasný přehled o cílech operace. Ukrajinská oficiální místa stále mlčí. Anonymní zdroj z ukrajinské rozvědky zpravodaji časopisu Economist řekl po prvním dni ofenzivy, že jsou s dosavadním výsledkem spokojení: „Máme možnosti.“

Tak to v případě podobných složitých operací bývá obvyklé. Cíle jsou různé, a to nejen v závislosti na míře (ne)úspěchu celé akce.

Ve hře je tedy vícero možnosti: ukázat slabost Ruska jak mezinárodní, tak ruské a ukrajinské veřejnosti. Získat novou kartu pro případné vyjednávání. Ukrajina se také může na obsazených územích zakopat, čekat na ruský protiútok, a pak vést ústupový boj s cílem jen způsobit útočníkům co největší ztráty. V takovém případě by se vzdávala jen ruského území, na kterém jí nezáleží.

Kyjev může Kremlu jasně demonstrovat, že útoky přes hranice mimo dnes okupovaná území (jako ruská charkovská ofenziva v květnu 2024), mohou přicházet i z druhé strany. A pak se s Kremlem dohodnout, že k nim ani jedna strana už nepřistoupí.

Z ukrajinského hlediska by to byla strategická výhoda, protože dnes na hranicích drží jednotky, které by mohly být na frontě. Rusové naproti tomu mají na své straně hranice oddíly složené z mužů, kteří slouží základní vojenskou službu, a tak do bojů podle ruského zákona nasazeni být nemohou.

Tuto hranici Moskva v posledních dvou letech poměrně pečlivě dodržuje. Armáda nepochybně vyvíjí na „záklaďáky“ tlak, aby podepsali smlouvu o účasti ve „speciální vojenské operaci“, ale nemáme informace o tom, že by se tito mladíci v nějaké větší míře bez smlouvy objevovali přímo na „horké“ frontě na okupovaných územích. Sloužili nicméně například na lodích Černomořské flotily, včetně například potopeného křižníku Moskva a dalších lodí. Ty Kreml za bojovou zónu nepovažoval.

V rámci operace už se také podařilo získat nejméně desítky zajatců na další výměny. Důležité může být i to, že Ukrajinci zajali vojáky základní služby, na kterých ruské veřejnosti záleží více než na mužích, kteří podepsali kontrakt na službu ve válce.

Vojenské cíle mohou zahrnovat přerušení železnice v blízkosti hranice, kterou Rusko stále používá pro přepravu vojenských zásob. Nebo pochopitelně přesun ruských jednotek z oblastí současných bojů do Kurské oblasti. Tady ovšem zatím panuje mezi analytiky a komentátory shoda, že k takovému kroku se Moskva nejspíše jen tak neodhodlá.

Rusko se zcela zjevně soustředí na útoky v ukrajinské Doněcké oblasti, kde si ukrajinská obrana na několika místech s ruským náporem zjevně nedokáže poradit. Ruské tempo postupu je tam relativně stabilní (řádově o stovky metrů denně), a to především v důsledku špatné personální situace ukrajinských jednotek.

Zatím ale nemáme žádné náznaky, že by se ruské jednotky z Donbasu přesouvaly k Charkovu. Rusko podle dostupných údajů mobilizuje síly, které mělo na vlastním území. Pokud také nebudou k dispozici, Moskva pak podle Konrada Muzyky „bude mít větší tendenci přesunout síly z jiných částí fronty, aby mohla pokračovat v útocích u Pokrovsku (tedy na hlavním směru postupu na Donbasu)“.

Ale i kdyby ukrajinská operace nevedla k omezení ruských útoků v Doněcku, může být úspěšná a může splnit, co si od ní ukrajinské velení slibuje. Stejně jako se ruská květnová ofenziva u Charkova sice nedostala tak blízko k Charkovu, jak si patrně ruské vedení přálo, ale oslabila ukrajinskou obranu jinde. A umožnila tak zrychlení na Donbasu.

Obě strany ovšem hrají s trochu jinými kartami. Ukrajinská veřejnost si životů vojáků zjevně váží více než ruská a ztráty hodnotí příkřeji. Navíc ukrajinská armáda je v tuto chvíli zjevně na jiných částech fronty ta slabší.

Ukrajinské špičky přitom nasadily na útok do Ruska nezanedbatelné množství mužů, kteří by mohli pomoci držet pozice v Doněcké oblasti. Na ruské půdě se přitom objevuje i ta nejlepší technika, jakou má Kyjev k dispozici, například americká bojová vozidla Bradley nebo německé Mardery.

Z hlediska Oleksandra Syrského jako vrchního velitele ukrajinské armády je tedy útok na ruské území velmi neortodoxní rozhodnutí. Byť nese už zmíněné podobnosti s velmi úspěšnou operací v září 2022, odehrává se v úplně jiné situaci.

Pokud ukrajinská armáda u Kursku neuspěje a bude muset ustoupit se ztrátami, aniž by dosáhla výrazného úspěchu, těžko si představit, že se to obejde bez následků pro vrcholné představitele armády a asi i vrcholné politiky. Nemluvě o mužích, kteří jejich rozkazy plní.

Zatím se ovšem ukrajinským oddílům v podstatě daří, využívají momentu překvapení a „svobody“, kterou jim dává slabá ruská obrana. Pokud se operaci podaří i nějak úspěšně uzavřít, Syrskyj své dosavadní kritiky dokonale umlčí a Kyjev získá minimálně významné propagandistické vítězství na domácí frontě.