Ukrajina jako země superlidí. Centrum ze Lvova mění přístup k těžce raněným

Ukrajinská společnost se s válkou, která už třetí rok sužuje jejich zemi, zásadně proměňuje. Její neopomenutelnou součástí se mimo jiné stávají lidé s amputovanými končetinami či jiní zdravotně postižení lidé.

Z oficiálních údajů ukrajinských úřadů vyplývá, že do konce roku 2024 bude zhruba 50 tisíc pacientů potřebovat protézu. Než válka rozpoutaná Ruskem skončí, bude jich pravděpodobně ještě daleko víc.

„My si uvědomujeme, že Ukrajina bude zemí lidí se zdravotním postižením. Naším cílem je lidem vysvětlit, že takhle bude země po vítězství vypadat,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Olga Rudnevová, ředitelka centra Superhumans, které léčí těžce raněné Ukrajince.

Cílem jejího zdravotního střediska, které se věnuje i osvětové kampani, je udělat z Ukrajiny „zemi superlidí“, namísto „země traumatizovaných lidí“. V rozhovoru popsala příběhy některých pacientů a mluví i o tom, jak je Ukrajina připravená na tak velký nápor lidí se zdravotním postižením.

Co vás vedlo k tomu založit centrum Superhumans a jak v současné době funguje?

Naše organizace se zrodila před dvěma lety z myšlenky, že musíme udělat něco s tak obrovským počtem lidí s amputovanými končetinami, který na Ukrajině máme.

Našli jsme si místo, začali jsme vybírat finanční prostředky, jelikož státní příspěvky coby nezisková a charitativní organizace nepobíráme a všechny služby provádíme zadarmo. Za dva roky se nám podařilo vybrat okolo 50 milionů dolarů, za které jsme mohli nechat zrekonstruovat budovy, nakoupit potřebné vybavení a začít vyrábět protézy.

Neradi o sobě mluvíme jen jako o zdravotnickém zařízení, prezentujeme se spíše jako centrum, které lidem vrací jejich ztracené dovednosti. Děláme protézy, poskytujeme psychologickou pomoc i rehabilitace a pomáháme našim pacientům znovu se začlenit do civilního života. Mnoho z nich totiž tvoří vojáci, kteří se kvůli prožitému traumatu nemohou vrátit zpátky na frontu.

Děláme také rekonstrukční operace, převážně operace obličeje pro osoby, které byly zraněny během explozí a tak podobně. Věnujeme se i navracení sluchu, jelikož každý třetí náš pacient s ním má potíže.

Momentálně působíme na západě Ukrajiny, kde máme rozsáhlé prostory. Plánujeme ale další rozšiřování a otevření nových center blíže frontové linii.

Pokud se nepletu, důležitou součástí vaší práce je i osvětová kampaň, tedy snaha o to změnit přístup ukrajinské společnosti k lidem se zdravotním postižením. Je to tak?

Ano. Problém je v tom, že po druhé světové válce se v bývalém Sovětském svazu snažili všechny lidi se zdravotním postižením schovat. V podstatě říkali, že takový člověk nemůže být hrdinou.

My si uvědomujeme, že Ukrajina bude zemí lidí s postižením. Naším cílem je lidem vysvětlit, že takhle bude země po vítězství vypadat. Bude tady spousta lidí s postižením a se zraněními. A na nás bude, abychom nový obraz Ukrajiny přijali.

Děláme spoustu mediálních kampaní, vyprávíme příběhy našich pacientů. Snažíme se lidem vysvětlit, že jim jich nemá být líto, že jsou velice silní, jelikož bojují za tuhle zemi. Nebo v druhém případě – pokud jde o civilisty – že byli zraněni u sebe doma, aniž by se čímkoliv provinili. Snažíme se Ukrajincům vysvětlit, že tohle je naše nová normalita.

Ve velkých městech se přesvědčení mění, na těch menších je to o něco horší. Pomalu se ale posouváme k tomu, abychom změnili obecný postoj k lidem se zdravotním postižením.

Známkou toho, že se vám to daří, může být třeba i ukrajinská verze reality show The Bachelor. Jejím protagonistou, o kterého budou ženy usilovat, se letos stane těžce raněný veterán Oleksandr „Teren“ Budko, se kterým vaše organizace spolupracuje.

Ano, Saša je můj velice dobrý přítel. Potkali jsme se v době, kdy zrovna přišel o nohy. Napsal mi na instagramu a setkali jsme se. Je velmi pozitivně smýšlející, napsal dokonce knihu. Myslím si, že je skvělé, že tuto nabídku (účastnit se reality show, pozn. red.) přijal.

Muži, kteří bojují za svou zemi, takhle vypadají a mohou být pro ženy žádoucí. Je to zcela normální. Samozřejmě okolo toho ale bylo hodně diskuzí.

Z oficiálních dat vyplývá, že do konce roku 2024 bude zhruba 50 tisíc pacientů na Ukrajině potřebovat protézu. Než válka skončí, jejich počet se může ještě výrazně zvýšit. Je Kyjev na takovou situaci připravený?

Musíme nasbírat zkušenosti a vytrénovat specialisty, abychom mohli dělat protézy přímo na Ukrajině. Když má člověk protézu, musí docházet na procedury, potřebuje neustálou podporu a tak dále. Je tedy dobré, aby se to celé odehrávalo na Ukrajině, nikoliv v zahraničí.

Momentálně se jedná o zhruba 60 tisíc ztracených končetin. Každý den ale přichází noví a noví pacienti, jelikož aktivní fáze války na frontové linii nadále pokračuje.

My jsme začínali v době, kdy se o tématu ještě tolik nemluvilo. Teď ale v zemi funguje hned několik prostetických center, jen nejsou tak mediálně známá. Pacienti tak mají více možností.

Má ukrajinská vláda nějaký plán, jak tuto situaci zvládnout?

Největší problém je, že celý zdravotnický systém je na pokraji své kapacity. Všechny naše civilní nemocnice dnes fungují jako vojenské. A jsou přetížené počtem pacientů.

Lidé navíc v nemocnicích zůstávají často velmi dlouhou dobu. Máme tady pacienty, kteří se zranili před dvěma lety, ale stále jsou v nemocnici – kvůli infekci, amputacím, komplikacím či traumatu. Velká část našich nemocnic je navíc zničena a už neexistuje.

Jak se připravovali ukrajinští paralympionici:

Vláda dělá všechno, co může. Během války je to ale velmi složité. Zdravotnický systém nebyl navržen na takovou situaci, dál ale funguje a navzdory tomu, jak těžké to je, je poměrně efektivní.

S takovým počtem zdravotně postižených lidí bude jistě důležité, aby byla Ukrajina bezbariérově přístupná. Je taková už nyní, nebo na tom musí ještě zapracovat?

Není. Naše země není přístupná pro osoby se zdravotním postižením, nikdy nebyla. Počítalo se s tím, že zůstanou doma, aby nekazili obrázek ideální země.

V podstatě tedy musíme přestavět celou zemi. Vybudovat nová zdravotnická zařízení, nové podniky a kanceláře. Musíme vzít v potaz, že tady bude spousta lidí s postiženími a my se o ně musíme postarat. Bude to nákladné a bude to trvat dlouho, ale je to něco, co prostě musíme udělat. Měla by to pro nás být priorita. 

Centrum Superhumans je velmi dobře přístupné. Kdokoliv, i ten, kdo má čtyřnásobné amputace, se k nám dostane bez pomoci kohokoliv dalšího. My ale nejsme typické zdravotnické středisko. Chceme, aby se to stalo standardem napříč všemi zdravotnickými středisky, podniky a tak dále.

Pojďme se ještě zastavit u vašeho centra. Kdo převážně tvoří vaše pacienty? Jsou to spíše váleční veteráni, nebo civilisté?

Je to mix civilistů a vojenského personálu. Část tvoří také děti, které přišly o končetiny v důsledku raketových útoků a bombardování.

Většinu ale tvoří bývalí vojáci, kteří přišli o končetiny na frontě. Většina z nich jsou muži. Pacientky bývají spíše z řad civilistek, měli jsme ale i několik, které se zranily během bojů.

Pomáháme také bojovníkům ze zahraničních legií. Ti totiž nejsou pojištěni v zahraničí, jejich výlohy nehradí ani ukrajinská vláda, protože nejsou jejími občany. Máme pacienty ze všech koutů světa s různými zázemími, například z Kolumbie, Polska, Gruzie či Spojených států.

Na svých stránkách zmiňujete, že důležitou součástí léčby není jen rehabilitace, ale také psychologická pomoc. Jaký postup v tomto případě volíte?

Vždycky začínáme psychologickou evaluací. Zjišťujeme, jak na tom pacient v danou chvíli je. Nedává totiž žádný smysl dávat protézu člověku, který na to není psychicky připravený. S pacienty i s jejich rodinou po celou dobu léčby a rehabilitace pracují psychologové. Je to velmi důležitá součást celého procesu.

Spolupracujeme také se sociálními pracovníky. Klíčovou otázkou totiž je, co budou pacienti dělat po tom, co jim poskytneme protézu – jestli se vrátí na frontu nebo k normálnímu životu, jakou práci budou vykonávat. My jim pomáháme v tom, aby našli svou cestu do budoucna. Nezáleží totiž na tom, jak dobrou máte protézu, musíte mít důvod opustit byt a něco dělat.

Část vašich zaměstnanců tvoří lidé, kteří kdysi sami bývali vašimi pacienty a jsou často po četných amputacích. Pomáhá jim sdílená zkušenost lépe pochopit, čím si pacienti prochází?

Ano, mají stejné zkušenosti a dokážou si získat důvěru pacientů. Jsou spojkou mezi psychology a pacienty. Hodně lidí, zejména pak bývalých vojáků nechce jít k psychologovi. Ohánějí se tím, že bojovali a psychologa nepotřebují. Cílem těchto zaměstnanců je přimět pacienty, aby přišli na první sezení.

Zaměstnanci, kteří mají mnohdy hned několik protéz, dokážou často dávat lepší rady než odborníci. Ti vám řeknou, co je dobré a co ne, když vám ale radí člověk, který si prošel stejným traumatem, je to něco jiného.

Další lidé pomáhají v právní oblasti, jiní se podílejí na rekreační rehabilitaci. Pořádají aktivity, které se odehrávají mimo naše centrum a nejsou povinnou součástí léčby. Jde například o kajakářství, golfové kurzy, chození po horách, rybaření. Je to velmi důležitý proces rehabilitace a zároveň integrace, jelikož pacienti přijdou do kontaktu s normálními lidmi.

Od vašich pacientů jste si asi za dva roky, co centrum Superhumans funguje, vyslechla řadu dramatických příběhů. Je nějaký, který vám uvázl v paměti?

Máme například pacienta, který dříve pracoval v ukrajinské televizní stanici. 21 hodin se vyhýbal minám. Evakuovali ho totiž přes minové pole, jelikož neměli jinou možnost, jak se dostat k ukrajinským pozicím. Přišel o pravou ruku až k rameni a je v podstatě zázrak, že zůstal naživu. Naučil se udělat deset kliků na jedné ruce, hodně cvičí… je naprosto skvělý.

Další z pacientů byl na frontě zasažen malou kulkou, kvůli intenzivnímu ostřelování ho ale nemohli evakuovat. Dali mu léky na utlumení bolesti a dvě hodiny čekal. Pak přijel zdravotnický tým a dali mu další léky, aniž by se ho na něco předem zeptali. Když pak dorazil na stabilizační stanici, dali mu morfium. Došlo k předávkování a jeho srdce se zastavilo.

Doktoři mu třicet minut dělali masáž srdce. Pak se probudil a byl absolutně v šoku. To poslední, co si pamatoval, bylo, že utrpěl menší zranění. Pak zjistil, že nemá nohu, přes celou jeho hruď se táhne jizva a naproti němu sedí jeho matka.

To, že přežil, se opět blíží zázraku. Dostal ale dobrou protézu, nedávno navštívil Antarktidu, viděl tučňáky. Pak se vrátil zpátky do práce, je velmi aktivní, začal dokonce znovu tancovat ukrajinské tradiční tance, tak jako dřív. Dělá opět to, co miluje.

Jaké jsou plány Superhumans do budoucna? Říkala jste, že byste rádi rozšířili působnost blíže k frontové linii. Jak moc riskantní něco takového je?

V bezpečí nejste, ať už jste kdekoliv na Ukrajině. Raketa může dopadnout kdekoliv.

My máme pojištění od americké vlády na centrum ve Lvově ve výši 25 milionu dolarů, v případě, že by se nedej bože něco stalo.

Samozřejmě když jste blíže frontové linii, je větší šance, že vás zasáhne raketa. To ale neznamená, že bychom tam neměli působit. Musíme být blízko pacientům, evakuačním trasám. Ukrajina je velká země a lidé musí často cestovat až do Lvova, aby se jim dostalo pomoci. To není v pořádku.