Cena za příměří: Šance, že Ukrajina získá „matku všech záruk“, se blíží nule

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kyjev. Pulzující metropole země, která se mění v hospodářského tygra. Její rozkvět působí jako magnet na obyvatele sousedních diktatur. Pár set kilometrů na východ od města přitom leží opevněná hranice strážená vojáky západních armád. Ti sledují přes pásmo minových polí ruské jednotky, hrozivé, ale držící se v uctivém odstupu.

Vize článku s názvem Vítězství po korejsku. Nápadně připomíná to, co říkají prominenti nastupující Trumpovy administrativy včetně viceprezidenta J. D. Vance. V bodech: příměří podél současné linie fronty. Demilitarizované pásmo, které by chránilo „zbytkovou Ukrajinu“. Její vedení by se dočasně vzdalo území okupovaného Ruskem. Odměnou by ale získalo bezpečnostní záruky Západu, které by odstrašily Putinovo Rusko od dalšího pokusu o invazi.

Autorem zmíněného článku není člověk z okolí Donalda Trumpa. Joseph Nye, jeden z nejznámějších světových politologů, dal své síly naopak do služeb demokratických prezidentů. Často bývá označován za člověka, který měl zásadní vliv na podobu světa po vítězství Západu ve studené válce. Tento svět teď sice dostává jednu ránu za druhou. Nye ale tvrdí, že ví, jak zastavit Putina. Stejně jako Západ zastavil Kim Ir-sena v Koreji.

Právě historický scénář z korejského poloostrova dává Nye Ukrajině za příklad. Tamní válka sice dodnes formálně probíhá, severní diktatura dál hrozí jižní demokracii zničením a čas od času přerostou půtky do incidentů, při kterých se střílí ostrými. Přesto se jižní část poloostrova změnila z jednoho z nejubožejších koutů Asie v technologickou špičku světa.

Na svou podporu cituje Nye i Petra Pavla a jeho rozhovor pro The New York Times. Český prezident v něm prohlásil, že válka spíše než úplným vyhnáním Rusů z Ukrajiny skončí územním kompromisem.

Háček v plánech budoucího republikánského viceprezidenta i bývalého demokratického poradce se ovšem skrývá ve dvou slovech: bezpečnostní záruky. Bez nich by Putinovi generálové jen čekali na vhodný okamžik pro další pokus o likvidaci Ukrajiny. Kdo by pak přesvědčil investory, aby do země poslali své peníze? Kdo by přesvědčil mladou generaci Ukrajinců, aby v zemi zůstali, kdyby nad nimi viselo riziko další války a povolávacích rozkazů?

„Je jedna garance, kterou Putin respektuje: členství v NATO,“ uvedl pro CNN bývalý velitel evropských sil Aliance Ben Hodges. „Proto se tak velmi snaží, aby jej sousední státy Ruska nezískali.“

Jenže šance, že tuhle „matku všech záruk“ Ukrajina v případě příměří získá, se blíží nule. Jak by na přijetí země, formálně stále válčící s Ruskem, reagovaly evropské státy Aliance? Třeba současná maďarská nebo slovenská vláda? A co nejsilnější člen, USA? J. D. Vance ve svém návrhu na příměří nejenže poslal k ledu členství okleštěné Ukrajiny v NATO, ale dokonce z ukrajinské neutrality udělal lákadlo, které by přimělo Moskvu souhlasit s ukončením bojů.

Jak republikán Vance, tak demokrat Nye ale nabízejí za členství v Alianci náhradu. Budoucí viceprezident mluví o „těžce opevněné hranici“. Bývalý poradce amerických prezidentů jde ještě dál - chce „boots on the ground“, západní vojáky přímo na Ukrajině. Na demilitarizovanou zónu by podle něj mohly dohlížet síly aliance evropských států, která by si mohla říkat „přátelé Ukrajiny“.

Rusko jako „barbaristán“ udržovaný na uzdě expedičními silami Západu? Milovníci historie si vzpomenou na divokou „vojenskou hranici“ na Balkáně, po staletí dělící osmanskou a habsburskou říši. Fanouškům seriálu Hra o trůny zase vytane Zeď, která chrání civilizaci před hordami z dálného severu. Fantasy sága ale stejně jako realita klade otázku: kdo bude hranice našeho světa hájit?

Právě na tomto místě analogie s korejskou válkou pokulhává: proti komunistickým jednotkám v ní od začátku bojovaly síly pod hlavičkou OSN, vedené Spojenými státy. Bylo přirozené, že po uzavření příměří američtí vojáci v zemi zůstali, aby zajistili jeho trvání. I dnes jich je v zemi téměř 30 tisíc. To navíc není nic proti drtivé síle, kterou by největší vojenská mocnost světa rozpoutala, pokud by se severokorejská diktatura odvážila k útoku přes jižní hranici.

Nic z toho v případě Ukrajiny neplatí. Že by na ni zamířily jednotky s mandátem Rady bezpečnosti OSN, je nepravděpodobné. Rusko by takové rozhodnutí mohlo vetovat. A která evropská vláda by bez takového mandátu otevřeně předstoupila před svůj parlament a řekla, že hodlá vyslat vojáky na Ukrajinu a riskuje zavlečení do konfliktu s jadernou mocností?

O vyslání svých jednotek na Ukrajinu sice mluvily Polsko i Francie, která o něm, zdá se, dál jedná s Velkou Británií.

Ve hře jsou ale především instruktoři, specialisté nebo opravárenské jednotky. Něco úplně jiného než plnohodnotné brigády, nutné k ochraně válečné hranice. Ta mimochodem na Ukrajině měří zhruba 900 kilometrů. V Koreji necelých 250 kilometrů.

„Mluvíme o stovkách tisíc vojáků. Jinak to nedává smysl. A takové síly na Ukrajinu nikdo nepošle,“ říká rozhodně český zmocněnec pro Ukrajinu a bezpečnostní expert Tomáš Kopečný.

Vznik „aliance ochotných“ v počtu několika států, které by vojáky na Ukrajinu po uzavření příměří poslat mohly, sice nevylučuje. „Jenže představte si, že by litevské nebo třeba i polské jednotky na Ukrajině čelily ruskému útoku. Přišel by jim zbytek Západu na pomoc? Stejně tak nejsou řešením nějací míroví pozorovatelé. Ti byli na Ukrajině i v roce 2022, a všichni se v okamžiku Putinovy invaze stáhli.“

Jak by se k příměří na Ukrajině postavilo Česko? Mohou v budoucnu i vojáci v českých uniformách hájit „vojenskou hranici“ v ukrajinské stepi?

Podle české diplomacie je na podobné úvahy brzy a nejlepší zárukou pro Ukrajinu zůstává členství v NATO. „V danou chvíli nevidíme ke členství Ukrajiny v NATO srovnatelně důvěryhodnou alternativu, jež by permanentně zastavila ruské imperialistické ambice. Žádná taková alternativa není předmětem diskuze. Soustředíme se proto na to, abychom pomohli Ukrajině vstoupit do jakýchkoliv budoucích jednání v co nejsilnější pozici,“ zní vyjádření Černínského paláce pro Seznam Zprávy.

„Byla by chyba se k čemukoliv uvazovat, nebo cokoliv kategoricky odmítat,“ dodává vysoce postavený český diplomat. „Alfou a omegou všech bezpečnostních záruk pro Ukrajinu je ale její vlastní silná armáda. Ta představuje to nejlepší odstrašení pro ruského agresora. A také cíl, o který bychom měli usilovat.“

Tomuto doporučení odpovídá i další historická analogie, která nyní v souvislosti s Ukrajinou přichází v úvahu.

V roce 2007 se americká armáda až po krk topila v bahně irácké občanské války a zdálo se, že z něj nevede cesta ven. Nový velitel a budoucí šéf CIA David Petraeus tu cestu našel. Spočívala mimo jiné v tom, čemu se začalo říkat „Surge“ - příval. Prudké navýšení počtu vojáků přineslo úspěchy na bojišti, a co je důležité, ve výsledku umožnilo americké armádě vyvázat se z konfliktu ve vzdálené zemi.

Nová verze „přívalu“ v případě Ukrajiny by samozřejmě nespočívala ve vyslání amerických vojáků do boje s Rusy. Tentokrát by se jednalo o příval zbraní a technologií, proti kterým by dosavadní americká pomoc představovala „jenom drobné“, jak říká Trumpův poradce Sebastian Gorka.

Takový příval by v první řadě mohl donutit Rusy k tomu, aby o příměří vůbec jednali, k čemuž budou mít jen malou motivaci, dokud budou úspěšně postupovat na ukrajinské frontě.

Nová verze „Surge“ může zároveň zapůsobit jako steroidy, díky kterým narostou odstrašující svaly ukrajinské armádě.

A v neposlední řadě, v očích nastupujícího amerického prezidenta má tento přístup ještě jednu výhodu: umožní mu před rozhovory s Putinem zaujmout jeho oblíbenou figuru silného lídra, který jedná až potom, co uštědří protistraně ránu pěstí.

Pokus navázat na úspěch z Iráku se jeví jako stále pravděpodobnější scénář vývoje následujících měsíců. Navázat na něj dlouhodobou stabilizací Ukrajiny podle korejského vzoru však zůstává spíše zbožným přáním.