Článek
Před odhadováním, co se bude na Ukrajině dít v roce 2023, musíme nejprve zhodnotit současný stav obou armád a šanci na jejich posilování. Ukrajinci mají jednu nespornou výhodu a tou je boj na vlastním území. Pokud jeden ze dvou národů, které proti sobě nyní stojí, vede spravedlivou válku, jsou to Ukrajinci.
Ať již jsou důvody Rusů k útoku jakékoli, už z toho, že se nebojuje na území Ruska, ale Ukrajiny, by mělo být jasné, kdo je tu útočníkem a kdo se brání.
Druhou obří výhodou Ukrajiny je podpora mezinárodního společenství. Ačkoli některé národy, vychovávané k pacifismu, nerady vidí, že by se měly zapojovat do válčení v Evropě (mluvíme zejména o Němcích, ale okrajově také o Francouzích), řada dalších to vidí jinak. Spojené státy, Velká Británie, většina zemí východní Evropy, včetně posilujícího Polska a odhodlaných pobaltských států, – a do značné míry i Česko – všechny tyto země stále stojí na straně Ukrajiny a udělají maximum, aby nepadla.
Objevuje se nepochybně únava, ale s tím, jak se (hodně díky mírné zimě) podařilo otupit ruskou energetickou válku, a Rusové se dopouštějí dalších a dalších útoků na nevojenské cíle, roste na Západě u nemalé části společnosti zlost a chuť jasně se Moskvě postavit.
A tak se na Ukrajině objevily protiletadlové systémy 21. století IRIS-T SLM, brzy je doplní Patrioty. Ukrajina dostala přislíbeny stovky obrněných vozidel, první desítky západních tanků, další dělostřelectvo a munici. Neviditelnou, ale životně důležitou pomocí je i přístup ke zpravodajským informacím, který pouze sílí.
Tanky pro Ukrajinu
Naopak na straně Ruska, ať se to komu líbí, nebo ne, je stále jeden strategicky klíčový prvek – prostá početní převaha. Když dnes Ukrajinci útočí, útočí do přesily. Když se brání, brání se přesile. Zasadili už sice prostřednictvím ruské armády přes sto tisíc slunečnic, ale mobilizace, jakkoli podivná, a dva odvodní termíny ročně, to Rusům dává stálý přísun desítek a stovek tisíc vojáků.
Nadto přes velkou snahu ruského establishmentu od roku 1991 ani sovětské sklady zbraní ještě nebyly zcela rozkradeny. Na území Ruské federace stále stojí tisíce tanků, děl, minometů, raketometů, vrtulníků, bojových letounů a dalších typů bojové techniky, které jen čekají na repasi.
Co je cílem obou států?
Druhým důležitým faktorem při odhadování toho, co se může v příštích měsících na Ukrajině dít, kromě efektivní síly, jsou cíle obou zemí. Ukrajinci chtějí mír, to je první východisko. Zároveň je nutné dodat, že chtějí mír svobodný, tedy takový, který vydrží a který je nebude stát zásadní ústupky. Když si připomeneme rétoriku Kremlu, dá se takový požadavek prakticky považovat za nutnost naprostého vítězství.
Ukrajinci by se možná pronájmem vzdali přístavu v Sevastopolu, jak tomu bylo dříve, možná by se i vzdali malých částí území na východní Ukrajině. Ale určitě se nevzdají celého Donbasu a Luhansku a stejně tak se nesmíří se ztrátou Krymu, to by od nich byl skutečně velmi hluboký ústupek.
Sebevědomí, které získali v prvních měsících bojů poté, co Rusové zpackali plán A (ovládnutí Kyjeva s pomocí letiště v Hostomelu) a neměli žádnou zálohu, je však na straně Ukrajiny možná šalebné. Ukrajinci stále bojují s přesilou a s tou budou bojovat až do konce války.
Zdá se ale, že se s úspěchy vyrovnávají dobře, protože není většího rizika bránící se armády než velké, ale ze strategického hlediska nedostatečné úspěchy, které vlijí do žil příliš optimismu.
Rány na ukrajinské duši
Asi čtvrtina ukrajinské populace se v důsledku války může potýkat s psychickými problémy, uvádí to zpráva WHO. Ukrajinská psycholožka Iryna Franková rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, s jakými duševními obtížemi se momentálně Ukrajinci vyrovnávají a co zemi v tomto ohledu čeká, až jednou válka skončí.
Rusko nezajímá nyní nic jiného než vítězství. Rádoby druhá největší armáda na světě vede svou třídenní speciální operaci již téměř rok a zatím je to bída. Pro prezidenta Putina již válka zcela jistě přerostla do osobní roviny. On sám se jistě cítí uražen tím, že komik, který ještě před lety šaškoval na ruských kanálech, s ním teď vede největší válku tohoto století, a to jako rovný s rovným.
Hlavní otázkou je, co bude Putin ochoten udělat pro vítězství? Obětuje generaci mladých mužů, aby Ukrajinu zlomil? Bude riskovat rozvrat ekonomiky země? Zatím se zdá, že ano.
První velké kolo mobilizace už má země za sebou, a byť nábor nyní pokračuje spíše skrytě a pomalu, není důvodu, aby nepřišlo další. Ostatně staronové velení ruské armády v posledních dnech ohlásilo záměr mít armádu o 1,5 milionu mužů. A ruská ekonomika čím dál více – a rychleji než ty západní – přechází na válečnou výrobu. Moskva se zjevně připravuje na dlouhou válku.
Kudy povedou další ofenzivy?
Když jsme si předložili vlivy, které ovlivňují rozhodování obou států i současný stav jejich armád, můžeme si zkusit odhadnout, kudy povedou jejich další kroky.
Deklarovaným ruským cílem pro nejbližší dobu je dosáhnout hranic Luhanské a Doněcké oblasti, aby mohli nad východem Ukrajiny vyvěsit svou vlajku. V té chvíli už budou moci kdykoli válku prohlásit za vyhranou, protože to byl právě Donbas, kvůli kterému do ní formálně šli. Otevřenou otázkou je, zda se Kreml s takovým ukončením války smíří.
Prvotní útoky na velká města (zejména Charkov a Kyjev) jim nevyšly. Jsem přesvědčen, že Rusové by se o ně minimálně rádi pokusili znovu. Ovšem tentokrát by již nešlo o obsazení „z chodu“, jak zní vojenská terminologie, ale pomalé vytlačování ukrajinských jednotek z okolí obou měst, jejich obklíčení a poté dlouhé terorizování dělostřeleckými, raketovými a leteckými útoky až na mez, kdy to obyvatelstvo nevydrží. Tedy v podstatě obdobu – nakonec ovšem neúspěšného – německého obléhání Leningradu.
Zásadní otázkou zůstává, jestli jim v tom pomohou běloruská vojska. Prezident Lukašenko má od poslední vlny protestů v roce 2020 slabší pozici než v posledních třiceti letech. Společenská smlouva „vy nás necháte vládnout a my vás necháme na pokoji“ pro společnost pomalu ztrácí svou původní postsovětskou hodnotu.
Dění v Bělorusku v posledních týdnech naznačuje, že Vladimir Putin se minimálně snaží vyvolat dojem, že se tohoto strategického směru stále nevzdal. Hlavní otázkou je, zda by ruská armáda dokázala vybudovat (řádově zřejmě stotisícovou sílu) nutnou pro úspěch takové operace.
Pokud se dá zprávám z Běloruska věřit, většina národa je proti účasti země ve válce – je nutné poznamenat, že Bělorusové mají k Ukrajincům historicky blíže než Rusové. Je veřejným tajemstvím, že prezidentu Putinovi by se padesát tisíc běloruských vojáků hodilo, je však otázka, zda by mu to za možné masivní protivládní protesty stálo. Ačkoli je spojenectví mezi ním a Lukašenkem stále křehčí, v základních otázkách se na ně spolehnout může, a to je pro něj pověstným vrabcem v hrsti.
Za nepravděpodobné však nemůžeme považovat nasazení některých menších jednotek, zejména vojáků ze tří brigád speciálního určení. Pak by to ale zcela jistě bylo skrytě, uvnitř ruských jednotek a možná i s ruskými distinkcemi právě proto, aby prezident Lukašenko neměl doma problémy.
Útok na jihu, směrem k Oděse, se jeví velmi nepravděpodobný. Tento přístav je pro Rusy sice důležitý, aby mohli kontrolovat ukrajinský vývoz obilí, ale tříštit tímto způsobem síly by bylo pošetilé.
Prohlédněte si, jak se žije v oblasti nejtěžších bojů posledních týdnů – okolo města Bachmut.
Minomety a vojáci se stali součástí koloritu krajiny v okolí Bachmutu.
Ve znovu dobyté vesnici Šandryholovo jsou následky bojů všudypřítomné. Snímek z 21. ledna.
I v Bachmutu trpí civilisté. 20. ledna probíhala jejich evakuace.
Někteří civilisté přišli ke zranění.
Vojáci navštívili obchod s potravinami poblíž frontové linie u Bachmutu, 22. ledna.
Těžké škody hlásí i město Siversk. Kdosi se pokusil zakrýt své modré auto maskovací sítí.
Rozbité domy i auta teď denně potkávají i obyvatelé vesnice Drobyševe v Doněcké oblasti.
Pohled na hřbitov ve městě Časiv Jar, 21. ledna.
Město Siversk se nachází v blízkosti frontové linie s Ruskem. Místní tak musí často hledat úkryty.
Vojáci se 22. ledna ve městě Časiv Jar připravují vyrazit k frontové linií u Bachmutu.
Ukrajinští vojáci cvičí s minometem ve své pozici ve směru na Bachmut, vyfoceno 21. ledna.
Někdy je nezbytné techniku opravit.
Živobytí je třeba obstarávat i během války. Tyto ženy se pokouší prodávat zboží podél cesty poblíž města Siversk, 21. ledna.
Stejně tak je třeba se i během války starat o dobytek.
Ve městě Siversk zanechalo ruské ostřelování velké škody.
A co Ukrajinci? Ti mají prakticky jen tři obranné a jednu útočnou možnost. Vědí, že musí bránit Donbas. Jejich výhodou je, že také vědí, že Rusové budou Donbas potřebovat dobýt stůj co stůj.
Jak vidíme kolem Bachmutu, což je strategicky skutečně nepříliš významné město, Moskva na dobytí Donbasu obětuje spoustu sil. Právě tady mohou Ukrajinci vytvořit mlýnek, ve kterém mohou postupně mizet ruské síly. Pokud by Moskva dokázala shromáždit dost sil k útoku na Kyjev – a to se zatím nestalo – ukrajinská armáda by samozřejmě musela bránit i tuto frontu.
Ukrajinská ofenziva k Azovskému moři
Jestliže budou Rusové nadále postupovat tak amatérsky jako doposud a nebudou schopni využít přesily ani na jednom z úseků fronty, je zde pro Ukrajince de facto pouze jedno jediné místo, kde pro ně dává smysl prorazit – Azovské moře.
Znovudobytím pravého břehu Dněpru pod Záporožím vytvořili krásné předmostí k tomu, aby mohli shromáždit jednotky na levém břehu pod Záporožím a udeřit směrem na jih.
Jednou z mála šancí, jak získat strategickou výhodu, by pro Ukrajinu v roce 2023 bylo přetnutí ruských sil podél Azovského moře, tedy mezi Donbasem a Krymem. Pokud by se zároveň podařilo dobýt přehradu Nová Kachovka a zničit most přes Kerčský průliv, což se při současném rozložení sil nezdá jako zcela nemožné, vrhlo by to obránce Krymu do velmi nezáviděníhodné situace. Cílem k takovému plánu je osvobození Melitopolu. Pokud by se pak dařilo oblast držet, bylo by ve druhé, hypotetické fázi možné rozvinout útok směrem na Mariupol a na severní přístupy ke Krymu, došlo by tak k osvobození celého pobřeží Azovského moře.
Když se díváme na mapu a vidíme ty obrovské vzdálenosti, musíme si zároveň uvědomit, že tato část fronty, která se ustálila po dobytí Mariupolu už před mnoha měsíci, je velmi slabě bráněná. Ruské jednotky jsou zde slabé, protože jich většina byla odvelena na sever Krymu a na Donbas.
Pro Ukrajince však dává smysl zaútočit směrem na Melitopol a s místními partyzánskými oddíly, které v okolí města stále působí, a obyvatelstvem, které očekává osvobození, se pokusit Melitopol dobýt a udělat z něj pevnostní město.
Hlavní nápor bude každopádně ruská armáda vést v Donbasu směrem na města Slavjansk a Kramatorsk. Možným cílem ruské ofenzívy by se mohl stát teoreticky znovu také Charkov, který leží pouhých 25 kilometrů od státní hranice.
Pokud do prostoru přisunou dostatečně silné jednotky a ubrání křídla, do kterých se Rusové jistě pokusí zaútočit, mohou Ukrajinci dobytím a udržením Melitopolu rozseknout ruské jednotky na celém jihu Ukrajiny ve dví. Tím zajedno zničí spojení a možnost rychlého posilování jedné či druhé fronty již nasazenými vojsky, ale zároveň dostanou do nevýhodné pozice opět ruské jednotky na Krymu. Teoreticky také mohou tímto způsobem Krym odříznout od zásobování velkou částí pitné vody, jejíchž zdrojů má poloostrov málo.
V roce 2023 tedy proti sobě stojí unavené, ale odhodlané jednotky prezidenta Zelenského a obří armáda nervózního prezidenta Putina. Možná ofenzivy proběhnou tak, jak jsme si je dnes odhadli, možná úplně jinak. Jisté je, že k mírovým rozhovorům, kterými končí každá válka, je zatím velmi daleko a můžeme tak zodpovědně konstatovat, že mír na Ukrajině je ještě daleko.
