Ukrajina coby země příležitostí. Mladí se cítí jako motor změny

/Od našich zvláštních zpravodajek na Ukrajině/

V komunitním centru pro mladé Molodviž, které sídlí v ukrajinském Lvově, vládne na první pohled uvolněná atmosféra. Servírka za barem zrovna někomu připravuje kávu, u stolku opodál se za ruku drží zamilovaná dvojice, u dalšího sedí skupinka studentů, kteří pracují na školním projektu.

Molodviž sídlí ve Lvově, který leží od frontové linie stovky kilometrů daleko a ruské útoky nezažívá tak často (reportáž ze Lvova zde). Nedávné události ovšem jejím pravidelným návštěvníkům připomněly, že ani na západě země nejsou před válkou v bezpečí.

U recepce je vystavena fotografie jednadvacetileté Jaryny Bazylevyčové, která v centru pracovala. Zkraje září přišla o život během série rozsáhlých ruských útoků na ukrajinské území, které se nevyhnuly ani Lvovu a zasáhly dům její rodiny v historickém centru města. Na místě zahynula po boku své matky a dvou mladších sester.

Tři dny po tom, co zemřela, v centru Molodviž uspořádali vzpomínkovou akci, kam pozvali jejího otce, prarodiče a přátele. Společně zpívali její oblíbené písně, prohlíželi si fotky a pročítali zprávy, které si vyměnili na Telegramu.

„Snažíme se udržet vzpomínku na ni živou a připomínat, jak skvělá byla. Bylo jí jednadvacet let jako mně a pro město toho stihla udělat tolik,“ říká Julia, která je komunikační manažerkou centra a se zesnulou dívkou se přátelila.

Podle ní Jaryna věrně symbolizovala to, jaká je dnešní mladá ukrajinská generace –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebojácná a ambiciózní.

„Chceme zde zůstat a měnit věci. Máme pocit, že právě naše generace je tou, která může mít na naši zemi výrazný vliv. Cítíme zodpovědnost,“ vysvětluje Julia, proč ona sama ani její přátelé, navzdory hrozícím nebezpečím nepřemýšlí nad odchodem z Ukrajiny.

Ukrajinský sociolog Tymofij Brik v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy shrnul, že mladí Ukrajinci, kteří zůstali, „vykazují vysokou úroveň připravenosti pomáhat své zemi a rozvíjet ji ve prospěch všech“.

„Když jste dostatečně odvážní a aktivní, můžete rychle stoupat po společenském žebříčku a získat ve velmi mladém věku velký vliv,“ popisuje Julia s tím, že Ukrajina je nyní zemí příležitostí.

Ruská invaze, která odstartovala před téměř třemi lety, obrátila mladým Ukrajincům život naruby a od základů změnila to, jací jsou i jakým způsobem přemýšlejí o životě a budoucnosti.

„Velmi rychle stárneme. To, jací jsme a co děláme, často neodpovídá našemu věku,“ říká jednadvacetiletá Julia. Podle ní je na Ukrajině běžné, že si mladí již ve velmi útlém věku hledají práci, aby byli finančně soběstační a mohli se osamostatnit od rodičů. V dobách války si tím zajišťují alespoň nějakou stabilitu.

Podobně to vidí i pětadvacetiletý Mykyta, který centrum pravidelně navštěvuje. „Jsme dospělejší než naši vrstevníci v Evropě,“ říká pro Seznam Zprávy, zatímco u jednoho ze stolů sedí se svými přáteli, kteří právě pracují na počítačích.

Válka jeho život silně ovlivnila, jak ale sám tvrdí, oproti svým mladším kamarádům měl výhodu. Když válka začala, bylo mu 23 let, do té doby si tedy stihl zažít normální dospívání. Dnešní osmnáctiletí už tuto šanci neměli. Jejich formující roky provázela prvně pandemie covidu-19 a následně ruská invaze.

„Přišli o své mládí. Místo toho, aby poznávali svět, sedí doma a mají strach z každého zvuku, co slyší za oknem,“ vysvětluje. „Moji mladší přátelé vypadají stejně jako já. Řeší ty samé problémy jako já,“ vysvětluje, jak se na nich ztráta bezstarostných let podepsala.

Devatenáctiletá Natalja, která si zrovna balí studijní materiály a chystá se z centra domů na večeři, jeho slova potvrzuje. „Pracujeme, studujeme a do toho ještě dobrovolničíme. Změnila se naše mentalita. Nepřemýšlíme jen nad školou a prací, ale i třeba nad tím, jak pomoci našim přátelům, kteří žijí v nebezpečnějších oblastech,“ popisuje studentka Lvovské univerzity.

Válka zásadně proměnila to, jak mladí Ukrajinci nakládají se svým volným časem. Právě dobrovolničení se pro mnohé z nich stalo jeho klíčovou náplní.

Mykyta říká, že místo toho, aby chodili s přáteli do baru, raději využijí volno k tomu, aby odklízeli ruiny, které zbyly po ruských útocích nebo doučovali děti, které do relativně bezpečného Lvova prchly z okupovaných oblastí.

Sám má vystudovanou geografii a založil si vlastní neziskovou organizaci Ukrajinská asociace mladých geografů, která sdružuje mladé lidi působící v tomto oboru a organizuje řadu dobrovolnických aktivit.

Mladí lidé na Ukrajině ale často přiznávají, že i navzdory válce se někdy chtějí prostě jenom bavit.

Julia vzpomíná, že na začátku invaze se cítila provinile, když šla někam jen tak s kamarády. Samotná myšlenka na zábavu jí přišla v době probíhající války nemístná. S postupem času si ale uvědomila, že bez toho to nejde.

„Došlo mi, že se musím občas odreagovat, abych mohla dál fungovat,“ popisuje s tím, že pro mladé Ukrajince je důležité hledat rovnováhu mezi válkou a osobní životem. Na Ukrajině se proto vžil příznačný název „war-life balance“, v odkazu na pojem „work-life balance“, který symbolizuje snahu o vyvážení pracovního a soukromého života.

V centru Molodviž se tak kromě dobrovolnických a vzdělávacích akcí snaží pořádat také například koncerty, při kterých mohou návštěvníci jen tak „vypnout“. I tato kratochvíle je ovšem úzce spojená s válkou. Výtěžek z akcí totiž putuje na podporu ukrajinské armády.

Osmnáctiletá Viktorie říká, že jí společenské akce pomáhají zachovat duševní zdraví. Ještě před rokem žila v částečně okupované Záporožské oblasti, kde se s kamarády scházeli zejména ve sklepích, aby se nevystavovali nebezpečí. Nyní bydlí ve Lvově a užívá si pestrý studentský život, který jí město nabízí.

„Jsem ráda, že mám příležitost odpoutat pozornost od traumatu, které jsem utrpěla a od kruté reality, ve které žijeme,“ popisuje pro Seznam Zprávy.

Útočiště v centru Molodviž hledá také šestnáctiletá studentka, která se do Lvova přestěhovala ze Slovjansku v Doněcké oblasti, kde bydlí její rodina. Stejně jako mnozí další mladí lidé z celé Ukrajiny přišla za studiem a příležitostmi, které u ní doma kvůli válce chybí. Musela se ovšem už v útlém věku osamostatnit od své rodiny. „Když je chci mezi zkouškami navštívit, trvá mi to vlakem celý den,“ líčí Seznam Zprávám.

„Když budeme žít dál, zabráníme Rusku v tom, aby dosáhlo toho, co chce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ abychom seděli doma na gaučích a třásli se strachy. Žít život je taky způsob boje. Ukazujeme tím, že se nenecháme připravit o naše mládí,“ uzavírá Julia.