Ukrajina bude potřebovat celou další armádu. Specialisty na duševní šrámy

Asi čtvrtina ukrajinské populace se v důsledku války může potýkat s psychickými problémy. V prosincové zprávě to uvedla Světová zdravotnická organizace (WHO).

„WHO odhaduje, že až 10 milionů lidí je ohroženo určitou formou duševní poruchy, od úzkosti a stresu až po závažnější stavy,“ řekl Jarno Habicht, zástupce WHO na Ukrajině. Takových případů podle něj navíc stále přibývá.

Iryna Franková měla v Kyjevě vlastní psychologickou praxi přes deset let, teď pracuje na katedře klinické psychologie na Svobodné univerzitě v Amsterdamu.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy tato expertka na traumatický stres popisuje, s jakými duševními poruchami se momentálně Ukrajinci vyrovnávají a co zemi v tomto ohledu čeká, až jednou válka skončí.

S jakými psychickými obtížemi se nejčastěji od začátku války běžní Ukrajinci potýkají?

Většinou vše začíná problémy se spaním – obtíže usnout, v noci si vůbec odpočinout, opakované probouzení se, noční můry – a tyto problémy pak dále přetrvávají.

To následně souvisí s vyšší mírou úzkosti a stresu. Stále více lidí si také stěžuje na ztrátu energie a zájmu obecně. Ukrajinci si nedokážou věci užít a projevit zájem, což následně vede ke zhoršující se náladě.

Děje se tak kvůli velkým ztrátám, se kterými se Ukrajinci potýkají. Přicházejí o členy rodiny, přátele a domovy. Pak jsou tu i symbolické ztráty. Všichni jsme ztratili bezpečí, náš normální život, lidské vazby a každý se musel přizpůsobit nové realitě.

Někteří lidé třeba ztratili práci a museli najít jinou. A každý se s těmito ztrátami vypořádává po svém.

Jak například?

Většina se přizpůsobí dobře. Část ale ne. A způsoby, jak se s novou realitou snaží popasovat, mohou být neefektivní a destruktivní. Třeba skrze alkohol, drogy, samomedikaci nebo jiné závislosti.

Zjistili jsme také, že velká část lidí se cítí osamělá, a to přesto, že nejsou izolovaní. Vysvětluji si to tak, že kvůli tolika emocím, které lidé prožívají, s nimi nechtějí obtěžovat své blízké, protože si myslí, že oni sami toho mají naloženo dost. Je totiž opravdu těžké tento typ zkušeností sdílet s někým, kdo například sám není v bezpečí nebo nikdy podobným situacím nečelil. Proto pak lidé na svoje problémy zůstávají sami a to není dobrá vyrovnávací strategie.

Podpora druhých a mezilidské interakce jsou důležité a přispívají k procesu uzdravování.

Kteří lidé jsou podle vás k psychickým problémům nejnáchylnější?

Osamělí lidé, co nikoho nemají, ti, co měli psychické problémy už před válkou, a taky lidé s fyzickým omezením. Například senioři, protože většinu času zůstávají doma, nemají možnost se evakuovat nebo odejít.

Psychicky ale mohou strádat i ti, kteří mají své příbuzné na okupovaných územích. Mají v hlavě, že je jejich příbuzným neustále vyhrožováno, nemají nad situací kontrolu ani prostředky, jak by ji změnili.

Jaká pomoc přichází ze strany ukrajinské vlády?

Reakce je dobrá od vlády i mezinárodního humanitárního společenství. Vnímám pokrok. Za běžných okolností je těžké zkoordinovat kroky několika organizací, ale na Ukrajině to funguje. Práce je organizovaná velmi dobře a vznikla speciální pracovní skupina pro duševní pomoc a psychologickou podporu. S ní úzce spolupracuje iniciativa první dámy Oleny Zelenské, také zaměřená na duševní zdraví.

Dnes má tato pracovní skupina pět poboček po celé Ukrajině – ve Lvovské, Zakarpatské, Mykolajivské, Dněpropetrovské a Oděské oblasti. Skupiny od začátku zjišťují, jaké služby jsou přesně potřeba, a podle toho pak zapojují potřebné iniciativy.

Nicméně, když máte miliony lidí, co potřebují psychologickou pomoc, personál nestačí a musíte změnit přístup. Na Ukrajině se proto školí ohledně poskytnutí duševní pomoci i další – sociální pracovníci, zdravotní sestry a bratři, praktičtí lékaři, dobrovolníci nebo studenti. Ti budou pomáhat v komunitách, ale například i ve školách.

S jakými psychickými obtížemi se potýkají děti?

S podobnými jako dospělí – úzkosti, panické ataky. Často se ale potýkají i s psychosomatickými projevy, které se objeví zničehonic. Třeba bolesti různých částí těla nebo regresivní chování, kdy se děti chovají, jako kdyby byly mladší.

V souvislostí s dětmi je důležitá i duševní pohoda rodičů. Pokud s dětmi utekli, podařilo se jim zapadnout a našli si hezký byt, práci a mají peníze aspoň na příští měsíc, pak si s největší pravděpodobností dítě zvykne mnohem lépe, než kdyby všichni bydleli v přístřešku vedle stovek dalších rodin.

Za války se navíc míra agrese v rodinách zvyšuje. Rodiče se například rychleji rozčilují a děti pak hlásí, že je agresivita ze strany rodičů dokáže ovlivnit víc než samotný konflikt.

S duševními poruchami se potýkají i ukrajinské děti, které byly nedobrovolně převezené do Ruska, což se stále děje.

Co s vámi od začátku války z pohledu expertky na trauma rezonovalo nejvíce?

Příběhů je hodně. Třeba osudy dětí, kterým zabili rodiče v Mariupolu. Ty pak byly deportované do Ruska, kde se je ale jejich prarodičům podařilo vypátrat a odvézt zpět.

Víte, jedna věc mě ale hodně trápí. Kromě toho, že do zajetí upadají vojáci, dostávají se do něj i civilisté – když hledají jídlo, když pomáhají na frontě nebo svým komunitám. Pokud jsou ale propuštěni, neexistuje místo ani program pro rehabilitaci jejich duševního zdraví.

Ukrajinci, kteří utekli z domovů, pomocné struktury mají, ale ti (civilisté), co se stali oběťmi mučení nebo byli ve vězení, ti potřebují specializovanou pomoc, profesionální přístup. A já nevím, jak těmto lidem aktuálně pomáháme.

S tím možná souvisí moje další otázka. Až jednou válka skončí, jaké výzvy Ukrajinu v souvislosti s duševním zdravím občanů čekají?

Budeme mít velké množství veteránů. Vojáků, kteří se z vojenského života budou vracet do toho normálního, civilního. Musím říct, že jsem ráda, že se na to ministerstvo pro záležitosti veteránů připravuje.

Až se tito lidé vrátí do civilu, musí na ně být zdravotní systém připravený, lékaři i psychologové. Už totiž nebudou mít nárok na psychologické služby ze strany armády.

Pomoc budou potřebovat i lidé s chronickým zármutkem. Ztráty kolem nás jsou totiž obrovské a s velkou pravděpodobností budou ještě větší. Některým Ukrajincům se podaří se zármutkem vypořádat přirozeně, jiní ale budou potřebovat speciální péči, aby se se ztrátou vyrovnali a mohli truchlit. Třeba ti, kteří přijdou o dítě, to patří rozhodně k nejtěžším případům. Na to připravení nejsme.

Na Ukrajině bude také hodně vdov i například lidí bez končetin. Musíme je naučit, jak s novou zkušeností žít. A věřte, že život například pro vozíčkáře je na Ukrajině noční můrou, protože na to není připravená infrastruktura.

Jsou to takové malé věci, které se přímo netýkají duševního zdraví, ale souvisejí s ním, a čeká nás proto hodně práce. Jinak budou lidé izolovaní.

Válka sice ještě neskončila, ale jaký bude podle vás stav duševního zdraví běžných Ukrajinců po válce?

Víte, události jako válka hluboce zasáhnou vnímání sebe sama, světa i ostatních. Žijete ve světě, kde víte, že je bezpečí, kde můžete věřit příbuzným, přátelům i sousedům a zvládáte každodenní problémy. Jeden den se ale vše změní a najednou to tak není. Svět není bezpečný, raketa vám zasáhla dům, váš soused umřel, vy jste bez pomoci a nemůžete nic dělat. Lidem se tak změní vnímání okolí i jich samých. To bude problém. Někteří tak budou žít ve světě, kde si budou připadat slabí, zbyteční a nešťastní.

Traumatické události také změní vaši schopnost rozpoznávání. Někteří Ukrajinci tak už nebudou schopni věřit nebo navazovat blízké vztahy, jiní zase budou mít obtíže opustit své bezpečné místo.

My Ukrajinci jsme jen ve 20. století prožili mnoho traumat – hladomor, druhou světovou válku, Černobyl. Je to součástí naší DNA. Aktuální válka je tak naše další kolektivní trauma, které ovlivní i následující generace.