Údolím se nese zápach smrti. Ti, co přežili, hledají holýma rukama své milované

/Od našeho zvláštního zpravodaje/

Za normální situace trvá ta cesta necelé dvě hodiny. Turisté ji milují, protože se v každém zákrutu nabízí nádherné výhledy: rozeklaná údolí, horské hřbety, vesnice a městečka plná domků s barevnými vraty.

V neděli, pouhý den od ničivého zemětřesení, které tuto část Maroka zasáhlo, se z Marrákeše do malého města Talat N’Yaaqoub prokousáváme pět a půl hodiny. Epicentrum zemětřesení, které si zatím vyžádalo přes 2800 obětí, bylo jen pár desítek kilometrů daleko. Jediná úzká silnice, jež do obce vede, je nyní poničená, na některých místech stále zasypaná. Někde musím ručně odhazovat balvany, abychom mohli projet. U krajnice postávají vesničané a ukazují si k ústům.

„To jsou lidi z okolních horských vesnic. Mají hlad, nemají vodu. Zásobování zjevně nefunguje,“ vysvětluje mi řidič Rašíd, který s nimi hovoří.

Předjíždějí nás teenageři na motorkách naložených vodou a balíky jídla. To je momentálně nejrychlejší a nejefektivnější forma pomoci. Když jeden balík se sušenkami u silnice otevřou, sesypou se kolem děti a vmžiku zmizí.

Dovézt pomoc do nejpostiženějších vesnic je kvůli jediné přístupové silnici obrovský problém. Mají ho i sanitky. Dlouhé minuty čekají v zácpě, až se jednosměrný provoz „odšpuntuje“. Možná i proto marocká vláda nepožádala o pomoc zahraniční týmy včetně toho českého. Těžko se do postižených míst dostává.

Po které trase se reportér Seznam Zpráv pohyboval?

Do městečka Talat N’Yaaqoub přijíždíme ve chvíli, kdy od zemětřesení uběhlo 40 hodin.

Zpočátku se zdráhám uvěřit tomu, co vidím. Mozek to nedokáže vstřebat. Tolik několikapatrových domů sesutých na zemi. Některé se rovnou zřítily do údolí. Barák s růžovou fasádou jako by někdo diagonálně rozřízl a půlku odhodil. Z budov obchodů, občerstvení nebo kadeřnictví zbylo jen obvodové zdivo. Z benzinové pumpy je hromada betonu a střecha nad stojany každou chvíli spadne. Z autoservisu zůstal jen nápis a pár pneumatik. Z budovy pošty jen čelní stěna. A takhle vypadají celé dlouhé ulice.

Kolem trosek postávají rodiny, kterým se podařilo z domů utéct. Objímají se a pláčou. Jinde se zase rychle a energicky pracuje. Pod troskami jsou stále lidé, respektive už jen jejich těla. Šance na nalezení přeživších je podle záchranářů minimální.

Spěchá ke mně muž ve žlutém tričku a skvělou angličtinou mě vyzývá, ať jdu za ním. Překračujeme haldy sutí, zbořenou kůlnu a dostáváme se do další – nyní už bývalé – ulice. Tady prý stály rodinné domy s hezkým výhledem na řeku do údolí. Moc z nich nezbylo. Jdeme k tomu poslednímu.

„Toto byl můj rodný dům. Moje maminka a tatínek jsou stále někde pod troskami. Tvrdě pracujeme na tom, abychom je našli a dostali ven. Ale máme jen holé ruce. Podívejte se na ně,“ hovoří rychle, emotivně a naštvaně a ukazuje zaprášené dlaně plné mozolů.

„Nemáme žádné nářadí. Úřady nám vůbec s ničím nepomáhají. S ničím. Podívejte se nahoru. Zas*ané helikoptéry nad námi krouží, fotí utrpení lidí, ale to je všechno, co dělají. Čím máme prohrabávat suť? Rukama? To je ohromná ostuda a hanba naší vlády,“ sype se z něj nahromaděný vztek a stres.

Jmenuje se Jamal, je mu 36 let, žije v Marrákeši a pracuje v telekomunikacích. Po zemětřesení se ihned vydal za rodiči.

„Nenašel jsem nic. Jen tenhle kopec sutin. Cítíte to? Je tu cítit smrt, těla mrtvých lidí. Trpím…,“ zlomí se mu hlas. Pak se nadechne a pokračuje. „Můžu vás o něco poprosit? Napište to, prosím. Co tu vidíte. Dejte světu vědět, co se tu stalo, že potřebujeme pomoc a že nám úřady nepomáhají. Žije tu několik tisíc lidí, potřebují pomoc a nic se neděje,“ apeluje.

Když slíbím, že to splním, Jamal odchází zpět k troskám a ručně odhazuje zbytky zdiva, neotesaných trámů, kamenů a nábytku. Někde pod tím vším leží jeho maminka a tatínek.

Jamalův popis situace ale není tak úplně přesný. O pár stovek metrů dál, na rozlehlém prostranství, je základna záchranářů, hasičů, lékařů a vojáků. Stojí tam desítky aut a několik sanitek. Pravda je, že těžké techniky je tu k vidění pomálu. Je složité ji sem dopravit. Muži ze záchranných složek používají lopaty, železné tyče, ale také především vlastní ruce.

Množství popadaných budov je tak obrovské, že nemají šanci pomoci všude a všem. Pozoruji jednu skupinu asi deseti záchranářů, kteří sbíječkou rozbíjí mohutné kusy betonu bývalého bytového domu. Vyndávají bezvládné tělo postarší ženy. Balí ho do prostěradel a dek, pokládají na vozík a přesouvají k sanitce. Tento výjev pozoruji i na dalších místech.

Přijíždí náklaďák se zásobami. Dobrovolníci rozdávají balenou vodu, nějaké jogurtové pití, sušenky, chleba a sladkosti. Před autem je rušno. Brzy ale zásoby dojdou a přeživší se opět přesunou do stínu. Teplota je ubíjející, přesahuje 30 stupňů.

Procházím městečkem a všude kolem panuje koncentrovaný smutek.

Překvapuje mě, jak moc jsou lidé ochotni sdílet se mnou své neštěstí. Třeba třiadvacetiletá Nora. Nemluví anglicky a s překladem mi pomáhá kolemjdoucí mladík. „Rodiče, všichni její sousedé a kamarádi jsou mrtví. Má pouze bratra, který žije jinde. Její dům spadl a neví, kam by měla jít. V této vesnici už nikoho nemá,“ překládá mladík základní angličtinou.

V náručí jedné z žen se choulí odhadem asi osmiletý kluk ve fotbalovém dresu. Když se otočí, vidím jeho velmi potlučený obličej s krvavými podlitinami pod očima. I jeho otec má zavázanou hlavu a zaschlou krev nad okem. Gestikulací mi ukazuje, že byli se synem několik hodin zaklíněni v troskách jejich domu. Děkuje Alláhovi, že přežili. I když nemají nic.

Ve stínu zídky sedí na papírových krabicích dva mladíci, aspiranti na učitele. Přisedám k nim a dáme se do řeči. Zemětřesení je zastihlo na ubytovně pro kantory během večeře. Teď prý vypadá jako ta věž v italské Pise, vtipkují.

Legrace jde stranou, když popisují zhruba minutu trvající zemětřesení. „Jakmile to začalo, lehli jsme si s kamarádem na zem a začali se modlit. Stěny praskaly a některé se začaly hroutit. Chtěli jsme utéct, ale dveřmi se nedalo projít, protože byly vzpříčené. Podařilo se nám probourat se do další místnosti, ale ani z ní se nedalo dostat pryč,“ vypráví jednadvacetiletý Muhammed, budoucí učitel literatury a náboženství.

„Zachránila nás malá dírka, kterou pronikalo světlo. Tam jsme začali ze všech sil hrabat, a nakonec se dostali ven,“ říká.

Další kolegové zůstali uvězněni uvnitř, ale lidé z okolí jim pomocí železných páčidel pomohli dostat se ven.

Muhammed zmiňuje několik kolegů učitelů, kteří takové štěstí neměli. Například „nováček“, kterého znal osobně a bydlel v budově naproti. Dnes našli jeho tělo.

„Tady zatím zemřelo oficiálně tak 40–50 lidí, tedy počítáme-li ty, jejichž těla se už podařilo najít,“ uvádí Muhammed. Konečný počet obětí bude ale násobně vyšší.

Co bude dělat? Čekat. Všechny věci, včetně notebooku, oblečení a dokumentů, zůstaly v troskách kantorské ubytovny. Jít dovnitř je nebezpečné, takže tu sedí a čekají. Čekají na něco.

Je osm hodin večer. Řidič, který mě sem zavezl, už dávno odjel zpět. Bylo toho na něj moc. Sedám do posledního mikrobusu do Marrákeše a plním slib, který jsem dal Jamalovi. Píšu, že obyvatelé městečka Talat N’Yaaqoub volají o pomoc.