Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
/Od našeho zvláštního zpravodaje v Turecku/
Z hektického Istanbulu je to sem jen něco přes hodinu cesty, v Polonezköy ale najdete úplně jiný svět. Vesnice založená Poláky (odtud název znamenající polská vesnice) v roce 1842 leží mezi zalesněnými kopci v krásné přírodě, kterou jeden polský etnolog přirovnal k Beskydům.
Když si chtějí obyvatelé turecké metropole odpočinout a nadýchat se čerstvého vzduchu, zamíří právě sem – v lese je vybudovaná naučná stezka s vyhlídkami na jeleny a ptáky, nechybí ani místo na piknikování a zookoutek.
V místních restauracích, které vlastní právě polští usedlíci, se dá ochutnat třeba boršč. V červnu pak obec hostí festival věnovaný třešním.
Více o tureckých volbách
V minulých dnech jsme vám přinesli rozhovor s někdejším Erdoganovým přítelem i reportáž ze sídla vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v Istanbulu.
Poláky tu živí turistika
Najít polsky mluvící obyvatele může být ale trochu složité – v obci s asi 1500 lidmi jich zbývá posledních 45. V době největšího rozmachu jich přitom bylo nejméně 500.
„Možná ale i tisíc, to už dnes nikdo nezjistí,“ říká polonezköyský starosta Antoni Vilkoşevski. Jeho rodina zde žije už v šestém pokolení: „Tři za časů osmanské říše, tři v době nynější Turecké republiky,“ dodává hrdě.
V malém místním muzeu pak ukazuje bohatou historii vesnice, jež vznikla jako Adampol, nynější název dostala až se vznikem Turecka v roce 1923. Původní název odkazoval k osobnosti Adama Czartoryského, vůdce polské imigrantské strany v Turecku, která měla za úkol bránit ruskému vlivu v osmanské říši.
V ní často končili i polští vojáci zajatí Ruskem, které je následně prodávalo jako otroky Osmanům. Czartoryski i díky svým kontaktům v Paříži vykoupil své krajany ze zajetí a nakoupil pro ně pozemky, na nichž vznikla první osada.
Polské názvy ulic se dochovaly, například ulice Adama Mickiewicze.
„Začátky Adampolu byly velice tvrdé. Nevedla sem žádná cesta, lidé se živili hlavně zemědělstvím a výrobou uhlí, které prodávali v Istanbulu,“ vypráví starosta.
V současné době je všechno jinak – po elektrifikaci obce ve druhé polovině minulého století sem začali jezdit turečtí turisté a všechny polské obyvatele dnes živí turistika. To je i případ 79leté Maryji Dohody, jež provozuje stejnojmenný penzion. Její rodina přišla kdysi z Varšavy, odkud utekla před Rusy. V Adampolu či Polonezköy žije už čtvrtá generace.
O politice se paní Dohoda moc bavit nechce: „Jestli budu v květnu volit, ještě nevím. My se tu o politiku nestaráme, prostě žijeme a pracujeme, nic od nikoho nechceme,“ říká.
Maryja Dohoda provozuje v Polonezköy penzion.
Občas přijedou i hosté z Polska, v poslední době prý už spíš jednotlivci, dříve jich jezdilo víc.
Paní nedávno zemřel bratranec, následující den půjde na pohřeb. O dalším úmrtí v komunitě se zmiňuje i starosta – polští osadníci pomalu vymírají a jejich děti se asimilují. „Polsky už moc nemluví, chodili do tureckých škol,“ krčí rameny majitelka penzionu.
Pradědeček sloužil v osmanské armádě
V okolí Polonezköy sice vesměs vládne vládní Strana spravedlnosti a rozvoje Recepa Tayyipa Erdogana, v samotné obci ale opoziční republikáni (CHP). Ty volí podle starosty hlavně turečtí osadníci, kteří sem postupně přicházejí: „Já nemám rád CHP, Erdogan na rozdíl od ní křesťanům nikdy nic neprovedl,“ říká pan Vilkoşevski.
Na dotaz, co jim provedla opoziční sociálně demokratická partaj, se vrací do období po smrti zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka, kdy mělo dojít k masakru asi 15 křesťanů rukama stoupenců dnešní opozice.
Naučná stezka lesem v Polonezköy.
Pan Vilkoşevski, jehož pradědeček Theodor sloužil i v osmanské armádě, je před květnovými volbami pevně rozhodnutý: „Budu volit Erdogana… Sice někteří tvrdí, že krade, ale kradou přece všichni. A on alespoň něco postaví,“ vysvětluje svůj postoj. Věří, že jeho favorit prezidentské volby vyhraje, v Polonezköy prý ale ne, tam je silná CHP.
K tématu krádeží se vrací ještě jednou při prohlídce muzea: Před druhou světovou válkou nabízel polský konzulát místním lidem, že je odveze. Oni to ale odmítli. Dostali pak peníze, ty si ale rozkradly jen dvě rodiny. „Zfalšovali tehdy podpisy na dokumentech s tím, že každému část vyplatili, peníze si ale nechali,“ vypráví.
Dnešní polský stát už prý své krajany v Turecku nepodporuje, před lety investoval jen do muzea a opravy kostela. Na snímcích v muzeu figuruje nicméně mezi slavnými návštěvníky i současný polský prezident Andrzej Duda. Kromě něj zde byl i Atatürk nebo papežský nuncius Angelo Roncalli, pozdější papež Jan XXIII.
S mizející polskou komunitou však návštěv pomalu ubývá a vesnice se nejspíš stane běžným tureckým letoviskem, kde si už na historické dědictví asi nikdo nevzpomene.
