Tyčemi po hlavě a „žabáci“. Uvnitř vězení jedné z nejpřísnějších zemí světa

Korejská lidově demokratická republika (KLDR) patří mezi nejrepresivnější země světa. Pandemie covidu-19 jejímu vůdci Kim Čong-unovi jen posloužila jako záminka k dalšímu přitažení opratí.

Hrozba poprav, uvěznění, násilných zmizení a nucených prací se nad Severokorejci snáší každý den. Vězení a nejrůznější typy zadržovacích center se plní i těmi, kteří se před režimem dynastie Kimů pokusili utéct.

„Mezi časté tresty v severokorejských vězeních patří takzvaný crushing – skrze mříže protáhnete hlavu nebo ruce a dozorci přes ně mlátí tyčemi,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Hae Ju Kang, jedna z ředitelek organizace Korea Future, která mimo jiné zpovídala stovky bývalých severokorejských vězňů a uprchlíků.

Lze krátce shrnout, jaké největší lidskoprávní problémy Severní Koreu trápí?

Typů porušování lidských práv v KLDR evidujeme mnoho. My se zaměřujeme zejména na případy rozsudků bez řádného soudu, mučení a kruté zacházení s lidmi a popírání práva na život. Docházíme k tomu, že je spousta Severokorejců trestána nejen za politické zločiny, ale také třeba za využití jejich práva na svobodu pohybu. Ve velkém jsou násilně trestáni a zatýkáni za přecházení hranice do Číny.

Kolik uprchlíků ročně z KLDR uteče?

Celkově víme asi o 33 tisících Severokorejců, kteří utekli na jih. Ne všichni zůstávají v Jižní Koreji, někteří se přesunují dál do zahraničí. Kvůli covidu-19 roční průměr uprchlíků značně poklesl. Teď to ročně bývá i méně než 20 lidí.

Co se stane s těmi, kterým se útěk z nějakého důvodu nevydaří?

Mohou být repatriováni, tedy vysláni zpět do Severní Koreje, kde skončí v jednom z detenčních zařízení. Pokud se dojde k závěru, že hranice překročili z ekonomických nebo sociálních důvodů, mohou být posláni do pracovních zajateckých center. Jinak jim podle trestního zákoníku hrozí i tresty v podobě nucených prací nejméně na půl roku.

Pokud je překročení hranice označeno za zločin, mohou být odsouzeni nejméně na rok v zařízení „pracovní přípravy“, tři roky v reedukačním táboře nebo k trestu smrti. Tvrdé postihy Severokorejci dostávají v případě, že spolupracovali s Jihokorejci nebo s náboženskými organizacemi, jako jsou křesťanští misionáři, kteří obvykle s útěky pomáhají.

Organizace Korea Future vytvořila 3D model detenčního centra Onsong v provincii Severní Hamgjong. Nachází se kousek od hranic s Čínou. Vězeňské zařízení je spravováno ministerstvem lidové bezpečnosti (obecná policie Severní Koreje).

Jaké další nebezpečí na uprchlíky čeká po úspěšném překročení hranice?

Například pokud Severokorejec překročí hranice do Číny, každý jeho další den je plný rizik. V Číně totiž nedostane status uprchlíka a bez dokladů nespadá do takzvaného systému chu-kchou (čínský systém registrace domácností, pozn. red.).

Za ilegální pobyt v zemi jim hrozí repatriace, což z nich dělá snadný objekt zneužívání jejich okolím. I když se dostanou do Jižní Koreje, ze strany severokorejské vlády hrozí nebezpečí třeba jejich rodinám. Jistou hrozbu představuje samotné sociální stigma.

Samozřejmě se objevují také zprávy o tom, že jsou Severokorejky častějším terčem sexuálního násilí. V Jižní Koreji je ale těmto lidem garantováno občanství v okamžiku, kdy překročí hranice. A během procesu, kdy jsou prověřováni zpravodajskými složkami, tráví čas v hanawonu, což jim jistou úroveň bezpečí zajišťuje.

Hanawon je převýchovné centrum v Jižní Koreji, ve kterém severokorejští uprchlíci stráví minimálně tři měsíce. V rámci pobytu absolvují vzdělávací program na zmírnění sociálně-ekonomické a psychologické úzkosti, překonání překážek kulturní heterogenity a praktické školení zaměřené na porozumění kapitalismu a vydělávání peněz, pozn. red.

Celkem nedávno jsem četla o muži, který utekl ze Severní Koreje na jih, tam si to ale po nějaké době rozmyslel a utekl zpátky do KLDR. Je šok z přechodu k životu v kapitalismu pro někoho tak velký, že jej nezvládne?

Ano, řekla bych, že ten rozdíl v životních úrovních je jedním z důvodů návratu na sever. Je spousta Severokorejců, kteří nedokážou naskočit na rychlé tempo života a přijmout vše nové, co jim systém nabízí. Proto existují také případy, kdy se uprchlíci na sever znovu vrátí.

Jakým způsobem vaše organizace komunikuje s uprchlíky nebo bývalými vězni? Nezdráhají se s vámi mluvit?

Mezi březnem a listopadem 2021 jsme dělali rozhovory s 259 přeživšími, svědky i pachateli.

Všichni tito lidé byli buď v detenčních centrech drženi a potom propuštěni, nebo utekli z KLDR přes Čínu a jihovýchodní Asii. Jsme schopni spojit se s nimi přes organizace, které úzce spolupracují se severokorejskou diasporou v Jižní Koreji.

Vzhledem k tomu, jakou úroveň důvěry tato organizace mezi severokorejskou komunitou má, jsme s nimi navázali kontakt poměrně snadno. Samozřejmě pracujeme na základě bezpečnostních protokolů a jsme velmi opatrní v tom, jaký obsah výpovědí použijeme. Jasně dáváme najevo, že jsme si vědomi nebezpečí, které jim za účast při takových rozhovorech hrozí. Spousta dotazovaných má v KLDR stále rodiny. Díky celému tomu procesu kolem byli dotazovaní ochotní vypovídat.

S jakým zacházením se vězni setkávali?

V první řadě šlo o fyzické násilí. V detenčních centrech, která jsou řízena severokorejskými ministerstvy, je běžné, že zadržení musí sedět se zkříženýma nohama až 12 hodin denně, pokud zrovna neprobíhají výslechy.

Běžné je tedy fyzické napadání a trestání, ať už holýma rukama, nebo různými předměty, a to i když dozorce vězně jen nachytá, že se pohnul nebo mluvil se spoluvězněm. Taky jsme zjistili, že mlácení běžně slouží u výslechů jako donucovaný prostředek k doznání.

Je uplatňována také kolektivní vina – jeden vězeň se pohne a trest dostanou všichni. Musí dělat třeba „žabáky“, je jim bráněno v usnutí a tak podobně.

Další, hodně častý trest, o kterém Severokorejci mluvili, se jmenuje crushing – protáhnutí hlavy nebo rukou skrze ocelové mříže cel, do kterých pak dozorci mlátí tyčemi.

Samozřejmě jsou v takových zařízeních běžné i nucené práce. V případech, kdy třeba dotyčný nestihne nebo nezvládne udělat práci, která mu byla přidělena, končí na samotce. A samotka znamená i méně jídla. Snižování porcí je jedním z nejběžnějším trestů všeobecně. Zadržení už tak denně dostávají méně než 150 gramů, což je pod mezinárodními standardy, ale pokud se něčím proviní, jídla dostanou o to méně.

Korea Future také vytvořila 3D model jednoho ze severokorejských vězení. Vznikla vizualizace právě na základě výpovědí bývalých vězňů?

Každého dotazovaného jsme poprosili, aby určil geolokaci zařízení. Také po nich chceme, aby popaměti nakreslil plánek místa. K zařízení, ke kterému jsme model vytvořili, se nám podařilo sesbírat dostatek materiálu, abychom něco takového vůbec mohli udělat. Pomohla nám například i výpověď bývalého korekčního důstojníka, tedy v podstatě dozorce, který uvnitř zařízení pracoval.

Informace, které se lišily nebo jsme si jimi nebyli jistí, jsme do modelu nezahrnovali. Je ale nutné zmínit, že se nesnažíme tvrdit, že náš 3D model ve všech detailech odpovídá realitě. Jsme si vědomi, že paměť může být zkreslující. Nicméně je výsledný model dostatečným vyobrazením toho, jakým způsobem k porušování lidských práv dochází i v tomto ohledu, a také svědectvím přidává na důvěryhodnosti.

Je možné z vězení utéct? Setkala jste se s někým takovým?

Záleží na tom, o které trestní zařízení jde. Máme svědectví člověka, který utekl například během transferu mezi zařízeními. Ale utéct z takového reedukačního tábora je extrémně složité.

A slyšeli jsme i příběhy o lidech, kterým se pokus nezdařil. Ty pak před zraky ostatních zadržených zastřelili. Případy poprav a zastřelení nejsou ničím neobvyklým.