Článek
Když se jedenáctiletá Lilja vrátila v září ze školy, oznámila své matce Tatjaně Vlajko, že s třídou pojedou na dva týdny na letní tábor na Krym. Ačkoliv to matce přišlo divné, dceru nakonec na školní výlet poslala.
„Bála jsem se,“ popisuje šestatřicetiletá žena z jihoukrajinského města Cherson, které bylo měsíce pod ruskou okupací, své pocity. „Je válka, řekla jsem jí, že možná nebude tak snadné dostat ji pak zpátky. Ale jely tam její kamarádky a ona opravdu chtěla jet,“ uvedla pro deník The Times, který odvyprávěl příběhy ukrajinských rodičů, jejichž děti odvezli na Krym.
Tatjana navíc tvrdí, že ani neměla moc času na rozmyšlenou. Škola prý rodičům nařídila, aby své děti přivedli do přístavu, odkud měly lodí odplout přes Černé moře, hned další den v šest hodin ráno. S sebou měli vzít rodné listy a další potřebné dokumenty.
Tatjana se toho rána s malou Liljanou rozloučila a běžela do práce. Svou dceru pak neviděla několik měsíců. Shledala se s ní až koncem ledna, kdy se spolu s dalšími patnácti rodiči vypravila na Krym.
Podobný příběh prožila i čtyřiačtyřicetiletá Ljudmila Motyčak, která taktéž pochází z Chersonu. Její patnáctiletá dcera Anastasja jí jednoho dne oznámila, že mohou se školou odjet na Krym, kde se koná „ozdravný tábor“, který žákům pomůže přestat myslet na probíhající válku.
Více o ruských převýchovných táborech
Rusko dál unáší z okupovaných území ukrajinské děti. V Rusku jsou pak v převýchovných táborech vystaveny „vymývání mozků“. Nezávislá televize Dožď odhalila v zemi na dvě desítky takových zařízení.
Také Ljudmila nakonec s výletem souhlasila. Popisuje, že ji k tomu dovedly podobné pohnutky jako Tatianu. „Nemám peníze na výlety. Anastasja se zoufale chtěla podívat k moři. Kromě toho nám nedali na výběr ani čas na rozmyšlenou,“ tvrdí žena.
První vážnější pochybnosti přišly, už když dceru vezla na místo odjezdu. „Bylo tam asi 100 autobusů - vypadalo to, že odvážejí všechny děti z Chersonu,“ popisuje.
Anastasja pak spolu s dalšími žáky odjela do západní části Krymu. Patnáctiletá dívka popisuje, že za začátku se měla dobře, po dvou týdnech se ale věci začaly měnit. Nejdříve jim oznámili, že se domů vrátí s třídenním zpožděním, počet dní pak postupně ze čtyř navýšili až na celý měsíc. Krátce nato začali děti rozesílat do dalších táborů po celém Krymu.
Anastasja popisuje přísný dozor, který nad nimi neustále držela ukrajinská učitelka, která se rozhodla s ruskými orgány spolupracovat. Tvrdí, že je nepouštěla ven ani na pět minut. Když se o to Anastasja přece jen jednou pokusila, učitelka jí vlepila facku.
Mladiství byli podle Anastasji v táborech pod neustálým náporem ruské propagandy -museli mluvit pouze rusky, zpívat ruskou hymnu a sledovat propagandistické filmy.
O převýchově ukrajinských dětí jsme psali také zde:
Tisíce dětí už odvezly ruské okupační síly z Ukrajiny na takzvanou převýchovu. Dětem pak zajistí ruské občanství i pěstounské rodiny. Nezletilí ale často své rodiny mají právě na Ukrajině a v Rusku žít nechtějí.
Ljudmila se svou dcerou zpočátku komunikovala skrze sociální síť Telegram. Podezření v ní ale rostlo každým dnem. „Anastasja psala, že jim řekli, ať vzkážou rodičům, že když se sem přestěhují, dostanou byt a peníze. Někteří rodiče opravdu odjeli na Krym a už se nevrátili. To jsem nechtěla. Chtěla jsem jen zpátky svou dceru,“ popisuje Ljudmila.
S dcerou pak v listopadu, kdy ukrajinské jednotky opět získaly kontrolu nad Chersonem, ztratila kontakt. Bála se, že Anastasju zavlečou hlubokou za ruskou hranici a už ji nikdy nenajde. Koncem ledna se proto za pomoci organizace Zachraňte Ukrajinu, kterou vede bývalý ukrajinský dětský ombudsman, vydala přímo na Krym, aby dceru přivedla zpátky.
Cesta z Chersonu na Krym, která běžně trvá pouze několik hodin, se výrazně protáhla, protože ruské jednotky delegaci různě kontrolovaly. Nakonec ale byla výprava úspěšná. Ljudmila v jednom z táborů našla svou dceru Anastasju, v dalším se zase Tatjana znovu shledala se svou dcerou Liljanou.
Z toho, co patnáctiletá Anastasja popisuje, se zdá, že matky pro své dcery přijely v pravý čas. „Řekli nám, že pokud si pro nás rodiče nepřijdou, pošlou nás do internátních škol nebo do nových rodin,“ uvedly dívky.
Tisíce dětí stále vězí v Rusku
Ne všechny rodiny ovšem měly takové štěstí. Z tisíců ukrajinských dětí, které do Ruska či na Krym odvlekli, se dosud podařilo zachránit pouze 307 dětí, další na záchranu stále čekají.
Mezi nimi například třináctiletý Dmitro, se kterým se jeho matka Janna Klymenko neviděla už šest měsíců. Její syn údajně teď chodí do ruské školy a je s ním stále v kontaktu. Má ovšem strach, že by mohl brzy skončit v ruském sirotčinci.
O svého syna se obává také třiačtyřicetiletá Inessa Vertaš. Patnáctiletého Vitalije viděla naposledy před pěti měsíci, kdy se školou odjížděl na tábor. „Volal mi, plakal a říkal, že to není tábor pro děti, že je to jako vězení. Na postelích nebylo prostěradlo, museli nosit oblečení starých lidí, dostávali jídlo vhodné jen pro prasata a bili je, když nezpívali ruskou hymnu,“ popisuje synovy zážitky Inessa. Vedoucí tábora podle Vitalije dokonce nutili třináctileté Ukrajinky k pohlavnímu styku.
„Řekli dětem, že jejich rodiče opustili Ukrajinu a už si pro ně nikdy nepřijdou. Řekla jsem mu, že ho nikdy neopustím,“ dodává Inessa.
