Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V úterý 11. března 2025 doktorandku Daniellu Foderaovou z Kolumbijské univerzity budí telefonát od vedoucího laboratoře. Přináší zdrcující zprávu: její prestižní výzkumné stipendium F31, které pokrývalo většinu jejích ročních příjmů, bylo s okamžitou platností zrušeno.
„Bylo to traumatické,“ svěřila se později časopisu Nature. „Okamžitě jsem propukla v pláč.“ Její výzkum děložních myomů – nezhoubných útvarů postihujících až 80 % žen do padesáti let – se náhle ocitl bez financí.
Daniella Foderaová není zdaleka sama. Podobně náhle přišel o grant T32 na výzkum schizofrenie i Gordon Petty ze stejné univerzity. „Věřím, že moje akademická kariéra tím v podstatě skončila,“ řekl médiím.
Jindy jsou důsledky méně dramatické, ale pro vědce i tak velmi frustrující. V americkém Ústavu národního zdraví (NIH) se výzkumníci potýkají se situacemi, které v historii této slovutné instituce – největší svého druhu na světě – nemají v podstatě obdoby. Jednorázové pomůcky jako latexové rukavice se používají opakovaně, protože nové se nesmí kupovat. Ze stejného důvodu si vědci mezi sebou půjčují, darují či sdílejí nezbytné chemikálie. A pokud se nic nezmění, některé laboratoře v dohledné době prostě přestanou fungovat. NIH je přitom největší ústav v biomedicínském výzkumu na světě s rozpočtem kolem bilionu korun, tedy zhruba poloviny celého českého rozpočtu.
„Znám kolegy, kteří teď zažívají stres, jestli jejich pozice bude zrušena, nebo přijdou o financování. Někteří preventivně šetří, kde mohou, a ruší cesty na konference. A znám i pár lidí, kteří z USA chtějí odejít,“ říká Petr Svoboda, vedoucí týmu v Ústavu molekulární genetiky české Akademie věd.
Trumpova administrativa chce zjevně změnit status quo v americké vědě, ale není příliš jasné, proč a čeho tím chce vlastně dosáhnout. Například výzkum pocházející ze zmíněného špičkového ústavu NIH je motorem odvětví, které zjevně „funguje“ – přináší nové léky a terapie.
Z hlediska Washingtonu pravda není příliš výnosné. Velké farmaceutické společnosti dokážou daně (i díky úlevám z doby první Trumpovy administrativy) velmi dobře „optimalizovat“. Velké společnosti z oboru tak ve Spojených státech žádné daně neplatí. A zároveň američtí pacienti za jejich produkty platí nejvyšší ceny na světě. Ale jedno je důsledek daňové politiky, druhé pak podoby amerického zdravotnického systému. S efektivitou NIH a jím placeného výzkumu to nijak nesouvisí.
Odteď to bude jinak
Seznam všech opatření, která se týkají vědy, by byl dosti dlouhý. Některá, jak naznačuje případ NIH, komplikují běžný chod laboratoří. Obvykle tím, že osekávají provozní výdaje. V jiných případech došlo rovnou na rušení už přidělených peněz pro výzkumníky, kteří nepracují přímo pro vládu. Motivace je ve většině případů jasně ideologická, provedení bývá často bezohledné a neuvážené.
Krátce po prezidentské inauguraci přišel exekutivní příkaz nařizující komplexní přezkum environmentálních a klimatických regulací. Agentury jako Úřad pro ochranu životního prostředí (EPA) či ministerstvo energetiky (DOE) dostaly za úkol identifikovat a revidovat pravidla považovaná za „ekonomickou zátěž“, přičemž některé regulace byly okamžitě pozastaveny. Tento krok měl zřejmě rychle rozložit dědictví Bidenovy administrativy. Ta Trumpova také podle očekávání zahájila proces odstoupení USA od Pařížské klimatické dohody.
Další direktiva se zaměřila na „reformu“ federálních poradních výborů, které poskytují vědecké expertizy vládním agenturám. Nová kritéria pro výběr členů těchto sborů (například v Národních institutech zdraví, NIH, či EPA) začala zdůrazňovat zkušenosti z průmyslu nebo soulad s politickými cíli administrativy. Cílem zřejmě je nejen měnit samotná pravidla, ale i ovlivňovat vědecké podklady, na jejichž základě se tvoří.
Politické priority se jasně promítly i do návrhu federálního rozpočtu na fiskální rok 2026. Ten počítá s citelnými škrty pro ochranu životního prostředí, zejména v oblasti výzkumu a vymáhání práva. Omezit se mají také prostředky pro některé části Národní vědecké nadace, konkrétně pro vědy o Zemi a společenské vědy. Na ministerstvu energetiky čelí škrtům například výzkum obnovitelných zdrojů. Naopak posílit má financování vesmírného programu Artemis agentury NASA, výzkum jaderné energetiky a technologií pro fosilní paliva.
Směr udávají i personální změny, velmi často uskutečněné v podstatě na hodinu. Do vedení klíčových agentur byli jmenováni lidé známí svou skepsí vůči klimatickým změnám, obhajobou deregulace nebo vazbami na průmysl. Tato jmenování jsou zásadní, protože nové vedení ovlivňuje implementaci politik, priority i morálku uvnitř agentur.
Administrativa se také aktivně zaměřila na rušení programů spojených s diverzitou, rovností a inkluzí napříč všemi agenturami. To zahrnuje rušení grantů, přezkumy projektů obsahujících klíčová slova jako „diverzita“ a rušení interních politik. Nejde přitom jen o společenské vědy, dopady pociťuje i biomedicínský výzkum, jak jsme viděli na začátku.
Jak bylo řečeno, došlo i na škrtání už udělených grantů, někdy bez ohledu na to, v jaké byly fázi. Vláda tak raději v řadě případů spláchla miliony na rozjeté experimenty, než aby nechala vědce výzkum dokončit. Právě tak byl zrušen mimo jiné i výzkum ověřující bezpečnost vakcíny proti pásovému oparu, což je téma jinak novému vedení amerického ministerstva zdraví řekněme „blízké“. Jen to naznačuje, v jakém spěchu patrně rozhodování probíhalo.
Analýza škrtů v programech, kterou udělal časopis Nature z údajů shromažďovaných samotnými vědci, naznačuje, že programy se neruší podle několika kritérií. V první řadě jsou ohroženy určité tematické okruhy – výzkum covidu-19, HIV/AIDS, klimatu či zdravotních otázek kolem transsexuality. Ale když se administrativa zaměřila na nějakou konkrétní instituci, například Kolumbijskou univerzitu, škrtalo se mnohem šířeji.
K tomu všemu se přidává zpřísňování imigrační politiky. Objevily se případy rychlého rušení víz a ukončování legálního pobytu zahraničních studentů a vědců, někdy kvůli drobným prohřeškům nebo aktivismu. V komunitě silně závislé na talentech ze zahraničí to je zvyšuje nejistotu.
Směs rozpočtových škrtů, ideologicky motivovaných zásahů do výzkumných priorit, personálních čistek, útoků na vědeckou integritu a všudypřítomné nepředvídatelnosti vytváří atmosféru strachu a frustrace.
Vlna, vlnka, plácnutí do vody?
V nedávné online anketě prestižního vědeckého časopisu Nature na otázku, zda kvůli změnám po nástupu nové administrativy zvažují odchod z USA, odpovědělo kladně plných 75 % z více než 1600 respondentů z řad vědců.
Tedy přes 1200 lidí. Tento trend byl obzvláště výrazný mezi mladšími výzkumníky na začátku kariéry – odchod zvažovalo 548 z 690 postgraduálních respondentů a 255 z 340 doktorandů.
Samozřejmě, online ankety tohoto typu mají svá omezení. Často na ně odpovídají spíše ti, kdo mají na dané téma již vyhraněný názor – v tomto případě tedy pravděpodobněji ti, kteří o odchodu skutečně uvažují. Přesto výsledky poskytují alespoň částečný vhled do nálad v akademické obci a naznačují, že počet těch, kdo o změně působiště přemýšlejí, není zanedbatelný.
Nejde však jen o čísla z anket. Zvýšený zájem vědců působících v USA hlásí i konkrétní evropské instituce. Německá Společnost Maxe Plancka uvedla, že ji kontaktovali špičkoví vědci z Ameriky se zájmem o přesun a instituce nyní zkoumá své možnosti. Podobně švédský lékařský Karolinska Institutet kvůli tomu sestavil speciální pracovní skupinu. Francouzská Univerzita Aix-Marseille spustila v březnu iniciativu na přilákání 15 vědců z USA a zaznamenala už „četné žádosti“.
Zájem potvrzují i lidé mimo Evropu. Madhukar Pai, výzkumník tuberkulózy na McGillově univerzitě v kanadském Montrealu, pro Nature uvedl, že se na něj obracejí američtí kolegové hledající práci, nebo si chtějí alespoň promluvit. „Ten stres je velmi hmatatelný a je smutné to sledovat,“ dodává. Kanadské univerzity podle některých zdrojů vidí v současné situaci „příležitost, která se naskytne jednou za generaci“ k získání špičkových talentů.
Ozývá se i české prostředí. „Už teď zaznamenáváme zvýšený zájem studentů, postdoktorandů, ale i významných kariérních vědců z USA o práci v ÚOCHB, ať už v Praze, nebo v naší pobočce v americkém Bostonu,“ uvedl ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, profesor Jan Konvalinka.
Zdá se tedy, že kombinace nejistoty (včetně finanční), politických tlaků a zpochybňování vědeckých norem skutečně vede část americké vědecké komunity k hledání alternativ. A Evropa tuto situaci začíná vnímat jako možnou příležitost.
Rozvinout běhouny?
Není to poprvé, co politické turbulence v jedné zemi vedly k přesunu vědeckých talentů jinam – a země, která je přijala, z toho výrazně profitovala. Nejznámějším příkladem je vlna špičkových vědců, včetně osobností jako John von Neumann či Albert Einstein, kteří ve 30. letech 20. století uprchli z nacistického Německa do Spojených států. Podle výzkumu Fabiana Waldingera a jeho kolegů vedl tento příliv mozků například k nárůstu patentové aktivity amerických vědců v oborech, ve kterých se emigranti pohybovali, o desítky procent.
Relevantnější paralelu však možná najdeme v nedávné minulosti. Když první Trumpova administrativa v roce 2017 zpřísnila kritéria pro získání specializovaných víz H-1B, řada vysoce kvalifikovaných pracovníků místo do USA zamířila do vstřícnější Kanady. Nedávná studie dvojice severoamerických ekonomů (v PDF) ukázala, že tento příliv talentů vedl ke zvýšení produkce a exportu kanadských firem a také ke zvýšení mezd tamních domácích zaměstnanců.
Asi i proto, že jsou si evropští politici a instituce těchto precedentů vědomi, vnímají současnou situaci v USA jako možnou příležitost zvrátit dlouhodobý trend odlivu mozků přes Atlantik. V březnu 2025 zaslalo 13 „vědeckých“ ministrů zemí EU, včetně českého, dopis Evropské komisi. V něm volají po „okamžité akci“, která by Evropu učinila atraktivnější pro „brilantní talenty ze zahraničí, kteří by mohli trpět zasahováním do výzkumu a špatně motivovanými a brutálními škrty ve financování“.
Některé instituce už jednají. Evropská výzkumná rada (ERC) podle neoficiálních informací plánuje posílit své granty pro seniorní vědce. Konkrétní programy už ohlásily univerzity – například francouzská Aix-Marseille spustila program „Bezpečný přístav pro vědu“ s cílem získat 15 vědců z USA a nabídnout jim tříletý kontrakt a rozpočet v řádu stovek tisíc eur. Podobné kroky oznámila Univerzita Paris-Saclay nebo Vrije Universiteit v Bruselu, která otevřela 12 postdoktorandských pozic cílených na americké vědce. Aktivitu vyvíjejí i instituce v Německu, Švédsku či Velké Británii.
Na druhou stranu, jak upozorňuje například týdeník The Economist (a nedávno podrobněji i tzv. Draghiho zpráva), pokud chce Evropa skutečně konkurovat USA jako vědecká supervelmoc, nestačí jen lákat jednotlivce. Potřebuje systémové změny, včetně navýšení investic do výzkumu a vývoje. EU jako celek dává na tyto účely zhruba dvě procenta HDP, USA 3,6 %. Rozdíl přitom je dán hlavně nižšími investicemi firem, ne států.
A jak je připravené Česko? Oficiální místa jsou zatím spíše zdrženlivá. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy uvádí, že se ČR hodlá problematikou zabývat ve spolupráci s ostatními státy EU v rámci Evropského výzkumného prostoru. Odkazuje na možné využití nástrojů jako Horizont Evropa, granty ERC či akce Marie Skłodowska-Curie a podporu sítě EURAXESS pro příchozí vědce. Žádný specifický národní program na podporu vědců z USA nechystá a spoléhá spíše na iniciativu Evropské komise a samotných univerzit, které o situaci informovalo.
Podobně se vyjadřuje i Akademie věd ČR. Její předseda Radomír Pánek uvedl, že se na úrovni AV ČR sice vedou diskuze, ale názory na centrální program se různí a hlavně jsou „finanční zdroje omezené“. Jednotlivé ústavy však mohou samozřejmě jednat samostatně na základě svých kontaktů.
Minimálně jeden z nich v tomto ohledu už jedná: „Připravujeme informační kampaň na sociálních sítích a na webech informujících o vědě v USA,“ říká Jan Konvalinka, ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Jeho instituce je ale v unikátním postavení: díky svým licenčním příjmům má k dispozici do svého rozpočtu miliardy navíc. Jako jedna z mála institucí v ČR může lákat na dobře vypracovaný dlouhodobý systém podpory domácích i zahraničních studentů. A už dnes pravidelně přitahuje nadějné vědce z celého světa.
Současná situace v americké vědě tak pro Evropu a Česko představuje spíše potenciální příležitost než jistotu masivního přílivu špičkových mozků. Je to šance, kterou mohou využít především ty instituce a země, které jsou na ni připraveny – mají zavedené mechanismy podpory, dostatečné financování, mezinárodní renomé a flexibilní prostředí. Trumpův „dar“ si zkrátka bude třeba aktivně zasloužit a rozbalit. A není jisté, kolika evropským a českým institucím se to skutečně podaří.
