Sto let. Tak Evropa staví na nohy své ozbrojené síly

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rok 2023. Evropané se na sociálních sítích houfně posmívají Rusům, že do bojů na Ukrajině posílají tanky T-62, muzeální kousky vyprojektované v 50. letech.

Jedno posměváčci přehlížejí: Ve stejné době Evropa posílá Ukrajině, po odstranění plísně a rzi, s bídou několik desítek tanků Leopard 1. Rok, kdy začal vznikat jejich prototyp? 1956.

Jen krátce předtím se objevuje informace, že německá armáda má zásoby munice na dva až tři dny bojů. A že klíčový bitevní tank kontinentu, Leopard 2, dokáže produkovat tempem dva až tři kusy měsíčně - když nenastanou žádné komplikace.

Smích? Přejde, říkali s oblibou důstojníci Československé lidové armády. Evropany by nejspíš přešel už dávno, kdyby neměli v zádech mocného amerického spojence. Okamžik, kdy o tuto jistotu přijdou, se možná blíží, přinejmenším pokud bychom měli brát vážně dosavadní vyjádření nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa.

Jsou Evropané na tento moment připraveni? A jak si před jeho nástupem vedli evropští politici při plnění slibu, že udělají ze svých armád opět odstrašující sílu?

„Jak v čem,“ odpovídá na výše položenou otázku bezpečnostní expert a český vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. „Dokázali jsme nakopnout zásadní výrobu dělostřeleckých granátů, kde navíc důležitou roli hrají české firmy. Horší je to s některými typy těžké techniky. Jestli někdo fňuká nad čerstvou objednávkou na 14 tanků pro českou armádu, měl by si uvědomit, že Rusové jich mají k dispozici několik tisíc.“

Bruselský think thank Bruegel je ve své analýze nemilosrdný. Nejenže se Evropa zbavila velké části své těžké vojenské techniky, ale nahradit ji by při současném tempu produkce trvalo v některých typech techniky sto let.

Pro příklad: Německá armáda měla v roce 1992 skoro sedm tisíc tanků. Konec studené války a spolu s tím i konec strachu z invaze ruského impéria a nástup všeobecné víry ve svět bez velkých válečných konfliktů však přinesl změnu gigantických rozměrů. Jejím zosobněním se stal podnikatel Peter Koch. Založil si firmu s výmluvným názvem: Demontáž bitevních tanků, a. s. Do dnešního dne jich tento podnik na zakázku německé armády rozmontoval a sešrotoval několik tisíc. Další stovky dodnes rezaví na „hřbitovech tanků“, obřích odstavných plochách, jako je ta u obce Sögel. A zakázky na moderní tanky přicházely zbrojařům od německé vlády ne už na tisíce ani na stovky, ale spíše na desítky kusů.

Během 32 let se proto rezervoár sil německých obrněných vojsk scvrkl ze sedmi tisíc na zhruba 330 operačně použitelných bitevních tanků. Počet samohybných děl klesl ze tří tisíc na zhruba 150.

Ano, kvalita je zpravidla na straně Západu, ale ani technická nadřazenost nemůže vyrovnat převahu jedna ku deseti - která se navíc může ještě více proměnit ve prospěch ruského agresora.

Ekonom Guntram Wolff z think thanku Bruegel se ptá: Co když se Trumpově administrativě podaří naplnit své cíle a na Ukrajině zavládne příměří? Rozjetá mašinerie ruského válečného hospodářství se nemůže ze dne na den zastavit, to by znamenalo ekonomický kolaps. Pokud by ale výroba pokračovala s podobnou intenzitou jako teď a zároveň by odpadly válečné ztráty, postavilo by Rusko podle Wolffa armádu velikosti Bundeswehru každých šest až 12 měsíců. „Závody ve zbrojení mohou být horší než v době studené války,“ dodává ekonom.

Na takové závody je průmyslová a technologická velmoc Evropa i po třech letech války za svými humny překvapivě špatně připravená.

Téměř od začátku otevřené ruské invaze na Ukrajinu používá francouzský prezident Emmanuel Macron dramatická slova o přechodu na „válečné hospodářství“. Ještě dva roky poté ale země produkovala nanejvýš šest samohybných houfnic typu Caesar měsíčně. Jde přitom o stěžejní bojový systém, o jehož dodávky spolu soupeří bojující ukrajinská armáda s evropskými vojsky, včetně toho českého. Teprve v závěru roku má produkce vzrůst na dvojnásobek.

Německá alternativa Caesarů, houfnice PzH 2000, je vyložená řemeslná vzácnost - ročně se jich vyrobí zhruba 10 kusů. Cena každého z nich přesahuje 400 milionů korun. Ukrajinci přitom dokážou typ Bohdana vyrábět nejen osmkrát levněji, ale také zhruba dvacetkrát rychleji. „To by se mohlo změnit s přechodem na sériovou výrobu. K tomu jsou potřeba nové továrny a nové stroje. A aby je firmy mohly koupit, potřebují velké dlouhodobé kontrakty. A konečně, k tomu jsou potřeba peníze,“ říká Tomáš Kopečný.

Copak ale evropské státy nenavýšily své obranné rozpočty? Neplní 22 ze 32 zemí NATO, nejvíc v historii, slib vydávat na obranu 2 % HDP?

Problém je, že evropské armády řeší nejen současnost, ale i hříchy minulosti. Rozdíl oproti tomu, co by země NATO na obranu vydaly při plnění dvouprocentního cíle, dělá za posledních 30 let podle analýzy banky Berenberg v přepočtu zhruba 24 bilionů korun. Navýšení obranných výdajů v roce 2024 nad úroveň dvou procent HDP z této sumy ukrojilo jen okolo půl bilionu.

Navýšit produkci do té míry, že by dokázala tyto letité díry zalepit, znamená rozsáhlé a dlouhodobé objednávky, které by firmám umožnily postavit nové výrobní linky a objednat stroje, na jejichž dodání často čekají déle než rok. A právě na jistotu dlouhodobých zakázek evropští zbrojaři v mnoha případech stále čekají.

Vypovídá i trpká zkušenost Franka Hauna, šéfa firmy vyrábějící tanky Leopard 2. Ten už najal i bývalého manažera firmy Mercedes Benz. Jeho úkolem mělo být převést firmu z malovýroby do světa masové produkce po vzoru velkých automobilek.

K tomuto optimistickému kroku Hauna přimělo nadějné jednání s německou vládou. Ta se po letech chystala uzavřít velký kontrakt na dodávku. Na začátku léta 2024 se zdálo být nepochybné, že si Bundeswehr objedná více než stovky leopardů. Kvůli této zakázce měla vzniknout nová tovární hala. Místo už pro ni měl Haun vyhlídnuté.

Zatím se na něm stavět nemůže. Podpis kontraktu s německou vládou se odsouvá na neurčito a je velmi nepravděpodobné, že závazná smlouva vznikne před předčasnými volbami u našich sousedů v únoru 2025. Nejistá je také politická budoucnost hlavního zastánce uzavření zakázky, spolkového ministra obrany Borise Pistoriuse, o kterém se donedávna diskutovalo jako o možném kandidátovi na kancléře.

Celkově vzato bude znásobení výroby obtížné bez znásobení výdajů.

„2 % HDP na obranu odrážely situaci ve světě, která vznikla v roce 2014 po ruské anexi Krymu. Teď už jsme někde jinde,“ varuje Tomáš Kopečný.

Totéž se stále větší razancí říká i nový generální tajemník Aliance Mark Rutte. Baltské státy už de facto přistoupily na návrh Donalda Trumpa z roku 2018, tedy že Evropané by měli na obranu vydávat ne 2 % HDP, ale rovný dvojnásobek.

Pokud bude sílit tlak mezinárodní společenství, aby je ostatní evropské státy následovaly, čeká i Česko nepříjemná debata. Máme začít mluvit o dalším navýšení či dokonce znásobení výdajů na obranu, které by si v rozpočtu konkurovaly se sanací podvyživené infrastruktury nebo zdravotního systému, probíhajícího pod tíhou stárnoucí populace?

Ne všude je skepse namístě. Evropské zbrojní firmy se konsolidují a spojují, strategický význam má přesun části výroby protivzdušného systému Patriot do Evropy díky společné investici evropského koncernu MBDA a amerického Rhaytonu.

Evropa ale dál trpí svou tradiční chorobou: roztříštěností. Podle analýzy firmy McKinsey používají Evropané 172 zbraňových systémů tam, kde jich Američané mají 32. Většina zemí Evropy sice používá standardně dělostřelecké granáty ráže 155 mm, ale ve více než deseti různých verzích. Ve výsledku Spojené státy vydávají na obranu v přepočtu na hlavu nejen více peněz, ale také je utrácejí efektivněji.

I proto nová Evropská komise přichází pestřejší o nové portfolio obrany. Komisař Andrius Kubilius tvrdí, že udělá z Evropy „opravdový jednotný trh“.

Nebude to mít jednoduché. Evropské státy zpravidla nechtějí ohrozit zakázky pro své domácí výrobce tím, že by zbraně nakupovaly společně a na společném trhu. „Obranný byznys zažívá boom a protežování národních šampionů bují,“ řekl listu Financial Times jeden z šéfů italské zbrojní firmy Fincantieri. „Proč by měli chtít jednotný trh? Prosadit něco takového by vyžadovalo hodně politické vůle.“

Její síla je přitom kolísavá. Jako příklad opět může posloužit agilní německý ministr obrany Piustorius. Byla to především jeho tvrdohlavost a také osobní spojenectví s francouzským protějškem Sebastianem Lecornuem, co na jaře 2024 posunulo alespoň k podpisu deklarace o porozumění zásadní evropský zbrojní projekt, jehož výsledkem by měl být de facto společný evropský bitevní tank.

Od té doby se ale zhroutily obě vlády jmenovaných ministrů a zároveň tahounů projektu. A krátce na to, na začátku prosince 2024, se objevily zprávy o přetrvávajících sporech mezi francouzským a německým průmyslem. Francouzská strana zároveň oznámila, že i nadále počítá s vývojem vlastní platformy. Krach ambiciózního projektu s celoevropským dosahem to sice ještě není, krok směrem k jeho selhání ano.