Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Britská armáda je naprosto připravená k nasazení na Ukrajině.“ Vyjádření jednoho z velitelů sil Jeho Veličenstva, které sekunduje podobně sebevědomým slovům premiéra Keira Starmera. Ten se pasoval do role iniciátora a lídra tzv. koalice ochotných, která by mohla vyslat na Ukrajinu tzv. „zajišťovací jednotky“: vojenskou sílu dost odstrašující na to, aby se případné příměří na Ukrajině nezměnilo v pouhý oddychový čas pro ruského agresora.
Na první pohled je britský premiér tím pravým garantem přežití Ukrajiny. Dle portálu Global Firepower disponuje jeho země nejsilnější armádou Evropy - s výjimkou Ruska.
Po desetiletí po boku s Američany: britský voják v Iráku, rok 2003.
Realita je ale komplikovanější. „Slabinou Starmerova plánu je skutečnost, že Británie nemůže nasadit dost vojáků, zbraní, ani zásob, aby působila jako skutečně odstrašující síla,“ říká analytik z univerzity v Readingu Kenton White.
Totéž potvrzuje řada dalších odborníků s tím, že operace na Ukrajině je takřka nemyslitelná, pokud Londýn nepodpoří jeho nejbližší spojenec. Tak blízký, že na něj hrdý Albion převedl část své vlastní bezpečnosti.
Outsourcovat obranu
Je to jen něco přes sto let, kdy Velká Británie suverénně vládla vlnám. Až do roku 1912 se řídila tzv. „koncepcí dvou přídí“: loďstvo Jeho Veličenstva mělo být schopné porazit flotily dvou dalších nejsilnějších námořních velmocí.
V současnosti nejenže by britské loďstvo nemohlo ani pomýšlet na soupeření s největší námořní velmocí světa, Spojenými státy. Spíš musí požádat Washington o asistenci a svolení, než vyrazí na moře.
Dokládá to příklad z nedávné minulosti. Když loni britský torpédoborec zasahoval proti Hútiúm v Rudém moři, byl zcela závislý na americkém zásobování palivem, municí i jídlem. Británie totiž momentálně nemá jedinou zásobovací loď schopnou nasazení.
Queen Elizabeth, vlajková loď britského námořnictva. V nebezpečných vodách se musí spoléhat na americkou protiraketovou ochranu.
Jde jen o střípek širšího problému. Bez americké logistiky se neobejdou žádné velké operace: to platí pro námořní, letecké i pozemní síly Velké Británie, o výzvědných a komunikačních ani nemluvě. Všechny složky britské ozbrojené moci v průběhu minulých desetiletí úzce prorostly s těmi americkými.
Zástupce velitele? Americký důstojník
Byl to proces postupný a přirozený. „Bratrance“ na obou stranách Atlantiku pojí jazyk i společně prolitá krev na bojištích obou světových válek. A nejen to. Bez ohledu na amerického viceprezidenta J. D. Vance, který nedávno prohlásil Spojené království za „jakousi zemi, co 40 let nebojovala ve válce“, jsou Britové po právu považováni za nejbližší spojence USA. Platilo to i ve chvílích, kdy se od Washingtonu většina spojenců odvrátila, jako třeba při invazi do Iráku v roce 2003.
Kvůli úzkému spojenectví, ale i kvůli dekádám šetření na britské straně tamní armáda začala postupem času fungovat téměř jako prodloužená ruka armády americké. Britové sice postupně přicházeli o schopnost autonomního nasazení, dostávali za to ale logistickou, technickou a zpravodajskou podporu, která významně šetřila kapsy obyvatel ostrovního království.
Protože se automaticky počítalo s tím, že anglosaští „bratranci“ půjdou do velkých operací bok po boku, přizpůsobil se tomu systém velení: automaticky se počítá s tím, že při bojovém nasazení bude do britské divize začleněna americká brigáda, zatímco celá divize se stane součástí amerického armádního sboru. Prorůstání došlo tak daleko, že zástupcem velitele jediné britské obrněné divize je tradičně americký důstojník.
„Kill switch“ na celou armádu
V minulých týdnech se vedla intenzivní diskuze o existenci či neexistenci tzv. „kill switch“ – tlačítka, které by případně mimoamerickým uživatelům znemožnilo bojové nasazení letounů F-35. Stranou pozornosti ovšem zůstala celá řada dalších zbraní, které by bez americké softwarové podpory a náhradních dílů zůstaly při delším nasazení nepoužitelné.
V britském případě se jedná například o padesátku bitevních vrtulníků Apache. „Američané nás můžou zapínat a vypínat, jak je napadne,“ řekl listu The Times zdroj z armádních kruhů.
Ponorky Vanguard přestavují jaderný štít Spojeného království. Spoléhají přitom na jaderné střely amerického původu.
Britskému námořnictvu zbyly dvě letadlové lodi. Na nich zčásti operují americké F-35, protože britská flotila těchto letadel ještě není kompletní. Do nebezpečných vod klíčové lodě pro moderní válčení doprovázejí americké torpédoborce, protože ty britské nejsou schopné letadlové lodě chránit před nejmodernějšími balistickými střelami.
S USA je provázaná také britská „zbraň poslední instance“. Nukleární ponorky spoléhají na jaderné střely Trident, vyráběné a udržované Spojenými státy.
A pak jsou tu možná ještě zásadnější problémy.
Jedna věc je vyslat jednotky do akce. Věc druhá, zajistit jim dostatek zásob. „Britská armáda nemá z hlediska logistiky dostatečnou kapacitu. O tuhle infrastrukturu se starali Američané,“ potvrdil The Times další zdroj z armádních kruhů.
Totéž platí o velké části špionáže a komunikace. Bez informací z amerických satelitů by britská armáda byla na bojišti napůl slepá. I se svým evropskými spojenci si britští vojáci předávají informace pomocí amerických komunikačních systémů.
Kdo nakonec rozhodne?
„Chcete sami bojovat s Rusy?“ zeptal se při nedávném setkání Donald Trump britského premiéra v Oválné pracovně.
Oba věděli, kolik sarkasmu a ponížení se v této otázce skrývá. Bez masivní americké podpory by britská mise na Ukrajině mohla skončit v lepším případě blamáží. A experti nevylučují ani horší varianty.
Britská armáda svou silou mezi těmi evropskými sice vyniká, ani jí se ale nevyhnulo šetření. Zatímco na přelomu tisíciletí disponovala zhruba 100 tisíci mužů a žen, v současnosti je to okolo 70 tisíc - nejméně od napoleonských válek. „Armáda je tak zdecimovaná, že rozhodně nemůže nasadit podstatné pozemní síly,“ říká Francis Tusa ze serveru Defense Eye. „Celá armáda má k dispozici maximálně 25 bojeschopných tanků.“
Eurofighter Typhoon. Podle britských médií zvažuje RAF nasazení 24 těchto strojů na ukrajinském nebi.
Tvrdě zní i vyjádření muže, který vojákům se lvem a jednorožcem ve znaku velel. Generál David Richards, bývalý náčelník generálního štábu, si ve studiu BBC postěžoval, že armáda je „bezpochyby vyprázdněná“ a není dost velká, aby mohla být součástí rotace evropských mírových sil na Ukrajině. Analytik Kenton White se dokonce obává, že by se slabé britské jednotky na Ukrajině mohly stát lákadlem pro ruský útok.
Dle listu The Times by mohlo Spojené království poslat na Ukrajinu nanejvýš dvacetitisícový kontingent. I ten by ale dokázal ostrovní stát udržovat v akci maximálně rok. Co by přišlo poté, je hvězdách. Přesněji, záleželo by to do značné míry na blahovůli USA – a o té je možné přinejmenším pochybovat.
Z hlediska mezinárodního práva není ani Rusku, ani Spojeným státům nic po tom, jaká vojska si suverénní ukrajinská vláda pozve na své území. Ruské vedení ale západní vojáky v ukrajinském teritoriu zásadně odmítá a ze svého požadavku na de facto bezbrannou Ukrajinu bez západní pomoci dělá klíčový bod, jehož splněním podmiňuje uzavření příměří.
Američtí vyjednavači na tento požadavek nekývli. Zatím. Zvláštní zmocněnec Steve Witkoff, který má jednání s Putinem na starosti, ale v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem označil Starmerův plán na rozmístění evropských jednotek na Ukrajině za „prosťáčkovské pozérství“.
I jen americká nečinnost a přísná neutralita by představovala obrovský problém. Vyvstává ale i otázka, kterou si radši skoro nikdo neklade: Co kdyby Amerika nejenže Britům v poli nepomohla, ale začala jejich nasazení přímo sabotovat? Třeba v případě, že by Trump britskou neochotu přijmout ruské podmínky pochopil jako podkopávání své snahy uzavřít mír, jehož uzavření slíbil a kterým chce vejít do historie?
Britský premiér si je toho všeho dobře vědom. I když jeho slova o možném vyslání jednotek na Ukrajinu zní sebevědomě, méně už se zdůrazňuje další jeho vyjádření – jak řekl před svou cestou do Bílého domu na konci února, Británie je připravena sehrát na Ukrajině „svou roli“, ovšem jen v případě, že bude mít za zády americkou „pojistku“.
Evropané sice mohou považovat rozhodnutí vyslat, či nevyslat mírové jednotky na Ukrajinu za svou suverénní volbu. O nasazení britských vojáků, kteří by nevyhnutelně společně s Francouzi představovali jádro evropského kontingentu, ale bude nepřímo rozhodovat americký prezident. A když dostal Donald Trump v únoru v Oválné pracovně otázku, zda kýženou pojistku britským jednotkám poskytne, jeho první slova zněla: „Evropané jsou blízko. My jsme daleko, až za Atlantikem.“
