Článek
Borise Johnsona přirovnávají britští satiričtí komentátoři nejčastěji k velkému opičákovi. Vypadá legračně a neupraveně. Chová se nepředvídatelně a svými kousky někdy budí sympatie a smích, jindy údiv a odpor. Chvíli vypadá chytře a zamyšleně, ale o vteřinu později se s úsměvem začne škrábat na zadku. V zoologické zahradě se u jeho klece vždycky tlačí nejvíc návštěvníků. Avšak když jste neopatrní a opičáka nehlídáte, nechává za sebou spoušť.
No a je to obava z příliš velké spoušti, která teď vede nejen labouristickou opozici, ale i část vládnoucí konzervativní strany k přesvědčení, že by britský premiér měl odejít z funkce. Sázkové kanceláře před víkendem vypsaly dokonce poměrně velmi vysoké kurzy na to, že se tak stane dokonce už tento týden (jeden z nich byl 4:7). Ale podle všeho se zdá, že kromě opičáka připomíná Boris Johnson ještě kočku, nebo spíš kocoura. Taky má devět životů, možná i víc.
Johnsonův současný problém či skandál je dobře známý, a v podstatě jednoduchý. Ukázalo se, že úřad premiéra v Downing Street pořádal večírky a oslavy v době, kdy v Británii platila nejpřísnější proticovidová opatření. Připomeňme, že v Anglii byl lockdown mnohem tvrdší než v Česku, dodržování pravidel se důsledněji vymáhalo a jejich porušování trestalo. Mnoho lidí zaplatilo vysoké pokuty a několik politiků či veřejně působících lidí stály prohřešky proti lockdownu kariéru.
No a v této situaci se veřejnost zpětně dozvěděla o dvanácti akcích (a vyšetřování pokračuje), které do určité míry musely zmíněná pravidla porušovat. Minimálně tří se osobně zúčastnil i Boris Johnson. Jakýmsi mottem skandálu se stal akronym BYOB, tedy instrukce „bring your own bottle“, uváděná na pozvánkách na společenské akce, na které si má každý přinést vlastní alkohol. Kontrastuje to s tvrzením Downing Street, podle kterého byly zmíněné akce všechny ve skutečnosti pracovní. Jenže na porady v práci se láhve většinou nenosí: tam si lidé vystačí s notebookem nebo blokem na poznámky.
Boris Johnson má pro část britské veřejnosti určitý šarm, který je daný jeho kvalitním vzděláním, smyslem pro humor a nezpochybnitelným intelektem, které se kombinují s jeho nepraktičností a slabinami, například slabostí pro dobré jídlo a pití. Ne náhodou je často přirovnáván k asi největšímu britskému státníkovi dvacátého století Winstonu Churchillovi, který měl rovněž mnoho odpudivých vlastností, ale v těch důležitých momentech projevil vůdcovské kvality a – jednodušeně řečeno – vyhrál pro Británii válku s Hitlerem.
„Válkou“ Borise Johnsona je v tuto chvíli samozřejmě brexit. Ten nejdřív pomohl prosadit v referendu, a když se pak realizace „zasekla“ a Británie se dostala do až poněkud směšné mezinárodní situace, dokázal už jako premiér brexit dotáhnout prakticky. I díky tomu vyhrál jako vůdce konzervativců minulé volby, a to se silnou většinou 80 křesel. A pochopitelně, ze stejných důvodů ho odpůrci brexitu upřímně nesnášejí.
Žerty stranou. Z protestů před londýnským parlamentem v lednu 2022.
Dokonce i pandemií proplul Johnson celkem bez významných selhání, tedy posuzováno do chvíle, než vyšly najevo zmíněné oslavy. Covid zpočátku podceňoval, pak sám nemoc poměrně dramaticky prodělal, včetně hospitalizace, a nakonec prosadil tvrdá opatření. Na přípravu očkování najal správného člověka a politicky kampaň zvládl dobře, včetně vakcinace podpůrnou dávkou. Británie patřila mezi země, které byly rychlostí a efektivitou očkování dávány za příklad ostatním, včetně Česka.
Jenže trpělivost s Johnsonem a slabost pro jeho šarm jsou zřejmě u konce. Pravicový Daily Telegraph, který konzervativní vlády skoro vždy podporuje, zveřejnil ve středu výsledky průzkumu veřejného mínění agentury JL Partners, podle kterého 71 procent voličů konzervativců (z voleb v roce 2019) soudí, že premiér nedodržoval vlastní pravidla a 63 procent si myslí, že by vyšetřování, které konzervativní vládu samozřejmě ohrožuje a oslabuje, mělo pokračovat. Rekordních 61 procent dotázaných si myslí, že by Boris Johnson měl rezignovat.
Jenže on se k tomu evidentně nechystá. Nevole sílí i mezi poslanci konzervativců, u části z nich se dá už mluvit o revoltě, a jsou to právě konzervativci, kteří v tuto chvíli mají jako jediní šanci premiéra „sundat“. Naráží to však na existenční obavy části z nich. Není totiž jisté, zda se to povede takzvaně „za jízdy“, třeba tak, jak byla počátkem devadesátých let odstraněna Margaret Thatcherová a John Major pak až do voleb vládl místo ní, a dokonce ještě dokázal jedny volby vyhrát.
Jenže kdyby volby přišly už letos, skoro jistě by to pro mnoho konzervativních poslanců znamenalo ztrátu mandátu. Volí tedy zatím bezpečnou variantu: opičák sice bude dál poskakovat po lese, ale oni si aspoň udrží ještě pár let svou parlamentní židli.
Významný konzervativní komentátor Matthew Parris, sám někdejší poslanec, v deníku The Times v sobotu napsal, že v základním principu není vina na straně Borise Johnsona, nýbrž právě jeho spolustraníků: „Zvolíte opičáka šéfem strany a vyzvete národ, aby z opičáka udělal premiéra. Necháte se opičákem vést a tleskáte opičákovým blábolům. A pak brečíte do piva, že opičák dělá nepořádek? To není vina opičáka. Opičáci dělají nepořádek. Tak to vždycky bylo a vždycky bude.“
Největší nadějí odpůrců Borise Johnsona je jeho někdejší spojenec, tichý a nebezpečný génius Dominic Cummings. Mozek brexitu, který pomohl vyhrát referendum hnutí Vote Leave a přispěl tak k pádu Davida Camerona (první „zářez na pažbě“), jako již spolupracovník Borise Johnsona pomohl odejít do historie Therese Mayové (druhý „zářez“) a teď chce třetí „zářez“ se jménem Borise Johnsona. A to poté, co kvůli sporům s jeho novomanželkou v Downing Street skončil, v podstatě ze dne na den. Snad ve všech novinách světa vyšla fotografie, jak na chodníku s velkou papírovou krabicí se svými věcmi z kanceláře čeká na taxíka.
Dominic Cummings zachycený fotografy na londýnské ulici, leden 2022.
Mimochodem, ještě před touto kapitolou jeho kariéry ztvárnil Cummingse skvěle Benedict Cumberbatch v televizním filmu Brexit: Neobčanská válka z roku 2019. Muž s matematickým mozkem, který v politice promýšlí pět tahů dopředu, používá neotřelé metody a je sice až autisticky asociální, avšak dosáhne prakticky všeho, co si dá za úkol. Teď je to odstranění Borise Johnsona. Časopisu New York Magazine letos v lednu řekl: „Je to nepříjemná práce, kterou však někdo musí udělat. Je to jako opravit nefungující odpad.“
Cummings patří k těm, kteří současný skandál uvedli do pohybu, a je-li pravda, že i tentokrát má promyšleno několik tahů dopředu, lze pochopit, že také londýnští bookmakeři přestávají Borisi Johnsonovi věřit. Teď se ovšem vynořil nečekaný paradoxní spojenec, totiž Vladimir Putin. Po vzoru satirických sitcomů, či známého hollywoodského filmu Vrtěti psem, by to mohla být válka, která premiérovi zachrání domácí reputaci.
Možná i proto je poslední dobou Británie v tlaku na Rusko aktivnější než její evropští spojenci v NATO, a vlastně i než americká administrativa. Jakoby Boris Johnson vycítil, že by přece jen mohl přijít jeho „Churchillův moment“. Ale jestli by to zároveň znamenalo velký mezinárodní konflikt s Ruskem, pak je to něco, co si asi opravdu nepřeje vůbec nikdo.
