Tři důvody, proč zní varování před útokem Ruska na NATO

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Proč tolik evropských politiků a armádních představitelů v poslední době varuje před „reálnou hrozbou“ ruského útoku na NATO? Odpověď jsme shrnuli do tří hlavních důvodů a zároveň zmapovali protiargumenty, které se v diskuzích o opodstatněnosti obav objevují.

Deník Financial Times nedávno s odvoláním na své zdroje napsal, že v NATO panuje shoda v jednom bodě - a totiž v přesvědčení, že pokud Rusko vyhodnotí, že na útok má, provede ho.

Konkrétně se prý jeden nejmenovaný evropský politik nechal slyšet, že v Alianci převažuje pohled, že Rusko záměru i schopnosti zaútočit může dosáhnout do konce dekády a že „jedinou proměnnou je příležitost“.

Základní myšlenkou teorie je, že po útoku na Ukrajinu (podle většiny expertů nepravděpodobným) už nelze spoléhat na racionální úsudek Moskvy, resp. Vladimira Putina.

Ruská propaganda navíc už delší dobu pracuje s tím, že Rusko už ve válce s NATO je. Zaznívají i výroky o potřebě chránit Rusy za hranicemi, případně že hranice Ruska „nikde nekončí“.

Oponentura tomuto názoru zní zjednodušeně tak, že ač se i invaze na Ukrajinu zdála být (a byla) nesmyslná, útok na evropskou zemi NATO je prostě ještě o hodně nesmyslnější.

Argumentuje tak třeba uznávaný odborník na Rusko Mark Galeotti v článku s titulkem „Ne, třetí světová válka není na obzoru“. Putinovi k útoku na NATO podle něj chybí motivace, která u Ukrajiny byla zjevná.

„Proč by riskoval? Ukrajina (a Bělorusko) pro něj a pro mnoho Rusů mají význam. Finsko, Estonsko nebo Polsko ne. On se nesnaží obnovit carské impérium, ani Sovětský svaz,“ napsal analytik a položil otázku, že kdyby tomu tak bylo, proč by se to už netýkalo např. i Arménie a Kyrgyzstánu. „On staví na předsudcích a hluboce zkresleném pohledu na historii, kvůli kterému může považovat Ukrajinu za de facto součást dědictví Moskvy,“ dodal Galeotti.

Podobně hovořil v rozhovoru pro Seznam Zprávy i odborník na jadernou bezpečnost a odzbrojení z institutu OSN UNIDIR Pavel Podvig, podle kterého nic z toho, co umožnilo invazi na Ukrajinu, v případě útoku na NATO „prostě není“.

„Nechci říct, že Rusko mělo k invazi dobrý důvod, ale jeho vedení mohlo být přesvědčené, že to bude rychlá záležitost a že Západ se do toho nebude plést. Že to bude takový Krym 2.0. V případě útoku na NATO ale neexistuje důvod, proč by si kdokoliv mohl myslet, že to bude aféra na pár dní,“ řekl Podvig. „Na rozdíl od Ukrajiny mezi Ruskem a východními státy NATO také není tisícileté spojení. Válka s NATO nemá ani veřejnou podporu. Zkrátka nevidím, odkud by se měla vzít energie potřebná, aby došlo k takové válce,“ dodal.

Druhým opěrným bodem pro varování před útokem Ruska je předpoklad, že to Kreml nejenže bude chtít udělat, ale že se bude cítit i dost silný. Což může být faktor, jemuž vývoj posledních měsíců nemusí zcela odporovat.

„Zaprvé se Rusku relativně daří mobilizovat průmysl pro vedení dlouhé války a průběžně doplňovat ztráty na lidech i technice. Zadruhé v kontextu snižujících se dodávek západní pomoci Kyjevu se materiální převaha Ruska bohužel začíná projevovat. Zatřetí se prohlubují obavy, že případné vítězství Donalda Trumpa v amerických volbách oslabí odstrašující schopnost NATO,“ vyjmenoval důvody, proč se právě teď může zdát konflikt s Ruskem reálnější, Michal Smetana, bezpečnostní expert z FSV UK.

Jinými slovy: jak se mění dynamika konfliktu na Ukrajině a Rusku se daří mít materiálně navrch, rostou obavy, že válku vyhraje a navíc z ní vzejde silnější. A pak je tu nejistota, co se bude dít, pokud se prezidentem USA stane Trump, jenž prohlásil, že by před Ruskem nebránil státy, které nedávají na obranu dost peněz. Tedy obava, zda se Evropa může spolehnout na nejsilnější armádu NATO, kterou vedle Trumpa posiluje i tenze mezi USA a Čínou.

Pak je tu téma nepřipravenosti evropských zemí, které jsou sice ekonomicky nesrovnatelně silnější než Rusko a usilovně zvyšují výdaje na obranu, ale podle před válkou varujících hlasů ne dost rychle.

„Evropská část NATO teď rozhodně není připravena na vedení dlouhého konfliktu,“ řekl k tomu Smetana. Řadu států čeká „bolestivé rozhodování“ o investicích do klíčové techniky a zásob munice, v čemž válka na Ukrajině ukázala „zásadní nedostatky“. „Debaty se povedou i kolem toho, zda je možné udržet model profesionální armády, na který přešla po konci studené války řada států s vidinou zcela odlišné podoby mezinárodně-bezpečnostního prostředí, než jaké vidíme dnes,“ dodal.

Asi nejčastější protiargument zní, že Rusko je nejspíš velmi daleko od případného vítězství na Ukrajině, a pokud by k němu došlo, bude potřebovat čas na zotavení.

Podle Smetany není nereálné očekávat, že kdyby se Rusku vyhrát podařilo, může vyjít z války nejen sebevědomější, ale i vojensky silnější. Mohlo by totiž mít armádu po částečné mobilizaci s čerstvou bojovou zkušeností a průmysl nasměrovaný na válečné potřeby. „Ale také může skončit poražené s obrovskými ztrátami a kolabující ekonomikou,“ dodal.

Na to se podle Galeottiho nyní často zapomíná: lidé považují skoro za samozřejmé, že Rusko po válce najde odhodlání a sílu, aby dál obětovalo všechny zdroje na doplnění ztrát, stihlo je nahradit za pár let a pak „napochodovalo do Evropy“.

„To ale znamená, že máme předpokládat, že Rusko vydrží nebo dokonce ještě navýší současné rekordní výdaje a bude v tom rok za rokem pokračovat, že průmysl to zvládne a že obyčejní Rusové se budou pokorně smiřovat s nevyhnutelným poklesem životní úrovně. Pokud se tohle stane, pak ano, je nemožné vyloučit, že Západu hrozí nebezpečí,“ napsal.

Třetím argumentem pro varování před válkou je hypotéza, že Rusko může dosáhnout zisků a pak snadno vycouvat s pomocí výhružek jadernými zbraněmi.

Podle Smetany se o takovém scénáři v NATO hovoří od roku 2014. Do centra pozornosti se nedávno dostal, když na něj upozornil na síti X bezpečnostní expert Fabian Hoffman z Univerzity v Oslu, který uvedl, že Rusko nestojí o rozsáhlý pozemní konflikt s NATO, ale jen o rychlý vpád doprovázený mohutným vzdušným útokem na infrastrukturu následovaný prohlášením, že obsazené území je pod jaderným deštníkem a jakýkoliv pokus NATO o znovudobytí bude brán za útok na Rusko.

Ústřední myšlenkou je, že důležitější než konvenční síla může být v dané situaci čistě odhodlání, které Rusku nechybí a které by naopak mohlo scházet v NATO, pokud se nepřipraví strategicky i silově. Rusko podle Hoffmana k provedení plánu nepotřebuje plně obnovovat konvenční síly a proto k němu může dojít už do tří let.

Protiargument, který opakovaně zazníval, nepřekvapí: Rusku plán rychlého obsazení nevyšel ani na Ukrajině, kde i přesto, že zkoušelo vyhrožovat atomovkami, musí dobytá území konvenčně bránit. Proč by tedy mělo uvěřit, že útok na stát NATO projde snadno?

Podle Smetany se dá obecně říct, že útok na NATO v příštích letech je „velmi málo pravděpodobný, nicméně v principu realistický scénář“, přičemž výše pravděpodobnosti se bude odvíjet hlavně od dalšího vývoje na Ukrajině, politického dění v USA a jednoty v NATO.

Varování před hrozbou mohou usnadnit její odvrácení - třeba tím, že se díky nim buď zvýší podpora Ukrajiny a Rusko ji neporazí, nebo že v Evropě získají větší podporu investice do obranného sektoru, které zvýší šanci na odstrašení (či odražení) Ruska.

Někteří odborníci mají nicméně výhrady, jak jsou varování formulována. Třeba bezpečnostní expertka Marion Messmerová z britského think tanku Chatham House řekla Seznam Zprávám, že ačkoliv se „nedá nesouhlasit, že evropskou bezpečnost je třeba brát vážně a že hodně armád potřebuje reformy a investice, ale mluvit o ruském útoku na NATO způsobem, kdy dáváme např. tříletou lhůtu, je příliš alarmistické“.

K podobné pointě dospěl i Galeotti, jenž varuje, že příliš ostrá rétorika namířená proti Rusku by mohla „paranoidního starého muže v Kremlu“ přesvědčit, že NATO je hrozba. Evropskou bezpečnost je podle něj třeba brát vážně, ale lepší je postupovat podle zásady formulované bývalým prezidentem USA Rooseveltem „mluv tiše, ale měj po ruce pořádný klacek“ - tedy zvýšit intenzitu zbrojení a snížit ostrost rétoriky.