Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Příběhy o nechtěných dětech, které po sobě během války ve Vietnamu zanechali američtí vojáci.
Příběhy o vietnamských ženách, které pro přežití svých rodin sloužily americkým vojákům, aby byly nakonec označeny za zrádkyně vlasti a do konce života žily s tíživými tajemstvími.
Příběhy o rodinách, pro které válka mezi Severem a Jihem rokem 1975 neskončila.
Příběhy, které se do amerických filmů a románů o válce ve Vietnamu zrovna často nedostávají. Takové píše světově uznávaná vietnamská spisovatelka Nguyen Phan Que Mai. V těchto dnech v Praze představuje svou novou knihu Dítě prachu.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví nejen o vietnamsko-amerických dětech, které se musely protloukat „prachem života“, ale také o nekončících následcích války ve Vietnamu a nevyřčených poválečných traumatech.
Nguyen Phan Que Mai
Narodila se v roce 1973 v malé vesnici v severním Vietnamu. Když jí bylo šest let, přesídlila s rodinou na jih. Její rodiče pracovali jako učitelé a farmáři, Que Mai jim pomáhala, jak mohla, pracovala na rýžových polích a jako pouliční prodejkyně zeleniny nebo cigaret.
Přijela jste do Prahy představit svou novou knihu Dítě prachu. Co vás inspirovalo psát o stigmatizovaných dětech amerických vojáků z války ve Vietnamu?
Jako spisovatelku mě vždycky zajímá ta část vietnamské historie, o které se moc nemluví a nepíše. A o míšenci, který se narodil ve vietnamské válce, nebo o jeho rodičích, se zatím nepsalo. Během vietnamské války se narodily desetitisíce dětí amerických vojáků a vietnamských žen a já chtěla o těchto obdivuhodných dětech, které ve Vietnamu stále žijí, napsat. Co se s nimi stalo. Jaký asi mají život. Jaké jsou životy jejich rodičů.
Také jsem v románu chtěla zdůraznit cenu války a obzvlášť ráda bych zdůraznila, jak daleko to zašlo ve Vietnamu. Vietnam je země s více než čtyřtisíciletou historií a kulturou. Při čtení této knihy čtenář pozná odvahu lidí, kteří jsou oběťmi války, nebo do války naopak druhé vtahují. Je to i o odvaze žen, které musely vykonávat nejrůznější práce, aby zachránily své rodiny a zůstaly během války naživu. A po válce žijí s tím tajemstvím a musí si nějak odpustit.
Jednou naplnil velký džber vodou s mýdlem, vlezl si dovnitř a dřel si kůži pemzou, aby ze sebe tu čerň dostal. Když ho sestra našla, byl celý od krve.
Jak příběh vznikal? Znala jste některé tyto děti osobně?
Ano, určitě. Než jsem se stala spisovatelkou, dlouho jsem pracovala jako novinářka na volné noze. Dělala jsem i rozhovory se spoustou lidí, kterým jsem pomáhala najít jejich pohřešované rodinné příslušníky. Mezi nimi byly třeba děti z Malajsie, váleční veteráni nebo matky těchto Američanů. Díky těmto rozhovorům jsem mohla detailně poznat jejich příběhy a pocity.
Pro ty, kteří knihu nečetli, jak bylo na tyto „děti prachu“ nahlíženo?
Má kniha pojednává o míšencích, kteří se narodili ve vietnamské válce a mnozí z nich byli diskriminováni a považováni za děti nepřítele. Po válce mnohé z nich jejich matky opustily, protože neměly prostředky na přežití. Vyrůstali tedy bez jakékoliv naděje, žili na ulici, takzvaně v prachu života, odtud jejich označení „děti prachu“.
V knize jsem chtěla ukázat, že jsou tyto děti bytosti toužící najít své rodinné příslušníky. Chtějí vědět, odkud pocházejí. Musí bojovat o to tvrději, aby se dočkaly uznání, aby se prosadily v životě, aby si vydělaly na živobytí. Tyto pocity a tužby jsem promítla do příběhu dvou sester, které za války musely sloužit americkým vojákům.
Když jsem si před psaním knihy dělala výzkum, byla jsem v šoku. Ve službě americkým vojákům skončilo více než 100 tisíc vietnamských žen a mnohé z nich dodnes trpí traumaty. Byly to velmi odvážné ženy, jejichž příběhy se do knih nebo filmů o Vietnamu zrovna nedostávají.
Přitom to podle mne byly hrdinky. Některé z nich pracovaly v barech pro americké vojáky, aby zachránily rodiny. Prošly si mnoha traumaty, ale po válce byly považovány za zrádkyně a spojence nepřítele. A i to mnohé z nich zvládly překonat.
Víte, o Vietnamu bylo napsáno už mnoho knih. Ty knihy napsali američtí muži, kteří si propůjčovali hlasy vietnamských žen. A já to chtěla napsat jinak. Chtěla jsem postavit příběhy Vietnamců na stejnou úroveň s příběhy lidí z celého světa, abych ukázala, že jsme všichni jen lidé.
Válka ve Vietnamu
Válka ve Vietnamu (1955–1975) byla konfliktem mezi komunistickým severním Vietnamem, podporovaným Sovětským svazem a Čínou, a prozápadním jižním Vietnamem, který měl podporu Spojených států a dalších antikomunistických spojenců.
Tragické události v dějinách Vietnamu zpracováváte už ve své předchozí knize Hory zpívají. Jak vás příběhy členů vaší rodiny, kteří zažili hladomor, pozemkovou reformu i válku, formovaly ve vnímání světa a psaní?
Myslím, že nejlepší na tom být spisovatelem je, že díky svému bádání pochopíte sami sebe, svou rodinu a lidi kolem vás. Udělá vás to empatičtějším člověkem. Když jsem byla malá, mí rodiče na mě byli velmi přísní a hodně šetřili a já si kvůli tomu myslela, že mě nemají rádi. Byly doby, kdy jsem měla třeba jen dvě sady oblečení a rodiče mi nechtěli pořizovat nové, protože jsem rychle rostla, a než by mi ho ušili, bylo by mi malé.
A já si říkala, proč musí tolik šetřit, když pořád jenom pracují? Když jsem se později začala věnovat výzkumu pro svou knihu Hory zpívají, zjistila jsem, že tři členové otcovy rodiny zemřeli při velkém hladomoru v roce 1945. Jeho vlastní matka, bratr a strýc. A můj otec se celý život bál, že budeme mít hlad, a tak šetřil, šetřil, šetřil. Tvrdě pracoval a dělal všechno pro to, abych mohla chodit do školy, byla sytá a měla láskyplný domov. Takže při psaní těch knih jsem pochopila, jak moc mě rodiče milují.
A pochopila jsem, jak moc vietnamské rodiny bojují, ať už byly ze severu, nebo z jihu. Takové uvědomění je pro pochopení Vietnamců podstatné.
Jaké jsou podle vás hlavní dlouhodobé následky války, s nimiž se Vietnam stále potýká?
Jedním z nich je nekonečné trauma chybějících členů rodiny. Ve Vietnamu žijí statisíce lidí, kteří se stále hledají. Taková je realita.
Miliony lidí musí žít s následky Agent Orange. To je chemická látka, kterou na Vietnam rozprašovala americká letadla, aby ze stromů opadávalo listí, a vojáci tak mohli vidět nepřítele. Ale tato chemikálie je tak jedovatá, že zamořila naši vodu, naši půdu a dostala se do potravinového řetězce. Kvůli té látce se rodí deformované děti. Agent Orange kontaminuje velké oblasti naší země, které dodnes nemůžeme využívat.
Stále umírají lidé kvůli nevybuchlým minám na pozemcích a zrovna v této oblasti je před námi stále mnoho práce. A spousta práce je ještě na usmíření vietnamského lidu. Válka nás rozdělila. Takže máme rodinné příslušníky, kteří za války bojovali proti sobě, někdo za severní Vietnam, někdo za jižní Vietnam, jako v mé knize. Mnohé rodiny tak bojují proti sobě.
Agent Orange
Látku s kódovým označením Agent Orange používala americká armáda v letech 1961 až 1971, kdy ve Vietnamu zuřila válka mezi jižním Vietnamem - přímo vojensky podporovaným Spojenými státy - a komunistickým severním Vietnamem.
A jak obecně vnímá vietnamskou válku dnešní generace, která ji osobně nezažila? Mluví se o tom?
Víte, když přijedete do Vietnamu, řeknou vám, že jsme země, kde se nikdy nepřestává pracovat. Města tu nikdy nespí, lidé jako by pořád jen prodávali jídlo na trzích, které tu nezavírají celou noc. Naši lidé chtějí bojovat za lepší budoucnost. Pracují opravdu tvrdě. Ale také si umíme užívat života, rádi jíme, slavíme, zpíváme, tančíme.
Jenže pod tím povrchem jsou stále ty staré problémy, pohřešovaní členové rodiny z války, zabití, zranění, traumatizovaní. A o tom my nemluvíme otevřeně. A já píšu knihy proto, abychom tato traumata přiznali, a ne je pohřbívali.
Oficiální stanovisko je, že jsme válku vyhráli. Ale fakt je ten, že my stále v sobě ještě bojujeme a potřebujeme pomoci. Ve Vietnamu narazíte na spoustu hřbitovů padlých vojáků bez jmen pohřbených. Je jich tu tolik. A to je ta bolest, kterou rodiny trpí.
My nemáme DNA banky, takže když se objeví nějaký nový masový hrob, nezjistí se, kdo je v něm vlastně pohřbený, pokud u sebe nemá nějaké osobní fotografie nebo adresu. Bez DNA bank nedokážeme porovnat DNA s žijícími členy rodiny. Říkám si, že zrovna v tomto by třeba mohly pomoct Spojené státy, když se ve vietnamské válce angažovaly.
Jsou toto všechno důvody, proč jste součástí organizace PeaceTree, která se věnuje likvidaci nevybuchlých bomb ve Vietnamu?
Jako dobrovolník pomáhám v mnoha mezinárodních organizacích. Chci zvýšit povědomí a podpořit aktivity, které pomáhají minimalizovat dopady války. Svou prací chci vyzývat k míru a k tomu, aby lidé měli více rádi druhé lidi. Války přinášejí smrt a následky pro každého. Až válka skončí, tak ať už vyhraje kdokoli, lidé vždy prohrají.
I vítězové si válku přinesou domů a jejich rodiny jí budou trpět. Je pro mě zničující vidět, v jakém stavu je náš svět a kolik válek se odehrává. Kruh násilí se točí dál.
Kromě všeho toho lidského utrpení a dopadů války se ve vašich knihách objevuje motiv naděje. Co si přejete, aby si vaši čtenáři odnesli z vašich knih a příběhů o vietnamské historii?
Asi aby si vážili normálního života. Že mohou pracovat, trávit čas se svou rodinou, užívat si života, chodit ven, cítit slunce. Jen si užívat nádherného dne. Na světě je tolik lidí, kteří musí žít ve strachu, v útlaku.
Přála bych si, aby v mých knihách každý našel kus sebe, ať je jakéhokoli vyznání, ať má jakékoliv sociální zázemí. Všichni jsme si podobní. Jsme si více podobní než rozdílní, i když nemluvíme stejnými jazyky, ale můžeme se navzájem vidět prostřednictvím jazyka literatury. A taky doufám, že nalákám zahraniční čtenáře na návštěvu Vietnamu, čtením mých knih už vlastně absolvují takovou průpravu na cestu.