Článek
„Byli jsme spolužáci, seděli vedle sebe. Na školních výletech jsme si vyměňovali svačiny, sbírali kaštany, třešně i hrozny. Trávili spolu všechen čas. Později jsme chodili na tancovačky,“ vzpomíná Marija.
„Jednoho rána, 10. října 1991, se ale všechno změnilo,“ pokračuje s tím, že ji pak její známí opakovaně znásilňovali, vyhrožovali smrtí a po konci občanské války žili bez trestu ve stejné vesnici jako ona.
Marija je jednou z protagonistek dokumentu Více než trauma, který natočila chorvatská režisérka Verdana Pribačič.
Snímek sleduje proces uzdravování sedmi žen, které během krvavého konfliktu, kdy se v 90. letech rozpadala Jugoslávie a mnohonárodnostní společnost se obracela proti sobě, zažily sexuální násilí. Nikdy se nedočkaly spravedlnosti a desítky let o svých traumatických vzpomínkách mlčely.
„Zajímalo mě, jestli je možné se vyléčit, když jste prožila to nejhorší trauma, které můžete jako žena zažít,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy režisérka snímku, který získal 19 mezinárodních ocenění.
Ve filmu neukazujete jen traumata, která s protagonistkami zůstávají i po 25 letech, jako spíše proces jejich léčení. Co vás vedlo k zachycení této linky?
Pocházím z části světa, kde se válčí každých 50 let. Moje babička prošla třemi válkami, moje matka dvěma a já osobně jsem zažila jednu při rozpadu Jugoslávie. Jde tedy o transgenerační trauma. A to zůstává ve společnosti přítomné dodnes.
Často o něm mluví politici, objevuje se v médiích. Vždy se ale vytahují staré rány, připomínají hrozné příběhy a trauma necháváme po celá desetiletí jen tak rezonovat ve veřejném prostoru, aniž bychom ukázali, co následovalo po něm.
Také jsem žena a většinou slyším příběhy o veteránech. Málokdy se ale dostávají na povrch příběhy žen, které se staly civilními oběťmi války. To se ale dodnes děje na celém světě, kde je znásilnění používané jako zbraň. Teď to můžeme pozorovat třeba i na Ukrajině.
Sexuální násilí nezničí jenom ženu, to armády moc dobře vědí. Jiný druh traumatu si z toho nesou i její blízcí – manžel, matka nebo děti.
Vlády ale po skončení války kladou důraz na jiné věci. Postaví nové budovy, silnice nebo vysází další stromy. Opraví to, co jde vidět, takže země najednou vypadá, jako by se skoro žádná válka nestala. Traumata ale zůstávají pod povrchem dál.
Protagonistky při skupinové terapii.
Existují nějaké programy, které se snaží tyto rány léčit, ale většinou nepřinášejí výsledky. Proč jsem tedy tento film natočila? Nechtěla jsem dělat další dokument o výpovědích, protože když slyšíte svědectví, co cítíte? Cítíte čistou hrůzu a ta hrůza nemá řešení.
Zajímalo mě, jestli je možné se vyléčit, když jste prožila to nejhorší trauma, které můžete jako žena zažít. Pokud jste měla takové trauma, je vám diagnostikován posttraumatický syndrom, což byl případ všech mých protagonistek, a jste zařazena do této škatulky, existuje možnost se z ní dostat? Dokument ukazuje, že ano.
V dokumentu vidíme, že všechny protagonistky si otřesné zážitky nesou nějakým způsobem dál a zásadně to ovlivňuje jejich životy – mají zdravotní potíže nebo problémy s vybudováním vztahů. Jak se stalo, že systém přehlíží oběti desítky let?
Právě teď se takové problémy řeší všude a žádná z vlád tomu nepřikládá dostatečnou pozornost. Většina programů na léčbu traumatu nepřináší výsledky, což ale politici už neřeší. Zaplatí je, ale neřeší, jestli obětem opravdu pomáhají.
Některé ty programy jsou navíc ploché, nezaměřují se na všechny aspekty traumatu. Někdy nestačí o těch zkušenostech jen mluvit s odborníky, ale podstoupit třeba více druhů terapie.
U všech žen je zpočátku vidět jakýsi ostych. Samy zmiňují, že o svém traumatu jen těžko mluví, ačkoliv o něm někteří v jejich okolí i vědí. Nakonec o něm otevřeně vypráví v dokumentu. Jak dlouhá cesta k tomuhle vedla?
Celý program trval tři roky a všechny ženy díky němu ušly obrovský kus cesty, protože už své trauma neprožívají. Samozřejmě ta vzpomínka nezmizela, ale trauma už neovládá jejich život. Takže tento program je pro otevření se a nové začátky velmi užitečný.
A druhým důvodem je, že se o to chtěly podělit s ostatními ženami na světě, a nejen se ženami, protože jsou velmi hrdé na to, co pro sebe udělaly.
Celý ten program se jmenuje „Jsem více než moje trauma“, z čehož vznikl i název dokumentu. A to bylo pro ženy i jedno z hlavních sdělení, ke kterému došly. A došly k němu společně. Společně ho pak i oslavovaly na akcích, kde se opět všechny setkaly.
Ženy, které prošly programem Více než trauma, na společném setkání.
Jak jste se k natáčení tohoto programu dostala? Neměl někdo ze zúčastněných problém s tím, že na něj míří kamera?
Nemůžete jen tak přijít na tohle svým způsobem svaté a velmi intimní místo. Domlouvaly jsme se osobně s terapeuty, kteří se s producentkou filmu znali již z dřívějška, a věděli tak, že bychom nijak nenarušily průběh terapie. Také jsme zaručily, že pokud nebudou chtít cokoliv natáčet, odejdeme. Chtěly jsme být více lidé než dokumentaristky.
Ze začátku ale z obou stran převládala nedůvěra. V průběhu natáčení se mohlo stát cokoliv. Všechny ženy měly těžká traumata a zároveň mnoho špatných zkušeností s doktory, psychiatry i médii nebo politiky.
Často o svých traumatech neřekly ani svým nejbližším. Nešlo ani tak o stud jako spíše o snahu své blízké chránit a strach, že by jim tohle zjištění mohlo ještě více ublížit. Chtěly to nicméně někomu sdělit, což proběhlo nakonec i ve velkém měřítku skrze film.
Důležité je také to, že jsme s ženami podepsaly dohodu o tom, že ony uvidí film první. A pokud nebudou souhlasit s jeho zveřejněním, neuděláme to. To byl velký risk, ale zároveň si musíme uvědomit, že psychické zdraví hraje hlavní roli.
Jak reagovaly na to, když dokument viděly? Nebylo to pro ně těžké?
Těžké ano, ale zároveň opravdu úžasné i z toho pohledu, že každá reagovala svým vlastním způsobem. Některé celou dobu plakaly, ale štěstím. A říkaly mi, jak moc jsou na sebe pyšné, že prošly celou terapií a mohou se na to i takhle zpětně podívat.
Navíc o příbězích dalších žen během programu neslyšely, takže když je pak viděly, byl to taky takový moment semknutí. Jedna z protagonistek pak ale třeba zůstala celou dobu úplně klidná, bez jakékoliv reakce. I to mi přišlo naprosto obdivuhodné.
Sexuální násilí jako zbraň
Z Íránu přicházejí šokující výpovědi o znásilněních, která používají bezpečnostní složky jako nástroj k zastrašení obyvatel.
Pro mě osobně bylo nejsilnější, když jedna z žen sledovala dokument se svým přítelem. Nikdy mu o svých traumatech neřekla, a on je tak viděl poprvé v tom filmu. Mlčel pak hodinu a půl, plakal a nakonec ji jen objal a řekl jí, že teď už všechno chápe. A tohle považuji za jednu z největších dobrých věcí, které ten film udělal – že posloužil jako velmi intimní sdělení.
Problém byl pak například s prodáním filmu nějakým větším společnostem, jednak jde o chorvatskou tvorbu a v druhé řadě ještě o dokument. Setkaly jsme se také s tím, že nám produkce řekly, že se omlouvají, ale nemohou přece koupit film o znásilnění. Těžko se vysvětluje, že náš snímek zachycuje právě léčení.
Program, který zachycujete, přinesl obětem opravdu nějaké výsledky, přesto byl chorvatskou vládou zrušen kvůli nedostatku financí. Existují nějaké naděje na jeho obnovení?
Doufejme, že brzy bude něco podobného opět dostupné. Ano, tento program skončil, ale od té doby, co jsme film natočily a po celém světě ho viděla spousta lidí, mě začali oslovovat lidi s nabídkou finanční pomoci nebo i svými projekty.
A už nyní vzniká komunita terapeutů z mnoha zemí po celém světě, kteří se zaměřují na tento problém a chtějí otevřít centrum pro trauma, které bude organizováno ze soukromých prostředků a z projektů EU. Takže to už nebude hrazené státem a závislé na názoru politiků, kteří často naopak pokračují ve stigmatizaci těchto traumat.
Kdybyste se jich zeptali, řekli by, že už dávno dělají, co můžou. Máme přece tolik nevládních organizací, které se tímto problémem zabývají, máme psychiatry v běžných nemocnicích, oběti mohou kdykoli někam jít. Takhle to ovšem ne vždycky v praxi funguje.
Ale jde o to, že nikdo na politické scéně neměl zájem o ten program, nikdo neměl zájem jenom o to, aby si s těmi ženami někdo popovídal nebo je pozval na nějaké politické jednání. Možná je to jenom chorvatský problém, ale naši politici tyhle ženy, které si nosí trauma, cíleně přehlíželi. Třicet let po ukončení války už prostě nechtějí poslouchat o tom, že v některých lidech pořád zůstala.
