Svět po tragédii překvapil svět turismu pro bohaté. Toto za 250 000 dolarů?

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se objevily fotografie klaustrofobického interiéru méně než 7 metrů dlouhé ponorky, která nemá žádné židle a místo toalet má sáčky na zip, svět šokovalo, že čtyři nešťastně zemřelí členové posádky zaplatili za lístek 250 000 dolarů za hlavu.

To se na celé nešťastné události stalo velmi probíraným tématem. Na sociálních sítích se mimo jiné hojně sdílel hashtag #EatTheRich - který v překladu znamená Snězte bohaté. Fráze se běžně připisuje politickému filozofovi Jeanu-Jacquesu Rousseauovi z Francouzské revoluce: „Když už lid nebude mít co jíst, sní bohaté“.

Tragická událost v severním Atlantiku by mohla rozpoutat diskuze o budoucnosti extrémního cestovního ruchu, který dosud přinášel vysoké zisky a neustále se rozvíjel. Kromě ponorů do hlubin oceánu lidé s dostatečnými finančními prostředky v posledních letech cestují do vesmíru nebo podnikají několikadenní ultramaratony.

Nejprve si ale položme otázku. Lze vůbec říci, že tragédie, která se odehrála minulý týden, byla jen „zpackanou zábavou boháčů“, jak tvrdil jeden pohledů na věc šířený internetem? Podle sociologa Aleše Sekota si takový druh zábavy nebo dobrodružství skutečně může dovolit jen velice úzká skupina společnosti.

„Tato sorta lidí má možnost se exhibicionisticky předvádět, aby ukázali, že jejich možnosti dnes neznamenají jenom bohatství, které už je v určitém smyslu slova běžné. Jde jim tak o schopnost bohatství specifickým, těžce napodobitelným způsobem využít. Chtějí zažít a vidět něco, co nikdy nikdo jiný neuvidí,“ řekl pro Seznam Zprávy sociolog Sekot.

„To znamená, že se bohatí budou za pomoci nosičů dostávat co nejvýš do hor, to ale po určité době přestane být zajímavé. Tak se vymýšlejí jiné způsoby, kde je jedinečnost zaručena a v současné době jsou to dvě technicky velmi náročné možnosti, a to je kosmos nebo nejnebezpečnější hlubiny,“ dodal. „A technické možnosti jsou tak nákladné, že si to opravdu mohou dovolit jen velmi bohatí lidi. Těch je sice dost, ale jenom část z nich je ochotna peníze investovat a tím se vlastně odlišit.“

Navíc, jak upozornila agentura ČTK, oběti v ponorce Titan se připojily k už tak dost dlouhému seznamu dobrodruhů, kteří od začátku letošního roku zahynuli. V roce 2023 našlo smrt nebo zmizelo nejméně 85 lidí, kteří se účastnili riskantních dobrodružství, napsal zpravodajský server New York Post.

Jedním z dalších extrémních dobrodružství, jež často vyhledávají bohatí cestovatelé, je Mount Everest. Horolezci pokoušející se o výstup na Mount Everest tvořili značnou část letos zemřelých dobrodruhů - počet těch, co zahynuli nebo jsou považováni za mrtvé, je letos téměř rekordní - 12 potvrzených obětí a nejméně pět pohřešovaných.

Everest je sice nejvyšší, ale rozhodně není jedinou horou, která si vybírá oběti na životech. Na třetí nejvyšší hoře světa Kančedženze podle ČTK letos zemřel nejméně jeden člověk. Luis Stitzinger, německý horolezec, se v květnu odvážil vystoupit na 8586 metrů vysokou Kančendžengu bez kyslíkového přístroje. Úspěšně se dostal na vrchol, ale při sestupu zemřel. Desátá nejvyšší hora Annapurna I si letos vyžádala nejméně tři oběti na životech.

Účast na takových dobrodružstvích zpravidla vyžaduje dvě věci: hodně času a peněz.

Mnoho času zabere samotný trénink, příprava nebo cestování za dobrodružstvím. A pak jsou tu peníze, protože tato dobrodružství v žádném případě nejsou levná, jak lze vidět na tom, že za místo v ponorce Titan turisté v přepočtu platili 5 milionů korun.

Jeden z účastníků plavby, který tragicky zemřel, Hamish Harding, byl vášnivým dobrodruhem, v minulosti podnikl řadu jiných extrémních dobrodružství - mimo jiné dokonce jako pasažér kosmické lodi New Shepard společnosti Blue Origin třetího nejbohatšího člověka Jeffa Bezose letěl do vesmíru nebo překonal rekord pobytu v Mariánském příkopě.

V březnu 2021 Harding na instagramu zveřejnil fotografii, na které přebírá od herce a zpěváka Johna Travolty cenu za nejrychlejší přelet letadlem přes severní a jižní pól - rekord v roce 2019 stanovil na 46 hodin, 40 minut a 22 sekund.

V příspěvku Harding píše, že zvědavost je „naprosto návyková“. Podobně se vyjadřoval i zakladatel společnosti OceanGate Expeditions, která osudnou turistickou plavbu k Titaniku pořádala. Chlubil se, že během své kariéry „porušil několik pravidel“. „Myslím, že to byl generál MacArthur, kdo řekl, že si tě pamatují podle pravidel, která porušíš,“ řekl Rush loni v rozhovoru s mexickým youtuberem Alanem Estradou.

A proč se tedy lidé z vyšší až nejvyšší společenské vrstvy do nebezpečných dobrodružství pouští? A to i přesto, že člověk, jemuž jsou ochotni svěřit do rukou život, na výhrady, že při vývoji hlubinných ponorek použil neprověřené materiály, zareagoval, že „v určitém okamžiku je bezpečnost čistým plýtváním“?

„Je to snaha se odlišit způsobem, který je pro většinu lidi nedostupný. Je tam i ochota něco riskovat, můžeme říci i život. Takových lidí je stále málo, protože z většiny pořád lidé na životě lpí a chtějí mít bezpečí. Nejen, že věří, že se jim nic nestane, ale mají tím zaručenou pověst lidí, kteří jsou odvážní, jdou do toho a tím pádem jsou velmi kompetentní pro život,“ řekl pro SZ Sekot.

Extrémní výkony při horolezectví a dalších extrémních sportech mají tendenci získávat značný podíl pozornosti na internetu - a to je něco, po čem prahne řada z lidí, kteří takové adventury podnikají.

Lorri Krebsová, profesorka geografie a udržitelného rozvoje na Salemské státní univerzitě, řekla webu Newsweek, že k tomu, že bohatí cestovatelé občas využívají některé z nejcennějších světových zdrojů, přispělo uvolnění cestovních omezení, které platily kvůli pandemii covidu-19 a právě silné lákadlo v podobě zveřejňování fotografií na sociálních sítích.

„Když se věnujeme tomu, abychom vypadali výjimečně a něco výjimečného prožili, vynese nás to na piedestal zájmu, protože lidé chtějí být společensky obdivování, ať už negativně nebo pozitivně. Společenský obdiv je největší hodnota, po níž lidé touží, ne peníze. Peníze mohou ovšem být cestou k obdivu, ponorka je ideální příklad, stejně jako lety do vesmíru,“ souhlasil Sekot.

Cestování bohatých ovšem může často ohrozit životní prostředí. Soukromá letadla například zhoršují globální oteplování tím, že při spalování paliva produkují skleníkové plyny. Již několik let čelí manažeři a další příslušníci nejbohatší vrstvy světa kritice za to, že létají soukromými tryskáči do různých destinací. V listopadu 2021 BBC uvedla, že soukromá letadla obvykle produkují výrazně více emisí na jednoho cestujícího než komerční lety.

Krebsová pro Newsweek vysvětlila, že ačkoli všichni bohatí cestovatelé životní prostředí nezhoršují, škodit mohou ti, kteří při cestování vyhledávají nejvyšší komfort. A například ti, kteří navštěvují místo odpočinku Titaniku, mohou zase narušit vodní proudy kolem pozůstatků lodi.

„Chtějí vidět nejkřehčí prostředí nebo nejkřehčí ekosystém. Chtějí vidět gorily nebo lední medvědy, a právě těm hrozí největší riziko,“ myslí si Krebsová.

Zákazníci, kteří se účastní komerčních letů do vesmíru a dalších „extrémních turistických“ aktivit, obvykle podepisují formuláře „informovaného souhlasu“, v nichž si uvědomují rizika spojená s jejich cestami. To byl i případ společnosti OceanGate - na první straně dokumentu, jenž cestující podepisovali, bylo riziko smrti zmíněno hned třikrát.

Experti přitom společnost OceanGate před riziky varovali už před lety. Zaměstnanci i externí odborníci měli obavy, že ponorka není dostatečně otestovaná. „To vzrušení mohlo (pro turisty - pozn. red.) být o to větší. Kdyby to bylo úplně dokonalé a osvědčené, tak to pro ně nemělo tu hodnotu, která je od ostatních jakýmsi rizikem odlišuje,“ míní Sekot.

Naopak, pro majitele společnosti to podle Sekota - dosud - výhodné bylo, protože vlastně prodal nekvalitní zboží a tu nevýhodu do jisté míry obrátil ve výhodu komerční, tržní.

Poptávka po netradiční dovolené v posledních letech rostla. Dva z nejbohatších lidí planety - Elon Musk a Jeff Bezos - v posledních dvou letech začali posílat platící zákazníky do vesmíru. Luxusní cestovní společnost Abercrombie and Kent nově pořádá výlety za orangutany na Borneu nebo závody na ledě ve Finsku.

Po nehodě z minulého týdne se objevila řada názorů, že může celý průmysl extrémního turismu značně utrpět. Alan Fyall, vedoucí katedry marketingu cestovního ruchu na University of Central Florida, řekl, že se tato oblast turismu o mírnění společenských obav o bezpečnost příliš snažit nemusí. K tomu, aby se pořádání těchto zážitkových akcí vyplatilo, společnosti zpravidla potřebují jen několik velmi bohatých lidí, kteří budou ochotni toto riziko podstoupit.

Toto odvětví „je velmi odolné, protože potřebuje velmi, velmi, velmi málo lidí, aby to bylo ekonomicky životaschopné. Je to malý, úzký trh. Ale na této planetě je lidí, kteří mají peníze na to, aby něco takového dělali, stále spousta,“ uvedl Fyall pro web USA Today.

Část společnosti zcela jistě pocit zahořklosti vůči „boháčům v ponorce“ měla a zemřelým jejich osud dokonce přála - jak ukázal šířící se hashtag #EatTheRich. Proč tomu tak ale je? Proč mají lidé pocit, že si někdo zaslouží zemřít, když zaplatil za ponorku, o jejímž provozovateli dnes víme, že na bezpečnost přílišný důraz nekladl?

„Žijeme ve světě, kde se lidé radikalizují, polovina lidí v USA má dojem, že potřebujeme nějaké sociální změny či dokonce revoluce. U nás to vidíme taky. Lidé, kteří něco ztratili nebo nic nezískali, samozřejmě považuji za přirozené nepřátele ty, kteří jsou úspěšní,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy sociolog Aleš Sekot.

„Je to vlastně víra v to, že ti lidé mají tak mimořádné úspěchy a příjmy, že museli udělat něco mimořádně špinavého, protože normálně cestou to není možné,“ řekl Sekot.

„Prostý člověk si to prostě takhle zjednoduší. Když se velmi bohatým něco takhle nepodaří nebo vymkne z rukou, je to pro mnoho lidí důvod říct: ano, vy nevíte roupy co dělat, chcete se od nás odlišit a teď vás potkalo neštěstí, my vám to vlastně přejeme a bylo by dobré, kdyby to bylo zakázané nebo jste za to byli trestáni nebo zaplatili daně proto, abychom my měli alespoň tuto výhodu,“ dodal.

Zajímavým poznatkem, na nějž se na internetu v poslední době hojně upozorňovalo, je také fakt, že zatímco „miliardářům v ponorce“ média věnují obrovskou část pozornosti a v reálném čase odpočítávají, kolik v ponorce zbývá kyslíku a že se na záchranu posádky vynakládá obrovské množství prostředků, na utonulé běžence ve Středozemním moři se zdaleka taková pozornost neupírá.

Odpověď na to, proč tomu tak je, je poměrně jednoduchá. Média ve skutečnosti jen odráží zájem společnosti. „Migranti jsou masová záležitost, o které my vlastně referujeme v tom smyslu, že čím víc jich úspěšně doplave, tím větší zátěž to pro nás bude. U migrantů se dozvíme ex post, že se něco stalo, ale nemonitorujeme, kolik jich tam bylo a proč se to potopilo, a kolik jich postupně zahynulo a vyplavilo moře,“ myslí si Sekot.

„Na to společnost není zvědavá, protože to není výjimečné, ale ponorka - to je jako sledovat zdravotní stav umírajícího krále nebo prezidenta. Člověka nejvíc přitahují zážitky. Někteří jim to neštěstí přejí - když už podstoupili takový risk, tak ať zaplatí dokonce i životem. A druzí napětí vidí v tom, jestli záchranná akce bude úspěšnější než katastrofický scénář. S podobným zájmem lidé sledují, jak se v Rusku pohybují soukromá vojska, jak vypadá fronta na Ukrajině,“ uvedl.

„Příběhy uprchlíků společnost nedojímají - ačkoli by měly. Čtenáři nebo diváci jsou spíše dojatí těmi bohatými, kteří si neštěstí způsobili sami, než těmi, kteří se na moře vrhají ze zoufalství, aby unikli něčemu, za co nejsou zodpovědní. V tom je problém, to nikoho nedojímá, lidi dojímá výjimečnost,“ vysvětlil sociolog.