Článek
U poloostrova Peloponés, asi 75 kilometrů jihozápadně od města Pylos, ztroskotal ve středu rybářský člun. Podle lidí, které se podařilo zachránit, mohlo být na palubě až 750 osob, uvedla CNN.
Zatím poslední potvrzené zprávy mluví o tom, že utonulo nejméně 79 lidí. Dalších 104 osob se řecké pobřežní stráži podařilo zachránit. Osud dalších pasažérů zůstává nejasný.
„Přesný počet pohřešovaných není znám,“ uvedl řecký portál eKathimerini.
Do oblasti zamířila řecká prezidentka Katerina Sakellaropulosová. V přístavu Kalamata má navštívit přeživší tragédie, které sem přiváží pobřežní stráž.
Na moři pokračuje rozsáhlá záchranná operace.
Řecká média píší o tom, že rybářský člun vyplul z libyjského Tobrúku a mířil patrně do Itálie. Národnosti pasažérů ani přesné místo vyplutí dosud nejsou známy.
Řecká veřejnoprávní televize ERT nicméně uvedla, že šlo především o mladé muže ve věku kolem 20 let. „Nikdo z nich nemluví anglicky. A nutno podotknout, že při jejich lokalizaci na sobě nikdo ze zachráněných neměl záchranné vybavení (záchrannou vestu),“ uvedla stanice.
Agentura ČTK zveřejnila, že o potopení plavidla informovala řecké úřady Itálie. Člun poprvé zaznamenalo letadlo evropské agentury Frontex, lidé na palubě tehdy ale podle řeckých úřadů odmítli veškerou pomoc.
Smrtící past
Středozemní moře je považováno za jednu z nejnebezpečnějších migračních tras. Od roku 2014 zemřelo nebo zmizelo během plavby přes Středozemní moře přes 26 000 lidí, uvádí na svých stránkách OSN. „Dějištěm většiny z těchto úmrtí či zmizení, ve více než 20 tisících případů, bylo střední Středomoří,“ stojí ve zprávě Vysokého komisaře pro uprchlíky.
Itálie uvádí, že od začátku roku 2023 k jejím břehům dorazilo asi 31 300 migrantů, což je nárůst oproti stejnému období loňského roku asi o 8 tisíc osob. Podle italských poznatků vycestovali běženci většinou z Libye a Tuniska. A zemí jejich původu je nejčastěji Pobřeží slonoviny, Guinea, Bangladéš, Tunisko a Pákistán.
Nebezpečí neskýtá jen samotné moře, ale celá struktura pašeráků, která se na nešťastných lidech přiživuje. Obzvláště ženy se potýkají s diskriminací a násilím.
Z lidí, kteří se vydávají na nebezpečnou cestu z Libye do Itálie, tvoří podle dat Lékařů bez hranic ženy přibližně jen pět procent.
Lékaři bez hranic spolu s agenturami OSN a dalšími mezinárodními nevládními organizacemi opakovaně dokumentovali koloběh násilí, zneužívání a špatného zacházení, kterým běženci během své cesty čelí.
Jeden takový svěřila záchranářům Bintou - matka čtyř dětí z Pobřeží slonoviny. Z rodné země se rozhodla uprchnout, když se její tchán po smrti manžela rozhodl odejmout jí děti, aby donutil její starší dceru ke svatbě. Bintou tedy vzala dvě nejstarší dcery a odešla dřív, než by na to bylo příliš pozdě.
Opustila ale svoji nejmladší dceru a syna.
Bintou, 42 let.
Když vstoupily do Libye, byly zatčeny a uvězněny. „Když vás chytí v Libyi, nevíte, kdo je skutečná policie… Chytili nás a dali nás do malé chatrče, muže, ženy, všechny dohromady. Bylo to velmi těžké. Mladí kluci rozbili dveře a utekli jsme.“
„Když jsem se dostala z vězení, začala jsem pracovat v domě jednoho muže.“
Muž jim nezaplatil. Věděl totiž, že chtějí odejít.
Od té doby, co opustila Pobřeží slonoviny, Bintou neviděla své další dvě děti. „Chci, aby moje děti byly někým. Když jsem byla dítě, zažila jsem spoustu špatných věcí. Moje matka byla slepá, měla 15 dětí, ale jen tři z nich přežily. Byla jsem jediná dívka a byla jsem provdána násilím. Nechodila jsem do školy. Já chci své děti poslat do školy. Nechci, aby moje dívky měly stejný život.“
Christelle
Matka tří dětí. Kvůli domácímu násilí opustila svého manžela a začala spolupracovat s podnikem, který prodával jitrocel. Jednoho dne ji na cestě do práce mezi Marouou a Kousséri unesli muži z militantní islamistické skupiny Boko Haram.
Nově naloděné přeživší se setkaly na palubě s ženami, které byly zachráněny den předtím. Některé z nich se znaly z průjezdu Libyí, kde zahájily přechod ze stejného výchozího bodu, města Garabulli, východně od Tripolisu. Smějící se žena vlevo je Christelle.
Christelle se tak ocitla v Nigérii. Díky pomoci dalších žen se jí nakonec podařilo uprchnout a odjet do nigerijského města Maiduguri na severovýchodě země, kde pracovala v restauraci. Po šesti měsících práce shromáždila peníze, aby mohla odejít se skupinou dalších uprchlíků do Libye.
Na „streamerové palubě“ (podlaha, kde ženy a děti zůstávají po záchraně) ženy perou a věší své oblečení. Na snímku je Christelle.
Přejezd z Alžírska do Libye byl pro ni velmi traumatizující: „U příjezdu do Libye nás v noci znásilnili lidé, kteří nás vezli. Někoho zastřelili, my jsme se rozprchli a ztratili. Spolu s námi se ocitly dvě děti bez matek, které nemluvily francouzsky. Trvalo to dny, než se nám podařilo najít jejich matky.“
Na snímku pátrací a záchranné a lékařské týmy.
„Když jsme po dvou týdnech dorazili do Libye, zatkli nás a dali do vězení. Neměla jsem nikoho, komu bych mohla zavolat, aby přinesl peníze a osvobodil mě. Nějaký muž se rozhodl mi pomoci a zaplatil za mě. Poté jsem s ním uzavřela šestiměsíční manželskou smlouvu. Ve vězení jsem zjistila, že jsem těhotná, ale potratila jsem, naštěstí. Byla to úleva.“
Další příběhy najdete v tomto starším článku.
