Tovarišč plukovník si žádá lidské oběti. Anexe cizí země už Rusy nerajcuje

/Od našeho spolupracovníka z Moskvy/

„Tak ses konečně dočkal?“ vyptávám se svého známého v Doněcku. Za okny moskevského bytu mi prská na ztemnělém nebi ohňostroj. Někdo na sídlišti na samém okraji skromně oslavuje připojení nového území k Rusku.

Tak se eufemisticky nazývá krádež ukrajinského území, kterou v pátek podepsal Vladimir Putin s pány, kteří se považují za vůdce tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky, Chersonské a Záporožské oblasti.

Anatolij sedí doma. Neslaví. Ví, že podepsání nějakých papírů, byť přímo v Kremlu a samotným Putinem, vlastně nic neznamená. Doněck je stále válečná zóna. Rusové a jim podřízení separatisté ovládají nějakých 60 procent území, které je jimi považováno za tzv. Doněckou lidovou republiku. Za okny mu tu a tam zaduní exploze.

„Je jasné, že výsledek byl zmanipulovaný, stejně jako volební účast. Ale je také bez debat, že lidé z Doněcka a Luhanska chtějí do Ruska. Co se děje v Chersonské oblasti a v Záporoží – sám chápeš, jak se tam asi hlasovalo. Obzvlášť, když část Záporožské oblasti stále kontroluje Ukrajina a není vůbec jasné, jak dlouho to bude trvat,“ popisuje bez okolků průběh takzvaného referenda Anatolij.

Anatolije znám osm let. Doprovázel mě během mých cest po Doněcku. Cením si jeho upřímnosti, která nezřídka hraničí až s cynismem. Do knihy, kterou připravuji, se mi otevřeně přiznal, že se zprvu k doněckým rebelům nehlásil a odtržení od Ukrajiny nepodporoval. Přesvědčil ho až ozbrojený konflikt na jaře 2014, který přímo zasáhl Doněck.

Svůj ruský coming out prodělal už dávno. Moskvě teď vyčítá, že si Doněck nevzala ještě v roce 2014 a nechala vzbouřený region topit se v krvi a zmaru.

„Jakékoliv referendum na území, na kterém probíhá ozbrojený konflikt a nacházejí se tam vojska, je a priori nelegitimní. Může se to jakkoliv ospravedlňovat, ale je zkrátka nelegitimní.

Pokud vezmeme krymské referendum v roce 2014. Tak i v tomto případě byla porušena ukrajinská legislativa. Podle ukrajinských zákonů mělo referendum proběhnout na celém území Ukrajiny. Ale oprávněně panoval názor: Proč by o osudu Krymu měli rozhodovat lidé ze západoukrajinského Lvova?

Z tohoto pohledu jsou všechna naše referenda nelegitimní. Já to vím, ví to i v Kremlu. Ale svět se změnil. Referendum vyhlašuje ten, kdo má větší sílu. V dané situaci je to Rusko,“ říká bez okolků Anatolij.

Z připojení k Rusku má zatím spíš obavy. Ví, že to bude dlouhý proces. Nejen kvůli válce, která nikým neuznanou anexí ukrajinského území neskončí.

„Teď jsme Rusko, je ale otázka, jak bude probíhat proces připojení. Je s tím spojeno mnoho otázek a mnoho nejasností. Myslím, že připojení bude trvat dlouho. A nemám teď na mysli situaci na bojišti, ale politickou a ekonomickou integraci.

Zdá se mi, že státní hranice bude zrušena, ale checkpointy budou na bývalé čáře stále stát. Na Donbasu je hromada zbraní, bezpečnostní situace je tu nestabilní. Bude to jako před dvaceti lety s Čečenskem. Stane se z nás takové západní Čečensko,“ se smutným úsměvem dodává Anatolij.

Vraťme se do Moskvy. V den anexe ukrajinských území mě fascinoval rozdíl mezi realitou a propagandou.

V pátek ráno jsem si jako tradičně vzal bezplatný deník Metro. O anexi ani slovo. Na titulce je chlápek objímající se se psem. V tradiční páteční anketě se mezi řádky dá číst nesouhlas: Pětadvacetileté Alexandře se zdá nesprávné, když z moskevské univerzity vyhodili dvě studentky, které se otevřeně postavily proti happeningu na podporu války. Stejně starý Elizar sleduje situaci na rusko-gruzínské hranici, přes kterou prchají Rusové ze země. Třetí a poslední respondentka našla nový domov pro kočku a psa, jejichž majitelé byli mobilizováni.

Nemusí to nic znamenat.

Naše domovnice nevyvěsila ruskou vlajku. Připadalo mi to zvláštní. Ruské oslavy čehokoliv – začátku nebo konce války, dne ústavy (sic!) i domnělé národní jednoty – zpravidla doprovází třepot ruské trikolory na průčelí domu. Na každém baráku jsou umístěny speciální držáky na fangle. Vypadají jako malé čertí rohy. Anexe proběhla a vlajky nikde? Asi není co oslavovat.

Ale určitě, nemusí to nic znamenat.

Nikde se neobjevila pozvánka na oslavy nabobtnání Ruska. Reklama v metru nelákala, aby Moskvané přišli prožít „historický okamžik v dějinách moderního Ruska“ spolu s hvězdami ruského popu a propagandisty. Média pouze oznamovala, že se na Rudém náměstí bude konat koncert. Zvláštní jako celá tzv. zvláštní vojenská operace na Ukrajině. Oslav se účastnila striktně mobilizovaná armáda vítačů anexe. Hezky to ilustruje toto video ze zaparkovanými autobusy nedaleko Rudého náměstí.

Přirozeně, ani to nemusí nic znamenat.

Těžko lze ale zpochybnit náladu v ruské společnosti. Před osmi lety, když Rusko pohltilo ukrajinský poloostrov Krym, se celé země zmocnila euforie. Rusové byli nadšení, že jim Putin „vrátil“ Krym – místo spojené s ruskými dějinami, a co je důležitější, oblíbenou rekreační destinaci.

Ta radost v roce 2014 byla upřímná. Viděl jsem ji v očích svých známých – opozičníků i lidí sympatizujících s Kremlem. Putin byl tehdy car, který splnil ruský sen: připojit zpět „ztracené území“ bez krveprolití a za nadšeného jásotu.

Byla to pomyslná třešinka na jejich nejsytějším období snad v celých dějinách země. Rusové se měli konečně několik let dobře a „dobrovolně“ se k nim začalo vracet „jejich“ území. Někdy v té době se v Rusku začal probouzet intenzivní revanšismus.

V říjnu 2022 je situace absolutně opačná. Rusku se žije objektivně hůř, Putin rozpoutal krvavou válku na Ukrajině a silou si připojil nová území. Dokud ruská armáda vítězila, Rusové to brali. Ale co teď?

Teď místo nadšení z expanze ruská společnost zažívá šok z mobilizace. Válka, kterou mnozí Rusové vnímali pouze prostřednictvím televize, přišla k nim domů. Tovarišč plukovník si žádá lidské oběti.

Odkud by se mělo vzít to nadšení z anexe nových území?

Stovky tisíc Rusů raději prchají ze země do sousedních postsovětských zemí, jimž ještě nedávno vnucovaly svou nadřazenost, jen aby nemusely sedět v zabláceném zákopu někde na Donbasu, kde si Putin namaloval nové hranice Ruska.

„V pátek jsme si s manželem otevřeli láhev dobrého vína,“ napsala mi kamarádka Lena.

„Oslavovali jste připojení Donbasu k Rusku?“ zeptal jsem se a otázku doplnil udiveným smajlíkem.

„Zbláznil ses? Oslavovali jsme, že Artur zůstal ještě týden na svobodě a nemusel do armády. Sedí, chudák, celé dny doma. Bojí se vyjít ven. V naší čtvrti probíhají zátahy na mobilizované. To jsme to dopracovali.“