„Tohle je továrna na smrt.“ Indie chce růst, cena se platí krví

„Tohle je továrna na smrt.“

Když Ismail Khan ukazuje na druhé patro vyhořelé budovy v indickém hlavním městě Nové Dillí, třese se mu ruka. Právě tam naposledy viděl svou mladší sestru  – uvězněnou a dusící se, zoufale se snažící najít cestu ven z budovy, kterou pohltil kouř a oheň.

Jednadvacetiletá Muskan byla mezi 27 lidmi, kteří zahynuli při rozsáhlém požáru, který vypukl v květnu ve čtyřpatrové továrně na elektroniku. Majitel budovy a její provozovatel tři patra načerno pronajímal svým bratrům. Podle policie neměli ani základní povolení k provozu.

Na místo se po měsících vypravili novináři britské BBC. Majitelé továrny, ani jejich právníci s nimi nekomunikovali, daleko sdílnější ale byli místní.

Tragédie podobné té z května jsou v Dillí časté. Na snahu Indie stát se průmyslovou velmocí a provádět reformy bez toho, aniž by provedla potřebné inovace a zajistila bezpečnost práce, doplácejí obyčejní lidé – nejčastěji zaměstnanci a jejich rodiny.

Při průmyslových haváriích každoročně umírají stovky lidí, tisíce dalších si nesou následky do konce života. Během pěti let zemřelo při práci v továrnách, přístavech, dolech a na staveništích nejméně 6 500 pracovníků, prohlásil v indickém parlamentu v roce 2021 federální ministr. Podle dělnických aktivistů jsou však tato čísla pravděpodobně silně podhodnocená. Spousta nehod vůbec nebývá hlášená či evidovaná, uvádí BBC.

Podle údajů shromážděných celosvětovou odborovou organizací IndustriAll hlásí nejvíce smrtelných úrazů v Indii odvětví jako výroba, chemický průmysl a stavebnictví.

Zprávy v průběhu let upozorňovaly na to, že průmyslové nehody často nejvíce postihují pracovníky v „malých, neregistrovaných továrnách“. Oběťmi jsou obvykle chudí dělníci nebo migranti, jejichž rodiny nemají prostředky na právní bitvy.

Rakeše Kumara často budí ze spaní vlastní křik. Při požáru v továrně v Dillí přišel o tři dcery, které montovaly Wi-Fi routery. Vydělávaly si 8 000 rupií (asi 2400 korun) měsíčně. „Musely hrozně trpět,“ naříká Rakeš.

V době požáru bylo v budově asi 70 lidí, drtivá většina žen. Podle svědků mnohé z nich v panice vyskakovaly z oken. Požár pravděpodobně způsobil zkrat. Rodiny pohřešovaných se samy vydávaly do budovy pátrat po svých blízkých.

„Nebyly tam žádné dveře pro nouzový východ, jak by se asi moje dcera mohla zachránit,“ naříkala v květnu paní Sunita, která přišla o dvacetiletou dceru.

Dva inženýři, kteří byli v době požáru v budově, uvedli, že jediný východ blokovaly odpadky. Aby zuřícímu ohni unikli, museli i oni vyskočit z okna.

Tristní je i komunikace odpovědných úřadů s rodinami obětí. Kumarova rodina až o několik dní později dostala zprávu od policie, aby se dostavila k testu DNA a identifikaci ohořelých ostatků. Rakeš nechal své tři dcery zpopelnit měsíc po požáru.

„Chci pro ně spravedlnost,“ říká pan Kumar. To ale není tak jednoduché.

Raješ Kashyap, odborový aktivista v Dillí, tvrdí, že mnoho továren v hlavním městě a na jeho předměstích porušuje alespoň jeden průmyslový nebo bezpečnostní zákon. Bezpečnostní opatření však přijímají jen zřídka.

On i další odboroví aktivisté upozorňují, že se takové případy táhnou roky. Obvinění jsou často propouštěni na kauci.

Podle údajů policie v Dillí bylo jen v hlavním městě za posledních pět let zaznamenáno 663 nehod v továrnách, při nichž zemřelo 245 lidí. V souvislosti s těmito nehodami bylo zatčeno 84 osob.

V reakci na obvinění dělnických aktivistů, podle kterých vyšetřování těchto případů neprobíhá řádně, policie namítla, že se snaží proti viníkům podnikat „okamžité kroky“.

Vyšetřovatelé však dodávají, že v mnoha případech nemusí k odsouzení dojít hned z několika důvodů, mimo jiné kvůli prodlení při získávání výsledků forenzních expertiz a posudků technických expertů.

BBC se setkala s několika rodinami, které se stále potýkají se ztrátou svých blízkých. Mnozí zemřelí byli jedinými živiteli rodiny. Získat odškodnění přitom ztěžuje právní byrokracie a další spousta faktorů.

Taková řízení obvykle trvají celé roky. Vláda poškozeným rodinám oznámí, že jim jako odškodnění vyplatí paušální částku. Tím odvede pozornost od vymáhání odškodného od společností. V mezičase se tak rodiny migrujících pracovníků často stěhují a hledají práci v jiných vesnicích a městech. Například po květnovém požáru slíbil premiér Naréndra Módí odškodnění ve výši 200 000 rupií (2 118 liber) za každého zemřelého.

„Pracovníci nemají příliš důvěry v právní systém kvůli dlouhým a složitým procesům. Vezmou si tedy veškeré peníze, které dostanou jako vyrovnání nebo ex gratia od vlády, a odejdou,“ říká BBC Chandan Kumar, který je členem občanské organizace pomáhající neformálním pracovníkům.

BBC se pokusila spojit s rodinami obětí požáru továrny v Dillí z roku 2018. Téměř všichni ale město opustili. Podobně je tomu i v případě těch, kteří byli při těchto nehodách zmrzačeni.

Padesátiletá Sangeeta Royová měla před třemi lety úraz při práci se strojem na řezání lepenky. Přišla o ruku. Od zaměstnavatele nedostala ani korunu, na invalidní důchod čekala tři roky.

Indie nevede žádné oficiální celostátní údaje o zaměstnancích, kteří si kvůli pracovním úrazům nesou trvalé následky. Nedávný průzkum neziskové organizace Safe in India Foundation, provedený především v továrnách na výrobu automobilových součástek v severní Indii, však uvádí, že v letech 2016 až 2022 došlo k 3 955 vážným úrazům. Sedmdesát procent zraněných přišlo o prsty nebo si rozdrtilo ruce při používání lisu na kovy.

Indie je hlavním centrem výroby automobilů v jižní Asii. Zaměstnává odhadem 10 milionů pracovníků. Velká část výroby je zajišťována smluvně a subdodavatelsky menšími společnostmi. Mnoho indických států s hlášením vážných pracovních úrazů však ani neztrácí čas.

Indie začala s reformou pracovního práva prostřednictvím čtyř nových zákoníků práce, které zahrnují ustanovení o bezpečnosti práce, zdraví a pracovních podmínkách.

Aktivisté se však obávají, že nové zákony laťku ještě sníží. Zatímco podle dřívějšího zákona měl každý podnik s 10 a více zaměstnanci povinnost ustanovit bezpečnostní výbor, nový zákon počet zaměstnanců zvýšil na 250. Deset a více pracovníků však podle oficiálních údajů z roku 2016 zaměstnávalo pouze 1,66 % všech nezemědělských podniků, 2 % ve zpracovatelském průmyslu a 1,25 % ve stavebnictví. O 90 procentech všech indických pracovníků se tyto potřebné údaje nevedou.

Mnoho společností čím dál častěji upřednostňuje pracovníky na dohodu místo stálých, což dále oslabuje práva pracovníků, říká právnička a aktivistka za pracovní práva Sudha Bhardwaj.

Zoufalství z nedostatku pracovních míst také způsobuje, že pracovníci váhají se vstupem do odborů.

Ve snaze usnadnit firmám proces nadto vláda změnila protokoly o kontrolách na pracovištích. Zatímco v současné době jsou za kontrolu a zajištění dodržování bezpečnostních pravidel zodpovědní pracovníci úřadu práce, podle nových zákoníků se jejich role změní jen na roli zprostředkovatelů.

Podle odborníků na pracovní právo se tím ještě více sníží pravděpodobnost, že budou majitelé továren dbát na bezpečnost nebo sociální zabezpečení pracovníků. „Za bezpečnost pracovníků nakonec nebude zodpovědný nikdo,“ říká Sidheshwar Prasad Shukla, akademik a dělnický aktivista.