Článek
/Od zvláštního zpravodaje v Izraeli/
Příjezd do kibucu Be´eri je jen pro silné povahy. V poli vedle silnice leží hromada lidských těl. Odhadem deset až patnáct. Některá jsou v bílých pytlích, některá obnažená. Zjevně tu leží několik dní, jsou v pokročilém stadiu rozkladu.
„To jsou teroristi. Zatím jsme je všechny ještě nesesbírali. Prvně jsme se věnovali Židům. Na tamtěch budeme teprve pracovat,“ vysvětluje mi u brány do kibucu tmavovlasý muž. Jmenuje se Akiva Bdil a je člen dobrovolnické organizace ZAKA, která izraelským úřadům pomáhá mimo jiné s identifikací obětí terorismu, dopravních nehod nebo jiných katastrof.
Armáda nyní v kibucu zjišťuje, k jak otřesným událostem tady došlo.
„Shromažďujeme části těl a zajišťujeme jejich řádný židovský pohřeb,“ popisuje úkol jeho týmu. Civilním zaměstnáním je Akiva Bdil advokát. V Be´eri právě dokončili první fázi – sesbírali ostatky zavražděných židovských obyvatel.
„Dostali jsme sem až v neděli, protože do té doby to bylo až moc nebezpečné. Začali jsme sběrem a identifikací těl lidí z kibucu. Bylo naprosto šílené vidět, v jakých polohách zemřeli. Měli uřezané hlavy, dospělí i děti. Byly tu znásilněné ženy a dívky v polohách s nohama od sebe. Některé děti zavraždili teroristé před očima rodičů a až pak zavraždili je,“ popisuje, s čím se potýkal.
Kibuc Be´eri po konfliktu.
V kibucu žilo zhruba jedenáct set obyvatel. Teroristé z Hamásu jich podle Akiva Bdila zavraždili 125. U čtyř těl si nejsou kvůli míře spálení jistí, bude třeba analýzy DNA. Není ani jasné, kolik lidí bylo v době masakru doma. V sobotu – při šábesu se odpočívá, nepracuje a je zvykem, že se rodiny navštěvují.
„Sesbírali jsme přes sto těl teroristů, uložili jsme je vzadu, ale zatím neodvezli. Dalších padesát těl teroristů jsme ještě nesesbírali. Na tom pracujeme,“ ukazuje mimo jiné i k cestě vedoucí do kibucu Be´eri.
„Cílem jejich mise bylo zabít co nejvíc lidí,“ řekl generálmajor Itai Veruv, velitel hloubkového sboru izraelských obranných sil a bývalý náčelník štábu pozemních sil.
O dvě hodiny později přijíždí konvoj novinářů. Desítky z celého světa. Poprvé (ve středu odpoledne) nás armáda pustila na místo masakru. Provází nás generálmajor Itai Veruv, velitel hloubkového sboru izraelských obranných sil a bývalý náčelník štábu pozemních sil. To on vedl osvobozovací akci v Be´eri.
„Nikdy jsem nic takového neviděl. To, co se tu odehrálo, nemohly udělat lidské bytosti. Těžko se mi to vstřebává. Třeba vidět matku s dítětem zavražděnou v jejich ložnici. Děti brali z postelí a nožem je podřezávali. Šli dům po domu a vraždili. Cílem jejich mise bylo zabít co nejvíc lidí,“ promlouvá k nám novinářům.
Vojáci a dobrovolník hovoří o uřezaných hlavách dětí, ale prokázat to nelze.
V kibucu žilo zhruba jedenáct set obyvatel. Teroristé z Hamásu jich podle Akiva Bdila zavraždili 125.
Vstupujeme dovnitř. Uvnitř kibucu je ticho. Na parkovišti jsou prostřílená a ohořelá auta. Z potrubí ještě srčí voda. Na zemi se válí stovky vystřelených nábojnic. Po cestách jsou povalená dětská kola. Na trávě pánská bota.
Nahlížím do okna jednoho z domů. Je to ložnice. Dvojpostel s peřinami, na nočním stolku lahvička s prášky, box s ubrousky a na zemi louže krve. Potřísněná je i vestavěná skříň.
Řada budov v kibucu je ohořelá a poničená. Na zdech jsou desítky děr od kulek. Některé domy se zřítily jako po zemětřesení. To vše je výsledek tvrdých bojů mezi izraelskou armádou a teroristy z Hamásu.
Akiva Bdil je členem dobrovolnické organizace ZAKA, která izraelským úřadům pomáhá mimo jiné s identifikaci obětí terorismu, dopravních nehod nebo jiných katastrof.
„Byl to velmi, velmi těžký a složitý boj, kde se pohybují civilisté, kde se bojuje mezi domy, kde byli drženi rukojmí a kde teroristé drželi děti a ženy jakou lidské štíty. Bylo jich hodně a byli velmi dobře vyzbrojeni včetně protitankových střel a granátů,“ vysvětluje velitel zasahující jednotky Itai Veruv. Během bojů přišli o šest vojáků.
Teroristé napadli obyvatele kibucu brzy ráno, kdy mnozí z nich vstávali, myli se, snídali nebo si šli zacvičit.
„Překvapili je. Byl to hrůzný masakr. Teroristé hledali rodiny a hlavně děti a děti a děti. Lidé z kibucu se první hodiny museli sami bránit a to velmi statečně,“ říká generálmajor. Vzápětí čelí tvrdým otázkám, proč to izraelské armádě trvalo tak dlouho?
„Překvapili je. Byl to hrůzný masakr. Teroristé hledali rodiny a hlavně děti a děti a děti,“ dodal generálmajor.
„To je velmi důležitá otázka, kterou si klademe i my. Teď se ale musíme dívat dopředu. Přepnout se z obranné operace na tu útočnou. Později se těmito těžkými otázkami budeme jistě zabývat,“ odpověděl vyhýbavě generálmajor Itai Veruv.
„Bojovali jsme s nimi v zahradě, ve školce, mezi budovami, na parkovišti. Všude. Teroristé si vzali rukojmí a drželi je v jídelně,“ popisuje. Jen pár lidem se podařilo uniknout.
„V kibucu jsme ale žádné přeživší už bohužel nenašli. Řada jich byla také unesena do Gazy,“ uvádí vysoce postavený voják. Jednou z nich byla pětaosmdesátiletá Jaffa Adar, kterou teroristé natočili, jak ji ozbrojenci unášejí na golfovém vozíčku do Gazy.
„Teroristi sem přišli, otvírali jedny dveře za druhými a všechny povraždili. Používali granáty, střelbu nebo i nůž,“ popisuje major Doron Spielman.
Procházíme kolem menší zděné budovy, kterou tvoří malé apartmánky. Tady se mladí lidé učili samostatnému životu.
„Žili tu singles, dvojice nebo manželé s maximálně jedním dítětem. Teroristi sem přišli, otvírali jedny dveře za druhými a všechny povraždili. Používali granáty, střelbu nebo i nůž,“ popisuje major Doron Spielman. „Bude trvat týdny, než poskládáme jednotlivé části těl, abychom je mohli řádně pohřbít, krčí rameny.
Pak si utře čelo a dodává: „Jako je Osvětim symbolem holokaustu, kibuc Be´eri je symbolem tohoto pogromu.“ A sklopí oči.
