Ticho před bouří, která nepřišla. Volební Istanbul dál žije v nejistotě

/Od našeho spolupracovníka v Istanbulu/

„Hlasovala jsem pro Kemala Kılıçdaroğla. Proč? Protože mu věřím. Je klidný, čestný a chytrý. Věřím mu, že nás vytáhne z krize,“ svěřuje se mi starší žena, která právě odvolila v istanbulské čtvrti Ataşehir. Od tamní školy, kde odevzdala svůj hlas, jí pomáhám s taškami k nebližší lavičce, aby se mohla posadit a odpočinout si.

Představí se jako Aytaça a říká, že ve svém věku nemůže než doufat v lepší budoucnost pro mladší generace. Právě proto hlasovala pro opozičního kandidáta Kılıçdaroğlua z Republikánské strany (CHP). „To víte, jsem stará republikánka a chtěla bych, aby moje děti a jejich vnoučata zažily i lepší dny než my,“ popisuje svou motivaci, zatímco prstem poklepává na brož se zakladatelem Turecké republiky Kemalem Mustafou Ataturkem. „Doufám, že se toho vůbec dožiju.“

I další člověk, se kterým se dávám do řeči, si přeje konec dvacetileté vlády Recepa Tayyipa Erdogana. „Kdyby vyhrál současný prezident, tak by to bylo jako smrt,“ myslí si Okan.

V prvním kolem nakonec s náskokem pěti procent zvítězil Erdogan, ale definitivně rozhodne až druhé kolo; odehraje se v neděli 28. května.

Možnost, že v prvním kole nezvítězí nikdo, s Okanem probíráme. Říká, že by to nebyla žádná prohra; opozičník Kemal Kılıçdaroğlu podle něj „prostě vyhraje tak jako tak.“

„Turecko se demokratizuje. Už takhle si tahle země hodně prožila a je načase, aby tahle noční můra skončila. Brzy přijde jaro,“ loučí se Okan motem opozice a odchází směrem ke škole, ve které bude volit.

Přestože on i Aytaça doufají v lepší budoucnost, na obou byl patrný strach. Předběžné průzkumy, ve kterých lehce vítězila šestičlenná koalice pod vedením CHP, mohly u voličů opozice vyvolávat jistý optimismus. Ten ale často zastínily obavy z následující noci.

Okan i Aytaça mě několikrát během rozhovoru přemlouvají, ať se večer nevydávám do ulic. Aytaça mě chytá za rameno a říká, že bych byl „blázen, kdybych šel v noci ven“, protože podle ní „poteče krev“.

Jejich obavy se o nedělní noci nevyplnily, k žádným větším konfliktům nedošlo, strach z toho, jak by mohl Erdogan zareagovat na případnou porážku, byl ale v Istanbulu všudypřítomný.

Po uzavření volebních místností zely i běžně rušné ulice čtvrti Kadikoy prázdnotou. Většina místních byla celý večer přilepená k televizi a s napětím očekávala výsledky, zatímco se pod jejich okny potulovalo jen pár nic netušících turistů.

Ticho před bouří panovalo až do pozdních večerních hodin, kdy začínalo být jasné, že Erdogan zvítězil, ale definitivně se rozhodne až ve druhém kole. Tehdy se začaly v ulicích objevovat hloučky Erdoganových příznivců, kteří slavili výhru jásotem a ohňostroji. Noc byla ale jinak klidná.

Strach místních přesto nebyl neoprávněný, vzhledem ke zkušenostem z různých minulých voleb. Opoziční blok vyzýval své příznivce, ať v žádném případně nechodí do ulic slavit ani protestovat. „Opovažte se někam jít. Minulý rok měli Erdoganovi lidé zbraně a stříleli do vzduchu,“ nabádá mě další postarší paní, která – stejně jako Aytaça – dala hlas CHP.

O tom, jaký dojem dokážou Erdoganovi skalní voliči vyvolat, jsem se sám přesvědčil den před volbami, když jsem se hned několikrát v podstatě náhodou ocitl na jejich mítinku. V Istanbulu se jim prakticky nedalo vyhnout.

Na každém větším náměstí měla Erdoganova AKP volební stánek, kolem něhož se scházeli loajální podporovatelé. Například před mešitou Rustem Pasha, nedaleko turisticky populárního Velkého bazaru, se sešlo několik desítek lidí, kteří tančili a zpívali kolem mnohametrové turecké vlajky.

„Samozřejmě, že budu volit Erdogana. Je totiž konzervativní,“ říká mi jedna z mladších žen, zatímco v pozadí duní heavymetalová písnička oslavující současného prezidenta. „Dřív nám zakazovali naši víru, nosit hidžáb a uctívat Alláha a opozice tomuhle jde naproti. Erdogan by tohle nikdy nedovolil.“

Podobně obdivně o současném prezidentovi mluví i další. A zdaleka nejde jen o mladé; ve skutečnosti kolem vlajky křepčí v rytmu oslavných songů na Erdogana množství starších žen a mužů.

Stejně intenzivní byla situace i o pár kilometrů dál v historickém centru, kam se v předvečer voleb přišel současný prezident pomodlit do Hagie Sofie. Stavba – dříve známá jako Chrám Boží moudrosti – je pro Erdogana a jeho příznivce důležitým symbolem. Právě on z chrámu v roce 2020 znovu učinil funkční mešitu.

Už odpoledne se tak před ní začaly srocovat tisíce lidí, kteří chtěli Erdogana buď alespoň zahlédnout, nebo se s ním pomodlit.

„Je to můj prezident. Strašně rád bych ho viděl. Čekám tu už od čtyř,“ svěřuje se mi muž jménem Cemil. Říká, že pracuje ve finančním oddělení prezidentské kanceláře, a myslí si, že „jedině Erdogan dokáže vyřešit ekonomickou krizi“.

85milionové Turecko se v posledních letech potýká s vážnými ekonomickými problémy, průvodními znaky je rekordní inflace (loni v říjnu vystoupala na 24leté maximum na 85,5 procenta) a růst životních nákladů obyvatel.

„Když se podíváte na situaci ve světě, kde se hroutí americké banky, tak vám začne Erdoganova politika dávat větší smysl. Dělá to neortodoxně. Nechce jít s proudem. Bohužel mu furt hážou klacky pod nohy Spojené státy a Evropská unie,“ vykládá zrovna, když začíná muezzin k večerní modlitbě. „S Erdoganem totiž přijde lepší budoucnost. Snaží se nám zvyšovat platy a snižovat nájmy. Opozice jen využívá ekonomické krize, aby na něj mohla plivat.“

Pokud byl poslední den před volbami plný euforie, neděle už působila poněkud sevřeně. Mnozí, které jsem se svými otázkami zastavil, se zdráhali odpovídat. Jako Fatima a Deniz, mladý turecký pár z istanbulské čtvrti Ataşehir; chtěli, ať jim dokážu, že nejsem „tajný Erdoganův podporovatel“.

„Turecko by mělo být zemí, kde můžete svobodně mluvit a kde můžete sdílet svoje názory bez ohlížení se za zády. Bohužel si teď musíme dávat pozor, aby nás někdo nezmlátil,“ krčí rameny Deniz.

Fatima ani Deniz si na Turecko před Erdoganovou érou nevzpomínají. Téměř celý život totiž prožili pouze pod tímto vůdcem. „Tyhle volby pro mě znamenají krok ke svobodě. Chceme lepší ekonomiku, svobodu slova a dodržování lidských práv. To nám může dát jen opozice,“ říká za oba Fatima.

„Tohle všechno, celá tahle situace, je chybou jen a pouze Erdgona. Je mi dvacet tři let a mojí přítelkyni dvacet čtyři a sotva na konci měsíce vyjdeme s penězi. I když máme oba titul, dobrá práce se v Turecku nedá sehnat,“ stěžuje si Deniz. „Mladá generace určitě obhájí svoji budoucnost, ale bude to boj.“

Ani oni neměli v plánu zapojit se do případných povolebních protestů či oslav. To ostatně nikdo, koho jsem během volebního dne potkal. Výjimkou byla jen starší žena v burce, volička Erdogana. Řekla mi, že až bude jisté, že její kandidát zvítězil, půjde slavit od ulic. „To už se pak bát nebudu, protože se bude bát opozice,“ svěřuje se mi.

„Chci, abychom se nemuseli takhle bát. Erdoganovi příznivci píšou na twitter, že když potkají někoho, kdo podporuje Kemala, tak ho zbijou,“ tvrdí jeden z členů opoziční CHP, který mi nechtěl sdělit své jméno. „My totiž chceme změnit celý systém – udělat demokracii. A to se jim zkrátka nelíbí. Chtějí zničit sekulární stát. Tímhle tempem, když prohrajeme, bude z Turecka další Afghánistán nebo Írán.“

Strach o budoucnost Turecka povládne ještě minimálně po zbytek května. Ani jeden z kandidátů nepřesáhl hranici nutnou k vítězství v prvním kole. Druhé kolo rozhodne, zda prezidentské křeslo obhájí současný prezident Erdogan, nebo zda do prezidentského paláce přijde svěží vítr v podobě Kemala Kılıçdaroğla.