Teroristický útok na Izrael má tři geopolitické vítěze, míní analytik

Kurdové zažívají těžké časy. Zatímco po válce proti takzvanému Islámskému státu si získali sympatie celého světa, teď čelí jejich populace bombardování v Sýrii i Turecku, v Íránu pak trpí represemi tamní náboženské diktatury.

„Po začátku války na Ukrajině a Hamásu proti Izraeli si Západ zase uvědomí, že je důležité mít v blízkovýchodním regionu dobré spojence, a těmi Kurdové jsou,“ myslí si analytik Ziryan Rojhilati, který vede kurdský think-tank Rüdav Research Center. Seznam Zprávy s ním mluvily v Praze, kam přijel na pozvání CEVRO Institutu.

V rozhovoru mluví Rojhilati i o situaci v Íránu, kde stále probíhají protirežimní protesty. Nejsou přitom vedeny jen snahou o politické změny, ale i změnami v íránské společnosti – ta je převážně mladá a mnohem vzdělanější než v době vzniku Islámské republiky. „Vidím potenciál pro novou vlnu protestů, protože ekonomické problémy se neřeší, politické také ne,“ myslí si.

V posledních letech se zdá, že vliv USA na Blízkém východě klesá. Kurdové vždy platili za americké spojence. Co pro ně tento současný trend znamená?

Spojené státy jsou v kurdské otázce zásadním hráčem. Prvním zásadním milníkem byl rok 1990, kdy podnikly invazi do Iráku a zavedly bezletovou zónu, aby ochránily irácké Kurdy a šíity před Saddámem Husajnem. Tehdy k tomu přispěli i další partneři z Evropy, jako byla Francie.

Dalším milníkem byla válka proti Saddámu Husajnovi v roce 2003, která vyústila v zavedení nového federativního uspořádání Iráku. Pak přišla válka proti Islámskému státu, kdy Američany vedená koalice pomohla iráckému a kurdskému lidu se bránit. Byla to vzájemná pomoc – Američané potřebovali sílu, která by proti IS bojovala, což byli Kurdové a další skupiny, a ti pak potřebovali podporu Západu.

Po roce 2017 ale došlo k jistému opuštění Kurdů Spojenými státy a Evropou, které zavíraly oči nad utlačováním práv Kurdů v Sýrii, Iráku, Íránu i Turecku. Myslím, že po válce na Ukrajině a v Izraeli si začnou Američané i Evropané uvědomovat, jak důležité je mít na Blízkém východě spojence.

Můžete to rozvést?

Blízký východ není místem, které by měli Američané a Evropané opouštět – je tam Čína, Rusové, roste vliv Íránu, což může narušit americké a evropské zájmy v regionu. Víte, jak je pro Západ důležitý Izrael a také země Perského zálivu – zvláště s ohledem na energetiku. Když ale budete mít silný Írán, nelze počítat se stabilitou regionu. Útok Hamásu ukázal, že sám Izrael nestačí na to, aby hájil západní zájmy na Blízkém východě.

Dám vám příklad, jak je důležité být na Blízkém východě a podporovat Kurdy, a nejen je. Po válce v Sýrii se Rusko stalo významným hráčem na Blízkém východě, a to není v zájmu Západu. Být zpátky na Blízkém východě je proto pro USA a Evropu důležité jako jistý způsob jeho odstrašení.

Smrt mladé Kurdky Mahsy Amíníové stála před více než rokem za vlnou protestů v Íránu. Perzekuce ze strany íránského režimu postihla hodně právě města obydlená Kurdy. Myslíte, že Írán revoluční hnutí potlačil dostatečně a bude schopen udržet klid?

Írán má v tuto chvíli schopnosti i kapacity k potlačení jakékoliv demonstrace. To se ale může změnit. V íránské administrativě je hodně vnitřních konfliktů a nespokojenost s politikou a ekonomikou je v zemi vysoká. Nějaký čas lze lidi udržet v klidu, ale ne napořád.

V posledních pěti letech probíhaly demonstrace v Íránu každý rok a rok od roku rostly. Letos je lidé chtějí opět nastartovat, na výročí smrti Mahsy Amíníové Kurdové stávkovali, v Balúčistánu lidé protesty od loňska vůbec nepřerušili, vycházejí ven každý pátek. Íránská vláda je ale potlačuje.

Myslím, že protestní hnutí ovlivnilo to, že lidé neměli žádnou naději na podporu zvenčí. Vidím tu ale potenciál pro novou vlnu protestů, protože ekonomické problémy se neřeší, politické také ne… není to jen o politice, ale i o změnách ve společnosti. Když se režim dostal k moci, měl Írán 35 milionů obyvatel, teď má přes 81 milionů, převážně mladých. Když vznikla Islámská republika, neuměla většina populace číst a psát, dnes už to zvládá 80 procent populace. Mladí lidé vystudují a pak nemají práci, to jsou fakta, která ovlivní vývoj Íránu.

Dalším faktorem je rostoucí vojenský vliv v zemi – velký vliv ve vládě i parlamentu mají Íránské revoluční gardy, které chtějí svůj díl moci. Zatím funguje koalice mezi vojáky a duchovenstvem, vojáci mají ale ambice získat více moci a potenciální konflikt mezi těmito skupinami může hrát také roli.

Jak se díváte na roli Íránu v útoku Hamásu na Izrael?

Americká vláda, a dokonce i Izrael řekly, že nejsou důkazy o tom, že by se Írán přímo podílel na tomto útoku. Popírá to i íránská vláda. To podle mě znamená, že USA, Izrael i Írán nechtějí, aby začala válka proti Íránu. Pokud by totiž řekly, že Írán za tím útokem stojí, musely by jednat a odpovědět na útok. Takhle ale nechtějí konflikt eskalovat.

Íránská podpora Hamásu nicméně není ničím tajným, každý ví, jak íránská vláda Hamás a Hizballáh podporuje: finančně, výcvikem atd. I kdyby Írán nebyl do útoku přímo zapojený, jeho podpora Hamásu umožnila útok provést. Nebylo by ale spravedlivé říkat, že se to stalo jen kvůli íránské podpoře, máme tu i Hamás a podobné nestátní entity mohou hrát někdy také zcela klíčovou roli. Neřešení etnických otázek v regionu, ať už jde o Palestince, nebo Kurdy, pak vydláždilo cestu k situaci, kterou tu teď máme.

Myslíte, že roli při útoku Hamásu hrál geopolitický motiv zabránit normalizaci vztahů Izraele se Saúdskou Arábií?

Co se týče geopolitiky, má tento útok tři vítěze. Jedním z nich je Rusko, které na tom po válce Izraele s Hamásem může být lépe na Ukrajině. Dalším vítězem je Írán, který se stal hlavní muslimskou mocností v regionu a konflikt mu také nahrává. Vyjednávání mezi Izraelem a Saúdskou Arábií a Tureckem se minimálně na čas přerušila, z toho má Írán radost.

Třetím vítězem je pak Hamás. Izrael sice může jeho vládu zničit a vyhnat Hamás z Gazy, tímto útokem ale Hamás ukázal, že může udeřit kdykoliv. Z jejich pohledu je to vítězství. Hamás je slabý, jeho motivace dělat problémy Izraeli je ale silná.

Zmínil jste možnost eskalace a rozšíření války mezi Izraelem a Hamásem. Jedním z možných míst je Irák, kde panují obavy z útoků proíránských šíitských skupin na americké zájmy. Jak moc je tato varianta pravděpodobná?

Irák je potenciální zóna konfliktu, pokud se bavíme o možném rozšíření války Hamásu s Izraelem po regionu. Irácké milice by v takovém případě podporovaly Hamás proti Izraeli, to je samozřejmé. Mají také problém s přítomností amerických vojáků v Iráku. Během vlády současného kabinetu zůstávají zticha, předtím ale žádaly, aby se Američané z Iráku stáhli. Zrovna nedávno požadoval co nejrychlejší odchod Američanů z Iráku Hádi al-Amarí, vůdce organizace Badr. Ostatně i premiér Súdání řekl, že není důvod k přítomnosti koaličních sil v Iráku.

Kurdové a sunnité se na to ale dívají jinak a přítomnost Američanů podporují. Vidí je jako záruku rovnováhy v zemi, aby v ní nedominovaly šíitské skupiny.

Pojďme k Turecku. Zemi nedávno zaskočil sebevražedný útok v Ankaře, z něhož vláda obvinila Stranu kurdských pracujících (PKK). Jak na tom tato teroristická skupina je? Zdá se, že kurdští voliči volí prokurdskou Lidově-demokratickou stranu (HDP), která odmítá násilí a chce měnit zemi demokratickou cestou. Slábne tak vliv PKK?

Válka mezi PKK a Tureckem je nyní zastavená a nyní neodpovídá požadavkům PKK. Organizace ztrácí svoji schopnost s Tureckem bojovat, v posledních pěti letech přišla o mnoho svých členů, více než šest tisíc lidí bylo na obou stranách konfliktu zabito.

Geografie války se posunula z Turecka do kurdských oblastí Sýrie a Iráku. Podpora HDP se ale v posledních volbách mírně snížila, ve všech městech ztratili jeden či dva procentní body oproti předchozím volbám. Na území Turecka teď vojenské aktivity neprobíhají a nemyslím, že by nějaká eskalace byla v zájmu PKK.

Vojenské operace proti PKK probíhají naopak v syrské Rojavě (převážně Kurdy obývaný region, pozn. red.) nebo na území iráckého Kurdistánu. Te’d začaly turecké rozhovory s iráckou vládou o nějaké bezpečnostní dohodě týkající se PKK. To umožní vyvinout větší vojenský tlak na PKK. Ta sice může vsadit uvnitř Turecka více na politiku HDP, to ale podle mě nechce.

Tato situace bude myslím pokračovat až do tureckých komunálních voleb v příštím roce, v nichž chce Erdogan znovu získat velká města jako Istanbul, Ankara nebo Izmir. Na to potřebuje nejen hlasy nacionalistů, ale také Kurdů. Po volbách by si Erdoganova strana měla uvědomit, že by Kurdy neměla ignorovat. Kurdská populace v Turecku navíc roste rychleji než ta turecká a nelze etnický problém řešit jen útlakem.

Jaká je situace v syrské Rojavě? V médiích se často píše o povstalecké provincii Idlib, o Rojavě ale příliš ne… Mohl byste ji srovnat s ostatními částmi Sýrie?

Hlavním problémem jsou tam útoky turecké armády. Ta útočí denně, protože věří, že se tam skrývají členové PKK a připravují útoky na Turecko. Druhým problémem jsou spory Arabů s Kurdy v rámci Syrských demokratických sil (SDF), zvláště potom, co jsme viděli v provincii Dajr az-Zaur (při srpnových střetech bylo zabito více než sto lidí, pozn. red.). Tamní arabské kmeny začaly bojovat proti SDF, což se může rozvinout v širší arabsko-kurdský konflikt.

Třetím problémem je pak možné stažení amerických vojáků ze Sýrie. V březnu jeden z amerických republikánů v Kongresu předložil rezoluci o stažení amerických sil ze Sýrie. Tu sice Sněmovna reprezentantů zamítla, minimálně 100 kongresmanů ale pro ni zvedlo ruku. Ta možnost tak stále existuje. Pokud Američané odejdou ze Sýrie, museli by jednat s Damaškem. A tamní režim chce, aby se jeho vojáci vrátili do všech oblastí Sýrie, pro Kurdy by tak nic nezbylo.

Myslíte, že Sýrie může jako stát přežít ve svých současných hranicích?

Ano.